close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Thirst

27. února 2013 v 0:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Do you wanna sit at my table?"
Napsat, smazat...

Jsou dny, kdy bych hrozně rád psal... ale kdy je toho tolik, že už psát nejde. Už nepíšu povídky. Už nepíšu nic. Jen tenhle blog. A... někdy ani to nejde. Došel jsem ale k zajímavému závěru (zrovna jsem byl na záchodě... taky vás nejlepší nápady napadají v takové chvíle? Na záchodě, při dobíhání autobusu, při čekání na autobus, při chůzi na eskalátorech, při nezajímavé přednášce, při zírání do blba, při čtení fantasy... prostě kdykoliv, jen ne tehdy, když je hledáte... v ty nejobyčejnější, nejrozaičtější chvíle...), že člověk, pokud chce psát skutečně na plno, nesmí psaní dělit na poezii a prózu, že do něj musí dát úplně všechno, bez ohledu na formu, na žánr, prostě tak, jak mu to přijde pod ruku. Pokud mu je o to se na plno vyjádřit. Asi mi to došlo proto, že sám to tak dělám. Měl bych připustit, že ne každý to tak má.

V hlavě jsem to měl zformulované mnohem lépe... ale zmizelo to asi se spláchnutím záchodu. (Nápady mizí tak snadno... při spláchnutí, při zavření dveří autobusu, při jeho příjezdu, odjezdu, při opuštění eskalátorů, při konci přednášky...).

Je těžké být člověkem. To mě někdy tak napadá... Je těžké být přirozený. Být sám sebou. Nechat být, uvědomit si, přijmout. (Je potřeba sebereflexe k tomu, aby člověk mohl být sám sebou?)

Dnes jsem si to uvědomil. Že jsem přilnul k básni natolik, až jsem zapomněl na skutečnost bez lyričnosti. Až jsem zapomněl na prostý prozaický svět.... Ale tohle uvědomění... není to jen další sloka básně? (Je.)

Chybí mi to abstraktní cosi starých časů. Nevím kdy. Něco mi šeptá, že dva roky zpět. Možná víc, možná míň. Jde o to kouzlo, o tu lehkost, o propletenost a znělost. O čistotu a nevinnost. O zvláštní smutek. Poetický a melancholický. Nádherný a bolestivý. Ale úplně jiným způsobem než dnes.

Ty dny bez hudby. Dny volnosti. Lehkosti. Dny strávené v metru. Bez starostí o "zítra", o "dnes". Nevztahujeme se k ideálu jako k něčemu budoucímu? K něčemu, k čemu se chceme v budoucnosti přiblížit, ale co je nedosažitelné?
Ideál je v minulosti. Je to to ztracené cosi. Právě ta nádherná abstrakce, to vědomí rozsahu vlastní nevinnosti. Porovnání toho zidealizovaného s tím, co právě prožíváme. Možná, že skutečný klíč nemáme v budoucnosti, ale v minulosti.
Ale nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli. Proto potřebujeme ideál do budoucnosti. Minulost nestačí. Ta nás jen upozorní na to, že ideál byl ztracen.
Jsou to jen abstraktní bláboly.

Někdy mi mé ruce přijdou hrozně staré. Kdysy byly od pohledu mladé a roztomilé, napůl dětské. Poslední dobou vypadají staře. Odrážejí tím něco? Chtějí mi něco říct?
Už to nejsou jemné ruce dítěte. Už to nejsou ruce bez viny.

Mohou ale dávat mnohem víc než tehdy. I když jsou věci, které zatím dávat stále neumí. Někdy mám strach, že nikdy nedají.

Všechno je tak daleko. Tak zvláštně pryč. Nejsem to já. Ne takový, jaký bych chtěl před půl rokem být teď. Život si nevybíráme.

