(1.2.2012)
Kdybych hledal slovo, kterým by se dala vystihnout nálada posledních dní, zoufalství by bylo celkem dobrým adeptem. Nebo taky osamění, ale to jde někdy (často) ruku v ruce.
Zoufalství... kdybych věděl...
Kdybych věděl, kam jdu...
***
(22.2.2012)
O čem to vlastně všechno je? Škola, práce, život? K čemu mi je ráno vstávat a cítit se víc mrtvý než živý? Na druhou stranu je to skvělý zabiják času. Nemusím myslet na některé věci. Stačí sedět v lavici, poslouchat a škrábat si do sešitu. A je to. Stejně bych radši spal. Už si zase začínám pamatovat sny. Mám je rád, i když jsou někdy hrozné. Dnes se mi zdálo o katedrále, ale byla mnohem menší, než když jsem jí viděl poprvé. A mnohem obyčejnější, snad i ošklivější. Ale pořád byla něčím velkolepá. A byl jsem tam s někým, jen netuším, kdo to byl.
***
(3.3.2012)
Kdysi ne moc dávno jsem četl citát o lásce. Ten citát mluvil o tom, že zoufalství je "prubířským kamenem lásky" a že jen láska, která ho zakouší a chápe může vytrvat a růst. A láska, která žije z radosti je pomíjivá. Na to asi není co říct, kromě toho, že pokud je toho smutku, neštěstí a zoufalství hodně, tak se i sebechápavější láska udusí.
***
Zase ty? (4.3.2012)
Je to tu. Pocit.
Můj starý známý pocit. Pocit ranní rozlámanosti. Pocit neexistujícího korzetu, co mi stahuje nitro. Pocit pláče či úzkosti v krku. Touha a neschopnost křičet.
Nečekal jsem, že se to vrátí. Dřív jsem věřil, že umírám, že mám něco se srdcem, nebo s čímkoliv jiným. Ale neumřel jsem, dal...
***
(2.4.2012)
Říká se, že pero je mocnější než meč.
***
This kind of life keeps breaking your heart (9.9.2012)
Název písně hodný zamyšlení. Název písně, který naprosto sedí na můj způsob života.
***
Mystická opojení (15.10.2012)
Nebyl to dávno, co jsem se pokusil utopit
***
(16.10.2012)
Nejlepší deprese
***
(27.10.2012)
Napadl sníh. Se sněhem zní "Walk in regret" od architektů úplně jinak. Víc Letněbouřně.
A trávím noc u Zlatovlasé pistolnice. Je to příjemné, konečně mimo dům a dál od všeho.
***
(6.11.2012)
Občas se stává, že se člověk zamiluje. A občas do lidí, u kterých by to nikdy nečekal. Někdy si při pohledu zpět pak říká, proč zrovna tahle osoba. No však to většina lidí zná. Prostě a jednoduše, občas se stává, že se člověk zamiluje.
Asi by se to dalo popisovat detailně z pohledu neurologie, neuropsychologie, psychologie, endokrinologie, filosofie. Dal oby se o tom detailně diskutovat a podávat různé zkušenosti, porovnávat je a hledat společné rysy. Dala by se s tím dělat spousta věcí. Ale problém je, že ani takový příval informací vám nezajistí, že se něco změní. Můžete se sice na svůj problém dívat z jiného úhlu, ale jak moc to může ovlivnit, co cítíte?
Já patřím mezi ty lidi, jejichž emoce nejsou informacemi moc ovlivňované.
***
K té katedrále Ti moc gratuluji! (o=0 Hodně bych teď za ni dala...
A s Tvým šestým listopadem soucítím až na kost. Máš pravdu ve všem, a vážně se nic nezmění. Moc dobře si ten den pamatuji, bylo mi hrozně, strašně jsem brečela a chtěla Ti něco z toho přenechat, když jsi psal, že nemáš slzy, a ten den jsem se já zamilovala do Přílivů Času, a i když se k nim od té doby pořád vracím, až se bojím, aby se mi neslily v jedno a nezevšedněly, a taky o nich často toužebně přemýšlím jako o něčem, čeho by snad šlo dosáhnout, i když je to tolik, tolik vysoko, tak stejně zůstávají asi tím nejkrásnějším, co jsem za poslední čas slyšela. A Bůh ví, jak dlouhý čas. Možná dokonce nejen několik měsíců, ale několik let...
Proč tak kecám? Promiň, Tome, neumím...