Březen 2013

Hvězdy

31. března 2013 v 1:56 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Paranoia. Nádechy, výdechy, vzdechy, povzdechy. Naděje se rodí, naděje umírá. Balancuju na pokraji šílenství. Krok sem, krok tam. Krok ke smrti. Krok od smrti. Krok od šíleství, krok k šíleství.
Tolik krásných gest.


Nechci ztratit ani chvíli.
Rty. Oči. Ruce. Nehty. Víčka. Dlaně. Nos. Krk. Nohy. Všechno... Všechno. Zavři oči a něco si přej. Něco si přej, jede vlak. Půjdeme do altánku. Je mi s tebou vážně moc dobře. Hezky voníš. Tisíce slov, tisíce vět. Hlas. Tisíce básní v jednom pohledu.
Co má větší cenu?

Pomíjivost mě varuje. Zákonistost děsí. Pravděpodobnost zabíjí. Všechno se může vymknout kontrole tak snadno. A není složité se položit.

Zavři oči a spočítej hvězdy.

Neboj se. Sni.
O chladu rukou. O chladu, který je už tak známý, že dokáže člověku scházet. O filmech, ze kterých člověk nakonec nic nemá.
Všude chodí černý mrak. Černý mrak se ztratí... a nebo mě pohltí. Nemůžu se nebát. Leda bych věřil. Tak moc se snažím věřit... Stačí Ho mít na mysli a je to tak samozřejmé. Samozřejmě, že je. Stačí.... vědět.
Ale co s tím dál?

Potácím se. Mezi snem a skutečností. A dost slastně i bolestně si uvědomuji, co je skutečnost. Najednou můžu říct - upřímně - že jsem na živu. A nejsem ani živý k zbláznění, ani k smrti. Možná to druhé, ale není k smrti živý každý život? Jsem živý. Jsem na živu. A prostě jsem. A nejde s tím nic dělat. Šlo by nebýt, ale to nejde. Protože láska. Protože... život.
Jednoho dne... budeme staří. Jednoho dne možná budeme litovat, jak věci dopadly. Jednoho dne možná bude láska pryč. Jednoho dne zemřeme. Ale tam nahoře...

Otevři oči. Kolik je hvězd?
Jedna stačí.

Cítím se tak divně. Tak jinde. Tak nepatřičně. Jako bych to ani nebyl já. Jako by se to všechno dělo někomu jinému. To všechno.

So I run like I'm mad to heaven's door


(dvě videa v jednom článku, to se to zase posere)

Neztratím tě. I kdybych se měl zbláznit. Neztratím tě.

Tabula rasa

29. března 2013 v 23:26 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Svět se zbláznil. V čajovnách hraji Arvo Parta, já někoho držím za ruku a k tomu se řítím do propasti. (Taky jsem chytil vlka, pokud to někoho zajímá).
Cítím se jako Tabula rasa. Skutečně. Jako nepopsaný list, ale ne prázdný. Naopak - plný nepopsanosti a nepopsatelnosti. Je to vtipně uhozené a směšné a patetické.
Je nádherné poslouchat post-rock a sledovat světla nočního města. Je kouzelné poslouchat Vivaldiho Stabat Mater a jít kolem hřbitova, za jehož zdí jsou vidět červená světýlka, jak hoří hřbitovní svíčky.
V čem se vlastně člověk utápí? Z čeho se vynořuje?

Jsem rád. I když za to všechno platím. A možná se nedoplatím. Uvidíme. Radši nemyslet.

Mám pocit, že nedokážu ani psát. Vím, že nepíšu. Chce se mi vůbec? Asi ani ne. Je o čem? Asi ani ne. Čas jako by stál, i když se hýbe. Všechno se hýbe. A já vlastně ani nestíhám. Žiju ohněm, plamenem, světlem. A tuším, že vyhořím. Cítím to nebezpečí. Cítím zem. Je hluboko, ale vím, že pokud má křídla selžou, budeme si smrtelně blízcí. Mám strach? Nevím.

