Zvláštní pocit. Člověk by si řekl, že si tu sedím ve svém malém ničem, jsem nevýrazná a šedá myš téhle ohromné blogové komunity, že o mně nikdo neví a já nevím o nikom... Vlastně bych si klidně mohl myslet, že odejít odsud by mohlo být snadné. Vypařit se, zmizet, nebýt tady. Nikomu bych nechyběl, protože ke mně chodí minimum lidí a řekl bych, že bych dokázal dobrou polovinu svých návštěvníků upozornit na změnu adresy. Ale pak... no... vlastně vůbec nejde o to, ke komu chodím nebo kdo ke mně chodí.
Ano, jsem šedá myš, ale jsem šedá myš v temném sklepení velkolepého království (kýčovitá metafora?). Jsem tu sice jako malá anonymní obludka, nemám vážené známosti v AK, nemám tisícové návštěvy, ale po dlouhé době - že mi to ale trvalo - jsem si uvědomil, že svým způsobem jsem tady doma. Tady, na blogu. Jsou to ta jména, ty blogy, ty velké a známé blogy, které nenavštěvuji, ale jejichž jména a adresy se často objevují v olbíbených stránkách nejrůznějších lidí.
Je to ten pocit - nojo, toho znám. (Ve smyslu - ano, vím že tu má blog a že je to oblíbený blog). Jsem tu doma. Je to jako procházet se svou malou zapadlou ulicí a míjet odbočky na velké ulice vedoucí k nádherným vilám. Ty vily jsem nikdy nenavštívil, ty cesty jsem prošel jen párkrát, ale pořád a pořád na ně narážím a vlastně si tenhle svůj malý a nepatrný, neznámý a dokonale anonymní bložek (bloček? blogek?) nedokážu představit bez tohohle velkolepého okolí. Je to jako kdyby vykáceli alej a vybourali polovinu sídliště - jak moc by pak byl váš dům ještě váš domov? Jak moc by jste mohli říct - tady bydlím?
Můj domov, to není jenom můj blog - můj domov je můj blog a jeho kontext. A ten kontext tvoří pár menších a anonymnějších bložků a potom ty velké. Ty, o kterých všichni vědí. Ta známá jména...
Je to zvláštní pocit - to vědomí, že se tu vlastně neztratím. Že jsem tu doma. Že to tu znám.
Je to úžasný pocit.
Já o tobě vím. A ani nevíš, jak moc ráda o tobě vím! Taky se na blogu cítím doma. Nechtěla bych jinam nebo úplně pryč.