Svět se zbláznil. V čajovnách hraji Arvo Parta, já někoho držím za ruku a k tomu se řítím do propasti. (Taky jsem chytil vlka, pokud to někoho zajímá).
Cítím se jako Tabula rasa. Skutečně. Jako nepopsaný list, ale ne prázdný. Naopak - plný nepopsanosti a nepopsatelnosti. Je to vtipně uhozené a směšné a patetické.
Je nádherné poslouchat post-rock a sledovat světla nočního města. Je kouzelné poslouchat Vivaldiho Stabat Mater a jít kolem hřbitova, za jehož zdí jsou vidět červená světýlka, jak hoří hřbitovní svíčky.
V čem se vlastně člověk utápí? Z čeho se vynořuje?
Jsem rád. I když za to všechno platím. A možná se nedoplatím. Uvidíme. Radši nemyslet.
Mám pocit, že nedokážu ani psát. Vím, že nepíšu. Chce se mi vůbec? Asi ani ne. Je o čem? Asi ani ne. Čas jako by stál, i když se hýbe. Všechno se hýbe. A já vlastně ani nestíhám. Žiju ohněm, plamenem, světlem. A tuším, že vyhořím. Cítím to nebezpečí. Cítím zem. Je hluboko, ale vím, že pokud má křídla selžou, budeme si smrtelně blízcí. Mám strach? Nevím.
Mám strach z toho jednoho, z toho nevyřčeného.
Jsou nálady, chvíle a skladby, při kterých si člověk chce jen lehnout a dýchat čerstvý svěží vzduch.
Jen zavřít a usnout. A spát.
Jsem zvíře.
Jsem já.
Padám. A miluju to.
Padám hlouběji a hlouběji do toho sladkého pocitu, který dává křídla.
Všechno je zvláštní. Zvláštně krásné. Je tu Bůh. Je tu všechno.
Je čas spát...
Jsem čistý papír a začínám psát nový příběh.
Minulost je na popsaných papírech v šuplíku.
(Zní to jako ubohý pokus o sentiment... Budiž.)
"Jsem zvíře.
Jsem já.
Padám. A miluju to.
Padám hlouběji a hlouběji do toho sladkého pocitu, který dává křídla."
https://www.youtube.com/watch?v=X6y0KKjYQIk