Mám strach z toho jednoho, z toho nevyřčeného.

Jsou nálady, chvíle a skladby, při kterých si člověk chce jen lehnout a dýchat čerstvý svěží vzduch.

Jen zavřít a usnout. A spát.

Jsem zvíře.
Jsem já.
Padám. A miluju to.
Padám hlouběji a hlouběji do toho sladkého pocitu, který dává křídla.


Všechno je zvláštní. Zvláštně krásné. Je tu Bůh. Je tu všechno.
Je čas spát...

Jsem čistý papír a začínám psát nový příběh.
Minulost je na popsaných papírech v šuplíku.
(Zní to jako ubohý pokus o sentiment... Budiž.)

Jsem!

24. března 2013 v 2:08 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ztratit hlavu, najít srdce. Vyšplhat ke hvězdám. A jako by to bylo zadarmo. Kolik se platí za lásku? Jen celým srdcem? A čím víc člověk dává, tím víc dostane?
Cítím se jako slunce, jako ohromná hranice, jako nekonečný, samoživný plamen. Čím víc hořím, tím víc můžu hořet. A mám šílený strach. Šíleně velký, šíleně hluboký. Bojím se. Že zhasnu. Že nedostanu zpět. Že nedám dost.
Bojím se všeho, co se může stát. Bojím se a přitom stojím před bránou věčnosti a chvěju se strachem a touhou a láskou a tím hrozným ohněm, co se může zdát tak děsivý, ale naučí mít srdce.
Jsem schopný brečet štěstím. Jen tak. Prostě z čisté radosti nebo co. Z toho, že hořím a k tomu tak jasně.

Tak nádherné zelené oči. Všechno se to zdá tak absurdní a já vím, že bych mohl umřít. Jako by mezi náma byla propast a já se bojím, že ji nepřeskočím. Ale vede přes ni most. Já to chci zakřičet a mám strach, že bude brzy. Já mám strach, že most pode mnou shoří. Že ho rozbije můj strach, spálí ho mé přílišné vzplanutí.

Mohl bych napsat tisíc řádků o dokonalosti a přitom ji dokonale vystihuje jen jedna vůně... jeden pár očí, jedny rty, jedna tvář.
Je to jako milovat Letní Bouři. Jen s neuvěřitelně propastnou blízkostí. Jako by možnost byla největší hrozba. Protože co se může uskutečnit se taky může neuskutečnit. Protože otázka... protože odpověd... protože plácám slova a nevím, co chci říct. Chci říct... ne... chci vidět. Chci vidět dokonalost. Tu zelenookou dokonalost.

Dalo by se najít tolik chyb. A já mám nutkání je hledat, ale nedovolím si to. Některé přímo bijí do očí, ale co je to za hloupé a ješitné chyby? Nejsou nic proti té dokonalosti. Chci shořet. A čím větší je propast blízkosti, tím jasněji hořím...
Mám strach z pomíjivosti. Protože nic není na věčnost. (Protože láska je na věčnost.... ale blízkost ne.)

Přehrady... ty směšné lidské přehrady... ty umělé zábrany v divokém toku se protrhly. Cítím. Dýchám. A je to jako meč a štít a zbroj. Nikdo se mi nemůže postavit, protože všechny šrámy se dají léčit jedinou myšlenkou na tu dokonalost.

Stalo se to a není cesty zpět. Stalo se to a nic mě nezachrání. Stalo se to a nic mi nezabrání. Jsem letící šíp, který vyvrací Zenona. Jsem letící šíp a protínám paradoxy. Jsem.
Prostě jsem. Jsem. JSEM!

Jsem tak moc. A stále tak málo... tolik chybí k dokonalosti. A čím víc jsem a čím blíž jsem.... tím se zvětšuje ta propast. Paradox, který protínám. Co když se vzdálím? Bude ještě překlenutelná?
Chci blíž.
Protože pak zmizí strany.