A sebevražda není proviněním proti životu. Není ani proviněním proti svobodné vůli. Není proviněním proti Bohu. Ze všechno nejvíc je to naprosto záměrné provinění proti Smrti a její podstatě. Sebevrah netouží po Smrti. Sebevrah Smrt nemiluje. On touží nad ní vládnout. Sebevražda ruší poslední nutnost. Neříká "ne" životu, říká "ne" Smrti. To je skutečná sebevražda.
Všechno ostatní je jen únik ze života. Sebevraždou člověk zabíjí vlastní Smrt. (Není to vrchol sebenenávisti, odepřít si jediné skutečné právo, které člověk má?)
Ale co když Smrt chce přijít zevnitř? Je to sebevražda?

Osud, Smrt, Bůh, Život... nevyzpytatelní...

Kdybych směl vyměnit celý svůj život za jeden nedosažitelný okamžik, co by to bylo?
Vidět hrát Liszta?
Smět jeden den létat?
Chodit po vodě?
Spatřit Boha?
Zahrát si Léto na housle?
Skutečně pochopit hudbu?
(Jako by někde v zadu byly všechny ty věci stejné... Liszt, pochopení hudby, létání, housle, Bůh... jako by to byly jen různé cesty k Němu... Ale co já o Něm vím.)

Všechno je tak prázdné. Slova. Hudba. Filmy. Pohledy. Tance. Vše je tak prázdné v porovnání s tím, co se skrz to snažíme vyjádřit. S tím, co je uvnitř, za, hluboko, daleko.

A všechno je tak daleko.
Já jsem tak daleko.


Chybí tomu ztracenost. Rozpuštěnost. Chybí tomu hloubka.
Čemu?
Všemu.

Letící šíp neletí. A mně to ani nepřijde divné. Zvrácené. Absurdní.
Jsem tam už moc dlouho. Jsem tam už moc hluboko, než aby mi došlo, jak hrozně absurdní to všechno je.
Už žádné otázky. Já prostě žiju jinde.

A tobě nepřijde divné, že...
Ne.

A mělo by?

Je toho tolik. Je toho zeď. Je toho beton. Je toho železo. Molekuly povinností, pocitů, stresu, zmatku, citů, hudby, prožitků, obav jsou tak blízko sebe, že tvoří neproniknutelnou pevnou látku. A já se neproseru hlouběji. Všechno je ztraceno. Všechno je pryč.

Otázky nejsou. Nejsou odpovědi.

Je jenom prázdná žízeň.
Žízeň po vodě, která není.

Ungoliant by nenasytily ani Silmarilly.
A prázdná žízeň zabila Valinorské stromy.

Nezbývá mi než dýchat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 malé srdce malé srdce | Web | 27. února 2013 v 22:41 | Reagovat

Milionkrát bych Ti rád řekl, že miluji Tvé texty a byť by byl článek trojnásobně tak dlouhý, tančil bych v něm, miloval se s jednotlivými myšlenkami, nalézal bych se v nich a zase ztrácel... Opět a opět. Nesčetný počet molekul lidského bláznovství mi tančí v těle. Miluji tu šílenost, která tančí všude kolem. Ale při tom všem zároveň žaluji život, že ve mně klíčí od mého stvoření a že mě už celé eóny věků řeže po kousíčkách, které okamžitě dorůstají. Tolik sebevražd posvěcuje smrt a životu bere všechny její iluze.

2 Alétheia Alétheia | 2. března 2013 v 16:58 | Reagovat

To s tím ideálem v minulosti místo budoucnosti je tak zajímavé... Připadá mi to jako úplná pravda! A s tou sebevraždou je to na dlouho...
Moc se mi líbí, jak jsi to napsal. Jako bych z toho pochopila víc než obvykle.
A když jsme u toho, tak jak jsi říkal - třetí řádek odspodu - vidíš to tam, viď? (o=0

3 grey.t grey.t | E-mail | Web | 2. března 2013 v 21:08 | Reagovat

[2]: To jsem rád, že to bylo pochopitelnější :)
Ano, vidím, ale už by to mělo být zlikvidováno :)

[1]:Děkuji, nevím, co na to říct :)

4 Alétheia Alétheia | 2. března 2013 v 22:13 | Reagovat

Vááážně? Oo= Tak jo! (o=0 Teda já samozřejmě taky. Vážně se mi to moc líbilo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama