Někdo přeťal řetězy. Našel jsem, co jsem nehledal. A dýchat je tak krásné. Venku roste břečťan a já ho cítím. Dýchám ho. Všechno se chvěje. Životem. Krásou. A já mám klíč k nekonečnu. Mám na chvíli otevřené oči.
Je to kratičký, pomíjivý zázrak. Má křehkost křišťálového skla. Je jako led, který se zlomí a nebo roztaje. Led, po kterém se vyplatí jít. A i to utonutí má smysl.
Věci se pohybují. Žijí. Z lidí sálá. Zapomínáme na tlukot cizích srdcí.
Jen zavřít oči. Tak málo. Jako by byl nový den. S novým dnem i nový sen.
Nežijeme ve filmu, tragédie je ty mnohem víc než jen tragédie. Je zároveň štěstí a krása, je naděje a je smrt. Je vším, čím ji necháme být.
Přes bolest k nekonečnu, přes nekonečno k omezenosti, přes omezenost k reflexi, přes reflexi ke vzpomínce a přes tu ke štěstí... A konec by neměl smysl bez začátku. Myšleno ne kauzálně, ale kontrastně. Pocity nemají opaky, nemají přesný kauzální řetězec. Mají jen vzájemné kontrasty a jsou směsí kauzalit a dalších pocitů. Uvnitř není teď a potom, uvnitř není hranice. Uvnitř je míšení a diferenciace. Vyvstávání a upadání.
Smysl není vyjadřitelný.
A pár vesmírů stále zbylo. Ještě pár myšlenek. Pár nádechů. Pár náhledů. Pár cest. Vlastně toho zbylo tolik. Celé vesmíry.
Stačí malá špetka otevřených dveří a svět je jiný. Někdy stačí lehké ťuknutí.
A temnota vyústí ve světlo.
(Vím, že přijde znovu. Ale teď se jí neděsím. Protože dnes mám oči a uši, mám hrdlo, kterým se můžu smát. Protože dnes jsem viděl bílou barvu nebe. Protože dnes jsem slyšel dětský smích, který se dotkl mého srdce. Protože dnes... byl dnešek.)
Nádech...
Po dalším těžkém dni, kdy si přeji už jenom zemřít, poslouchám Adagio for Strings, op.11 a čtu Tvůj nový článek. Opět se hluboce skláním před Tvým literárním talentem a musím říct s pokorou, že já nikdy nebudu tak dobrý v psaní, jako jsi Ty. Ale to není ani třeba. Stačí jen jeden jediný člověk, aby se slovy dotkl ostatních lidí. Jen Tě prosím, abys rozvíjel po celý život svůj jedinečný talent a jednou se stal literárním géniem své doby, protože Ty na to opravdu máš!
"Věci se pohybují. Žijí. Z lidí sálá. Zapomínáme na tlukot cizích srdcí."
Životem umíráme a ve své smrti ožíváme nekonečněkrát...
"A pár vesmírů stále zbylo. Ještě pár myšlenek. Pár nádechů. Pár náhledů. Pár cest. Vlastně toho zbylo tolik. Celé vesmíry."
Opravdu geniální!
S
M
R
T probouzí ŽIVOT
Přílivy a odlivy...
A kdesi...
Osamělý nádech...
V tichu osamění... Melodie noci... a já?
Umírám ve své hluchotě.