Stačí tak málo a dal bych celý život.
"Nechci tě ztratit"
Tak něžně, tak sladce mě nechce ztratit. A všechno je na tom dokonalé, až na ten rodící se strach, že oba tušíme, že přesně to se stane.

Hořím. Nestane.
Nesmí.


Některé věci nemají začátek. Stačí jeden pohled a člověk ví. Zní to tak šíleně. Možná jen až moc koukám na romantické filmy nebo já nevím co. Zní to tak pitomě uhozeně. Ale.... jako kdyby se ten cit nezrodil... jako kdyby byl vždycky.

Jako kdybych tě už znal. Jako kdyby jsme se nesetkali poprvé, ale prostě... znovu. Kdy se stala naše první schůzka? Kdy se stalo cokoliv?
Chvílemi mám iracionální pocit, jako kdyby to všechno bylo už dané. Jako kdyby to všechno bylo přichystané a mělo to propuknout ve chvíli, kdy pohlédnu na tvou tvář. Ne láska na první pohled, ale ještě před prvním pohledem. Ne na první slovo, ale ještě předtím. Láska ještě než jsme se poznali.
Jako kdybych tě v sobě měl už předtím.
Nechci tě ztratit. Nechci.
Ale už to neříkej, nebo budu mít ještě větší strach.

Drž mě za ruku.
Nic není tak něžné jako ty.

Když odcházíš

23. března 2013 v 0:55 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Nostalgická nálada, komentář na google + a příliv emocí. Tak nějak mi to připomíná typický večer. Asi tím přilivem emocí. No, nebude to moc rozsáhlý článek, nechám mluvit hudbu:


Zhasneme.

22. března 2013 v 1:17 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Procházka pod vodou - procházka na dně řeky.
Je těžké jít. Je těžké se pohnout.
Nenadechnu se.

Mám chuť lehnout si na hladinu a splývat do nekonečna. Splývat do splynutí.

Proč člověk nemůže ztratit duši? Ducha? Proč se nemůže stát pouhou prázdnou schránkou bez citů?
Proč se nemůže nadechnout vody?

Smrtelně naživu...
Chlad je chladný a horko je horké.

Svět je světový. A voda vodová.
A vdova vdovová.

Mám fíkus. A pár otázek.
Jsou cigarety metaforou nevěry? Je sebevražda metaforou změny?
(Je metafora metaforou metafory? Aneb chce to něco debilně nelogickýho).
Je maska výrazem neupřímnosti?

Je láska hřích?

Za co přichází trest?
Proč se bojím Boha?
Je tak vysoký. Je tak vše. Je tak... víc. Je tak abstraktní. Je tak konkrétní. Je tak silný... tak intenzivní. Tak hluboký. Tak... tak... absurdní a paradoxní.
Oceán. Je jako oceán.

Je tak dokonalý.

Je tak lehké zapomenout. Je tak lehké típnout jisté pomyslné cigarety. A přitom se to nikdy předtím snadné nezdálo.
Je ale tak těžké opustit ten pocit, který se k těm kouřovým láskám váže. Člověk by si najednou přál - snad z čisté nostalgie nebo co - zase trpět. Tím úžasně nízkým způsobem. Tím úžasně pokorným a snad i trochu láskou naplněným způsobem.
Když odešleme dopis, bude nám chybět?

Sejde z očí, nesejde z mysli. Nesejde ze srdce. Ale sejde. Kdy? Kdy sešly kouřové clony, oči jako jehly? Kdy zapomněly, jak bodat?


"i think it's about liking someone who doesn't return the favor. cigarettes, they only hurt you/ while they may give you pleasure-- in the long? run every cigarette is a waste ; maybe she relates every moment she spends with this someone to a cigarette"

Celá ta metafora zhasla. A s tím i jeden svět. Světy se zhasínají a rodí s každou sekundou. A kde je ten náš? Ten se jako nit táhne všemi těmi tak rychle zhasínajícími a vznikajícími, tvoří z nich mozaiku a lidský život získává šanci se hroutit do nostalgie a sentimentu i do nadějí a iluzí.
A pak zhasne i ten náš.

