Ztratit hlavu, najít srdce. Vyšplhat ke hvězdám. A jako by to bylo zadarmo. Kolik se platí za lásku? Jen celým srdcem? A čím víc člověk dává, tím víc dostane?
Cítím se jako slunce, jako ohromná hranice, jako nekonečný, samoživný plamen. Čím víc hořím, tím víc můžu hořet. A mám šílený strach. Šíleně velký, šíleně hluboký. Bojím se. Že zhasnu. Že nedostanu zpět. Že nedám dost.
Bojím se všeho, co se může stát. Bojím se a přitom stojím před bránou věčnosti a chvěju se strachem a touhou a láskou a tím hrozným ohněm, co se může zdát tak děsivý, ale naučí mít srdce.
Jsem schopný brečet štěstím. Jen tak. Prostě z čisté radosti nebo co. Z toho, že hořím a k tomu tak jasně.
Tak nádherné zelené oči. Všechno se to zdá tak absurdní a já vím, že bych mohl umřít. Jako by mezi náma byla propast a já se bojím, že ji nepřeskočím. Ale vede přes ni most. Já to chci zakřičet a mám strach, že bude brzy. Já mám strach, že most pode mnou shoří. Že ho rozbije můj strach, spálí ho mé přílišné vzplanutí.
Mohl bych napsat tisíc řádků o dokonalosti a přitom ji dokonale vystihuje jen jedna vůně... jeden pár očí, jedny rty, jedna tvář.
Je to jako milovat Letní Bouři. Jen s neuvěřitelně propastnou blízkostí. Jako by možnost byla největší hrozba. Protože co se může uskutečnit se taky může neuskutečnit. Protože otázka... protože odpověd... protože plácám slova a nevím, co chci říct. Chci říct... ne... chci vidět. Chci vidět dokonalost. Tu zelenookou dokonalost.
Dalo by se najít tolik chyb. A já mám nutkání je hledat, ale nedovolím si to. Některé přímo bijí do očí, ale co je to za hloupé a ješitné chyby? Nejsou nic proti té dokonalosti. Chci shořet. A čím větší je propast blízkosti, tím jasněji hořím...
Mám strach z pomíjivosti. Protože nic není na věčnost. (Protože láska je na věčnost.... ale blízkost ne.)
Přehrady... ty směšné lidské přehrady... ty umělé zábrany v divokém toku se protrhly. Cítím. Dýchám. A je to jako meč a štít a zbroj. Nikdo se mi nemůže postavit, protože všechny šrámy se dají léčit jedinou myšlenkou na tu dokonalost.
Stalo se to a není cesty zpět. Stalo se to a nic mě nezachrání. Stalo se to a nic mi nezabrání. Jsem letící šíp, který vyvrací Zenona. Jsem letící šíp a protínám paradoxy. Jsem.
Prostě jsem. Jsem. JSEM!
Jsem tak moc. A stále tak málo... tolik chybí k dokonalosti. A čím víc jsem a čím blíž jsem.... tím se zvětšuje ta propast. Paradox, který protínám. Co když se vzdálím? Bude ještě překlenutelná?
Chci blíž.
Protože pak zmizí strany.
Stačí tak málo a dal bych celý život.
"Nechci tě ztratit"
Tak něžně, tak sladce mě nechce ztratit. A všechno je na tom dokonalé, až na ten rodící se strach, že oba tušíme, že přesně to se stane.
Hořím. Nestane.
Nesmí.
Některé věci nemají začátek. Stačí jeden pohled a člověk ví. Zní to tak šíleně. Možná jen až moc koukám na romantické filmy nebo já nevím co. Zní to tak pitomě uhozeně. Ale.... jako kdyby se ten cit nezrodil... jako kdyby byl vždycky.
Jako kdybych tě už znal. Jako kdyby jsme se nesetkali poprvé, ale prostě... znovu. Kdy se stala naše první schůzka? Kdy se stalo cokoliv?
Chvílemi mám iracionální pocit, jako kdyby to všechno bylo už dané. Jako kdyby to všechno bylo přichystané a mělo to propuknout ve chvíli, kdy pohlédnu na tvou tvář. Ne láska na první pohled, ale ještě před prvním pohledem. Ne na první slovo, ale ještě předtím. Láska ještě než jsme se poznali.
Jako kdybych tě v sobě měl už předtím.
Nechci tě ztratit. Nechci.
Ale už to neříkej, nebo budu mít ještě větší strach.
To že jsou depresivní ale neznamená, že nejsou krásné...
Když o lásce napíšeš tak, že má člověk sto chutí uhořet s Tebou, a o smutku tak, že se nad článkem člověk rozpláče... co jiného by stálo za to číst? :)
Krásné Greyi, leť a nespadni, a neměj strach. Strach ti akorát zabrání prožívat tu lásku naplno. Věř mi, prošla jsem si tím taky...
Je to paradox osudu, ale asi nastávají lepší časy, já sama už na blog nevím co psát protože prožívám ty krásnější chvíle života a jsem ...vyrovnanější.
A ted, když čtu Tvůj článek, prožíváš je také. Jsem šťastná za Tebe.
6john-lemon | Web | 26. března 2013 v 19:50 | Reagovat
Drtivá většina autorů volí pro popsání jim známé části světa, psychiky nebo vůbec všeho jednu ze tří strategií:
1) nereálný, ale esteticky krásný popis
2) velmi velmi reálný, až uzemňující a depresivní popis
3) cokoliv, jen když je to o MNĚ.
Ty jsi dokázal dokonale nakombinovat všechny tři možnosti, aby tvořily okouzlující harmonii. Klobouk dolů :)
8Adélie z Adelinu | Web | 28. března 2013 v 18:47 | Reagovat
ÁÁch.
Úžasný pocit ve mně zůstal po přečtení..
Ano, máš pravdu. Někdy se cítím stejně. Ale tak.. co ty víš, proč se dva lidi přitahují. Třeba kolem sebe mají kroužit. Třeba jsou jak dva k sobě padnoucí magnety, které byly spolu napříč dějinami, napříč životy.
Své druhé části.
A poslední dobou je romantická již jen taková hrstka lidí. Neboť je v módě nesentimentalita..
9Adélie z Adelinu | Web | 28. března 2013 v 18:49 | Reagovat
A Sinsi má krásný komentář :))
A taky má pravdu.
Někdy je lepší spadnout po hlavě, i když se člověk bojí a ten strach pak nějak..
úplně zmizí!
Tak, a teď si budu muset přečíst celý blog, abych mohl zjistit, jestli je celý tak krásný jako tenhle článek.