Jsi noc.
Vše se zastavilo. Dění dne ustalo a ve tvém temném, spícím tichu vystupuje zkaženost světa. Statický obraz. Všichni spí. Až na mě. Zírám a hrozím se.
Jsi noc a děsíš mě.
Zavírám oči. Slast. Mísí se se strachem. Padám. Tmavomodrá propast. Nebojím se dopadu. Bojím se noci. Až všechno uvidím. Až se všechno zastaví. Hledět na skutečnost... Bojím se.
Co mi chceš dát? Co mi můžeš dát? Prázdné nic? Modré noční nebe? Otázku bez konce?
Propast - a nic víc.
Nechci otevřít oči. Nechci bdít. Nechci vidět. Dejte mi křídla! Slepá křídla. Slepá, jako jsem já sám. Dejte mi modř bez noci. Dejte mi modrý den.
Sen nikdy nebude sen.
"You make me bleed"
Zemřel jsem? Jsi tu stále? Kam se vše podělo?
Nekonečná otázka. Už začíná.
První písmeno. První slovo. A za ním tolik dalších, že zapomínám, že něco prvního existovalo.
Táhlá, dlouhá, nekonečná nekonečnost. Tón, který konejší i provokuje. Budí i uspává.
Svět stojí. Nedýchá.
Dýchám jen já a noc.
Křehkost noci. Představuje se mi, aby zahnala svou sílu.
Cesta? Není.
Vím. Vidím. Svou zkázu. Zkázu svých rozhodnutí.
(Jen o lehkých věcech se dá psát lehce...)
Kéž bych dostal možnost.
Za všemi touhami, za každým přáním - jedno jediné přání. Tiše šeptané, nahlas křičené. Každé ráno. Každý večer. Každý den.
Modlitba.
A noc obnaží vše. Kosti a jejich bílou smrt, jejich zlověstnost a zlost.
Tak daleko...
Tak blízko.
Každá svíčka jednou dohoří. Zlověstnost plamene.
Cesta je volná a nikdo po ní nejde.
Kam dál?
A kudy?
Bolí to. Bude to bolet.
Být zase slepý... zapomenout na vše... neprobudit se.
Nic mi nedáš.
Tome, to je krásné!
Z dnešního dne Ti musím něco napsat, jen se obávám, že se Ti to už nebude líbit...
"Nic nicuje."
Martin ♥, 19__