Sněžení o snění

19. března 2013 v 1:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sněží. Sním o chladných řekách. O křišťálově šedé vodě. O těch podivných horách, které se mi usídlily v mysli. Sním o dálkách, které nejsou, o světě založeném na vnitřku. O světě, který není. Kolik kroků zbývá do pekla?
Kolik sněhových vloček umí měři čas?

Lidské životy jsou podivuhodně křehké. Minulost je podivuhodně nezapomenutelná. Budoucnost podivuhodně neurčitá.

(Její jméno je Calla)

Z rozepsaných (co bylo moc krátké na vlastní článek)

18. března 2013 v 23:45 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
(1.2.2012)
Kdybych hledal slovo, kterým by se dala vystihnout nálada posledních dní, zoufalství by bylo celkem dobrým adeptem. Nebo taky osamění, ale to jde někdy (často) ruku v ruce.
Zoufalství... kdybych věděl...
Kdybych věděl, kam jdu...
***
(22.2.2012)
O čem to vlastně všechno je? Škola, práce, život? K čemu mi je ráno vstávat a cítit se víc mrtvý než živý? Na druhou stranu je to skvělý zabiják času. Nemusím myslet na některé věci. Stačí sedět v lavici, poslouchat a škrábat si do sešitu. A je to. Stejně bych radši spal. Už si zase začínám pamatovat sny. Mám je rád, i když jsou někdy hrozné. Dnes se mi zdálo o katedrále, ale byla mnohem menší, než když jsem jí viděl poprvé. A mnohem obyčejnější, snad i ošklivější. Ale pořád byla něčím velkolepá. A byl jsem tam s někým, jen netuším, kdo to byl.
***
(3.3.2012)
Kdysi ne moc dávno jsem četl citát o lásce. Ten citát mluvil o tom, že zoufalství je "prubířským kamenem lásky" a že jen láska, která ho zakouší a chápe může vytrvat a růst. A láska, která žije z radosti je pomíjivá. Na to asi není co říct, kromě toho, že pokud je toho smutku, neštěstí a zoufalství hodně, tak se i sebechápavější láska udusí.
***
Zase ty? (4.3.2012)
Je to tu. Pocit.
Můj starý známý pocit. Pocit ranní rozlámanosti. Pocit neexistujícího korzetu, co mi stahuje nitro. Pocit pláče či úzkosti v krku. Touha a neschopnost křičet.

Nečekal jsem, že se to vrátí. Dřív jsem věřil, že umírám, že mám něco se srdcem, nebo s čímkoliv jiným. Ale neumřel jsem, dal...
***
(2.4.2012)
Říká se, že pero je mocnější než meč.
***
This kind of life keeps breaking your heart (9.9.2012)
Název písně hodný zamyšlení. Název písně, který naprosto sedí na můj způsob života.
***
Mystická opojení (15.10.2012)
Nebyl to dávno, co jsem se pokusil utopit
***
(16.10.2012)
Nejlepší deprese
***
(27.10.2012)
Napadl sníh. Se sněhem zní "Walk in regret" od architektů úplně jinak. Víc Letněbouřně.
A trávím noc u Zlatovlasé pistolnice. Je to příjemné, konečně mimo dům a dál od všeho.
***
(6.11.2012)
Občas se stává, že se člověk zamiluje. A občas do lidí, u kterých by to nikdy nečekal. Někdy si při pohledu zpět pak říká, proč zrovna tahle osoba. No však to většina lidí zná. Prostě a jednoduše, občas se stává, že se člověk zamiluje.
Asi by se to dalo popisovat detailně z pohledu neurologie, neuropsychologie, psychologie, endokrinologie, filosofie. Dal oby se o tom detailně diskutovat a podávat různé zkušenosti, porovnávat je a hledat společné rysy. Dala by se s tím dělat spousta věcí. Ale problém je, že ani takový příval informací vám nezajistí, že se něco změní. Můžete se sice na svůj problém dívat z jiného úhlu, ale jak moc to může ovlivnit, co cítíte?
Já patřím mezi ty lidi, jejichž emoce nejsou informacemi moc ovlivňované.
***

