Odcházíš. I když jsi se mnou. Budeš mi chybět... Loučení je vždy tak těžké. Co je blog bez lišky?
(Jak napsat dobré requiem? Dobré tak, aby bylo výstižné?)
Chtěl bych říct, že se vše hroutí, ale nic se nehroutí.
(Tentokrát 76 a necelý rok... je toho tolik... je toho tak málo... znám toho víc... znám toho stále tak málo)
Co je to maličkost člověka v celém světě internetu? Co je sedmdesát šest stran ve světě jedniček a nul?
Co znamená jeden jediný človíček, jedna genetická hříčka v porovnání k celému lidstvu, v porovnání ke všemu, v porovnání k Bohu?
Ale...
Co znamená jediný člověk v srdci jiného člověka? Víc než celý vesmír.
Lidská srdce musí být zatraceně velká. Skoro až... božsky velká.
Jedno odcházení je stále odcházení.
Sedmdesát šest stran je stále mnoho.
Psí oči zůstanou. Zůstane vzpomínka.
Den za dnem...
Dát ti sbohem...
...neplakat.
(Necítit pláč v srdci)
Blueneck nikdy nebyli tak slyšitelní...
Půjdeme níž, půjdeme hloubš.
Opouštění je stále opouštění.
Ale hluboko... tam hluboko... není.
Zmizela jen data.
Lišky stále existují.
Liška nezmizí.
Vše je tak daleko...
...ty doby
Requiem za minulost...
...requiem za léto...
...requiem za duben...
...requiem za zprávu, kterou nosím stále v peněžence...
...requiem za Tebe...
...requiem za Tvé články...
...requiem za jedno krásné ticho...
...requiem za popsaný papír...
...a křídla...
...let.
Zpívám tichým hlasem cvakajících kláves. Zpívám, abych ti řekl své díky. Za všechny ty doby. Za všechny ty strany, které jsi sama popsala a které já jsem přečetl. A říkám ti i díky za všechny ty doby, které teprve přijdou.
Říkám ti i víc. Říkám ti to, co jsem nenapsal. Neumím napsat všechno.
Ten jemný pocit.
Půjdeme hlouběji...
Kolik vzpomínek.