Paroles... (9.3.2012)

18. března 2013 v 23:35 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Snad kdybych křičel... hodně hlasitě, tak by mě někdo slyšel. Pokud bych do toho dal všechny pocity... pak by se možná někdo otočil.
Ale má cenu křičet a hlasitě na sebe upozorňovat, když by si vás stejně nikdo nevšiml nebýt vašich výkřiků?
Asi těžko.

A stejně neumím křičet a každý výkřik vede jen k dalšímu ujištění, že pokud zrovna nekřičím, jsem neviditelný.

"Co by jsi udělal, kdybys byl neviditelný?"
"Já už neviditelný jsem..." aspoň svým způsobem...

Stejně je to zvláštní pocit. Ale snesitelný, protože vím, že jsou tu lidé, kteří mě vidí. A nemusím křičet. Pro ně tu jsem.

"Contantement, what contantement? I am bold and impotent! Is that what it's about? Oh honey, honey, shut your mouth!"


Něco mi to připomíná...

Jak bych žil, nebýt přátel?

But something tells me this is just not real (21.9.2012)

18. března 2013 v 23:34 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Eh...
Něco mi napovídá, že to není skutečné. Že když mi píšeš, tak to prostě není skutečný svět. Jsi odjinud. Nebo jsem odjinud já.
Tak lehce se kouká na svět. Někdy. Zvlášť lehce, když je za záclonou, za šedým oparem... za tím čímsi, co mi připomíná, že není skutečný. Že ani já nejsem skutečný. Že nic není skutečné, nic, kromě toho oparu, té mlhy. Vznáší se v ní vůně čaje, zápach cigaretového kouře, náznakem bych mohl ucítit i vůni levandulí. Ale i ty vůně a zápachy patří do tohoto světa, nepatří k tomu podivnému oparu. I ty vůně jsou neskutečné.

Když mi píšeš, jsi jen ty.

Chtěl bych se někdy vyznat z lásky. Ale nemůžu. Nikdy se nevyznám skutečně, vždy jen papíru. Asi mi je navždy souzeno prožívat smyšlené lásky. Všechno vypisovat do tajných textových souborů v počítači, pojmenovaných podle adresáta. Jeden z těch dopisů byl odeslaný. A nic nezachránil, jen ještě rychleji potopil tu loď, co stejně beznadějně klesala ke dnu. Ale já věřil. Věřil jsem na křídla a na něco tak jemného a nepopsatelného, že by to dokázalo zachránit i potápějící se loď. Loď ze železa. Která není skutečná. Ale já věřil.

A nechci tím nic říct. Zase to smažu a nic nenapíšu. nenapíšu, protože jsem to slíbil. A nenapíšu, protože každý řádek je plný tolika prázdnoty, že kdyby se z něj dostala, mohla by zaplnit celý vesmír. Každý mozek, ke kterému by byly doručeny vzruchy vyvolané mými slovy, by spustil v člověku ironický posměch nad tím, jak hrozně moc je prázdné všechno, co říkám.

Já jen, že jsem jinde. A už pro to mám jméno. Jsem časoprostorově vybočený. Nebo možná jen... mentálně vybočený.

Z rozepsaných (26.3.2012)

18. března 2013 v 23:29 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Mám pocit, že všechno splývá. Minulost, současnost... možná i budoucnost.
Vše se rozostřuje.
Náhody neexistují.

Možná bych se mohl začít bát. Bát, že pokud vážně přijmu fakt, že náhody neexistují, tak musím uznat, že má cesta vede i jinam, do míst, kterých se snažím tak moc vyvarovat!
A přesto do míst, která ve mně stále žijí. Do míst víry.

Nejhorší je, že splývá i čas. A že všechno pomalu splývá do irelevance.

Z rozepsaných (31.7.2012)

18. března 2013 v 23:29 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chvílemi mám pocit, že tenhle svět se začíná ztrácet v irelevantnostech, zbytečnostech, malichernostech... Prostě ve všem tom ubohém, nízkém a nepodstatném. Jenže já nemám co říkat, když se topím ve vlastních zblázněných pocitech a ztrácím smysl pro to, co je důležité.

Rád bych napsal úvahu. Ne dnes. Prostě někdy. Ale aby to byl vskutku přínosný článek, ne další poetickotragedický výlev duše z vlastní vůle uzoufané.
("Jsi zoufalý" - to je pro mě asi největší urážka.)

Chtěl bych něco dělat. Poslouchám Mozartovo Requiem. Myslím na své články. Poslední dobou to jde vážně z kopce... Což ovšem nevysvětluje, proč jsem měl včera nejvyšší počet návštěv za celou dobu existence blogu...

Není?

17. března 2013 v 23:42 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Křehké mosty se boří. Měsíční svit padá. Svět je na střepy. Nikdo si nevšiml. Nikdo nezapomněl.

Trest.

Kámen

16. března 2013 v 12:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zavři oči. Zavři mysl. Zavři srdce.
Zapomeň.

Boj se. Umírej strachy.
Nůž s ledovou čepelí.
Nůž v ledovém srdci.

Sny se nezapomínají. Sny neumírají. Sny nezradí. Sny jen... zabíjí.

Království nesmyslu.

Zavři oči.
Zapomeň.

Přestaň dýchat. Ono to přebolí.

Chtít být nadlidský je tak lidské.

Nech se zabít.


Teplo a chlad.
Beznaděj.

Nahoře a dole. Vpravo a vlevo. Ve předu a v zadu. Tři rozměry.
Jsou jen klam. Nikde nic. Nahoře je vlevo, dole je vepředu, vzadu je vpravo, nahoře je dole.

Ledy roztály. Řítím se do hlubin.
Ledy roztály. Není na čem stát.

Ledy roztály. Mám strach.

Co když je jako vodník? Co když mě stáhne do hlubin? Uvězní mou dušičku v hrníčku?

Kudy vede správná cesta, když nikde žádná není?
Jaká je krása ve svobodě?
Jaká je krása v nevázanosti?
Jaká je krása v bolesti?
Jaká je krása v opuštění?
Jaká je krása?

Existuje čistá voda?
Existuje smrt?
Existuju já?
Existuje něco?
Existuje existence?
(Bytuje bytí?)

V čem se utopit? Kam utéct?
Provazy.
Všude jsou provazy.

hedvábné rubáše samoty

Kámen.

Slova

10. března 2013 v 1:44 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Žižkovská věž byla včera zahalena mlhou. V poledne i o půlnoci.
I já jsem svým způsobem zahalen mlhou.
Chci být pochopen a chci být nepochopen. Chci být a chci nebýt.
Chci být zoufalý a chci být sám sebou.

Syntéza

6. března 2013 v 11:35 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ohromný příliv, až ani nechci mluvit. Je zpět! Štěstí, že bych radostí zemřel! Nechci nic víc než všechno! A co na tom záleží, že bych teď mohl zemřít? Jen ať zemřu, jen ať se ztratím! Letní Bouře... Je to jako sen. K nevíře! A já šeptám jméno. Nic víc. A je v tom úplně všechno! Nechci nic víc! Jen věcnost!

V nádechu je celý svět, celý vesmír! Úplně všechno.
Stesk se mísí s láskou, život se smrtí, všeho je najednou dost. Je toho tolik, že mám až slzy v očích!
(Hlavně dýchat!)

Zapomněl bych žít i zemřít, jen pro ni!

Některé lásky nekončí. Je jedno, co je zač. Hlavně, když zůstane. A v tomhle malém teď je celá věcnost života!

Vše je jedním.

Toi qui.sais que mon amour.pour toi jamais n'a finira, ne lui dit pas.

Chci tě. Chci jen tebe.
Na ničem dalším nezáleží.

A slova neříkají vůbec nic.

Všude to zlaté světlo. Nikde stín.
Jediná skutečná láska, i když dokonale imaginární. Dokonale ideální. Dokonale nehmotná.

Všechno dává smysl. Všechno se sloučilo. Všechno je.

Vertigo

6. března 2013 v 0:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stíny hrají hru.
Dlouhý nádech pomáhá na leccos. Dlouhý nádech schovává otázky. Odpovědi. Odpovědnost.
Dlouhý nádech říká: Odpouštím si. Říká: bude to dobrý.

I staré rány mohou bolet. Někdy se otevírají tak snadno.
A lidská ješitnost tomu tak krásně pomáhá.

Kdyby se se zavřenýma očima zavřel celý svět... kéž by... snad...
Ale on ne.

A co potom? Co člověku zbývá?

Zámek, co nejde odemknout. Zámek na rukou. Zámek na jazyku.
Odemkne se časem.

Jediné, co má smysl, je vrátit se. (Nietzsche by mě asi zabil... ale co. Ne ven, ale zpět. Protože tam bylo něco, co teď už není.) Musím napsat jeden mail. On je ten jediný, kdo mi může pomoct.

K čemu jsou otázky bez odpovědí?
K čemu jsou odpovědi bez otázek?

A co to znamená utéct?

(Ptát se a odpovídat. A kam to všechno vede? Co má člověk udělat se životem? K čemu je cokoliv? Jako by cílem všechno bylo bezcestí, ztracenost, marnost. Jako by nečekalo už nic. Vše je jen možnost, která se může a nemusí realizovat. Ale k čemu je realizovat právě tu kterou možnost? K čemu je jakoukoliv z nich nerealizovat? K čemu je udělat cokoliv?
Realizací jedné možnosti si upírám možnost realizovat jiné možnosti. Dočasně, trvale... to záleží na tom, co je to za možnosti. Ale kde je nějaký smysl? Je i smysl jen realizovatelnou možností? Je Bůh jen možnost? Jedna z možností, v co věřit? A není pak jedno, jestli je to Bůh, Matka Příroda, Vesmír, Nefritový císař, nebo třeba nic? Není pak úplně jedno, kterou z těch možností realizujeme? Je to jen lidská volba. Volba, která je svým způsobem na úrovni každé jiné volby. Na úrovni volby: vyčistím si ráno zuby, nebo ne? Budu mít k snídani rohlík nebo housku? Budu věřit v Boha nebo v Přirozenost? Budu dneska odpoledne uklízet, nebo radši půjdu ven?
Jedno rozhodnutí vede k dalšímu, ale kde je nějaký výsledek? Jde jen o řetězech lidského rozhodování se. A kam to vede? Co je cílem? Co může člověku dát pocit, že to skutečně má nějaký smysl? Nějaký univerzální cíl, který v každém vzbuzuje přirozený chtíč? Nějaký nejvyšší bod lidské existence? A nevybíráme si ten bod opět sami?
Není kam jít, protože můžeme jít kamkoliv, ale žádná cesta nemá sebemenší důvod. Chceme jogurt? Dojdeme si ho koupit. Nemáme peníze? Půjdeme pracovat a vyděláme si na jogurt. Cyklus rozhodnutí. A vedou k čemu? K jogurtu? A co potom? K čemu to bylo?
Všechno je na jogurt.
A není potom cokoliv jen výsledkem rozhodovacího procesu? Nic víc. Jen lidské rozhodnutí. Jen volba, kterou můžeme v mnoha případech jednoduše vzít zpět? Sníme jogurt a potom si řekneme, že jsme si přeci jen měli dát spíš topinku - a tak si ji dáme. Není pak rozhodnutí, že věci prostě nemají žádný smysl jen dalším rozhodnutím? Co víc, možná jediným pravdivým rozhodnutím? Nebo jen zapomínáme na to, že nad tím vším je něco, co je mimo naši volbu, co prostě je a co dává smysl našim volbám, ale jen pokud se ubírají správným směrem?
Dokáže nedokazatelný Bůh přinést člověku jistotu a smysl? Dokáže mu dát to, co člověk opravdu potřebuje? Dnes pochybuji.
A zemřít zítra by bylo jen další rozhodnutí. Stejně (bez)významné jako všechna ostatní.)

Je život jen něco, co se náhodou přihodilo? Prostý důsledek jistých příčin? Jsme jen náhoda bez významu. (Tak moc chci říci ano... ale potom by už nebylo cesty ven.)

Motá se mi hlava. Padám. Závrať. Závrať se mi přihodila.
Zoufalství se mi přihodilo.

Ruka vztažená vzhůru, pro pomoc, ale jen pro efekt, už ji nemá kdo chytit.

Temnota dokáže být tak jímavá.
Deprese dokáže být tak kouzelně bezdůvodná.

Kolik kroků zbývá k pádu?
Kolik let...
poletím?

Každý má právo být nešťastný. Každý smí být v depresi.
Každý.
A pro jakýkoliv důvod.

Život je jako sen. Taky se tak těžko poznává, jestli je skutečný. Taky se tak těžko probouzí. Taky se tak těžko pamatuje. Taky je tak podivný. Je jako zamlžená vzpomínka, která se může tvářit jakkoliv.

Chci se ztratit.
Zavřít oči a být ztracený ještě víc.

A pak prostě zmizet. A nadechnout se tak, aby zmizelo i mizení, i nádech.

S čím půjdeme dál?

Došel vzduch.

Špetička

2. března 2013 v 0:46 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdo přeťal řetězy. Našel jsem, co jsem nehledal. A dýchat je tak krásné. Venku roste břečťan a já ho cítím. Dýchám ho. Všechno se chvěje. Životem. Krásou. A já mám klíč k nekonečnu. Mám na chvíli otevřené oči.

Je to kratičký, pomíjivý zázrak. Má křehkost křišťálového skla. Je jako led, který se zlomí a nebo roztaje. Led, po kterém se vyplatí jít. A i to utonutí má smysl.

Věci se pohybují. Žijí. Z lidí sálá. Zapomínáme na tlukot cizích srdcí.

Jen zavřít oči. Tak málo. Jako by byl nový den. S novým dnem i nový sen.

Nežijeme ve filmu, tragédie je ty mnohem víc než jen tragédie. Je zároveň štěstí a krása, je naděje a je smrt. Je vším, čím ji necháme být.

Přes bolest k nekonečnu, přes nekonečno k omezenosti, přes omezenost k reflexi, přes reflexi ke vzpomínce a přes tu ke štěstí... A konec by neměl smysl bez začátku. Myšleno ne kauzálně, ale kontrastně. Pocity nemají opaky, nemají přesný kauzální řetězec. Mají jen vzájemné kontrasty a jsou směsí kauzalit a dalších pocitů. Uvnitř není teď a potom, uvnitř není hranice. Uvnitř je míšení a diferenciace. Vyvstávání a upadání.

Smysl není vyjadřitelný.

A pár vesmírů stále zbylo. Ještě pár myšlenek. Pár nádechů. Pár náhledů. Pár cest. Vlastně toho zbylo tolik. Celé vesmíry.

Stačí malá špetka otevřených dveří a svět je jiný. Někdy stačí lehké ťuknutí.
A temnota vyústí ve světlo.

(Vím, že přijde znovu. Ale teď se jí neděsím. Protože dnes mám oči a uši, mám hrdlo, kterým se můžu smát. Protože dnes jsem viděl bílou barvu nebe. Protože dnes jsem slyšel dětský smích, který se dotkl mého srdce. Protože dnes... byl dnešek.)

Nádech...