Únor 2013

The Earth IS a cold dead place

28. února 2013 v 0:28 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Na místě hloubky jen nepatrný střípek prázdnoty. Na místě naděje zavřené oči. Na místě citu propast vedoucí nikam. Místo kauzality jen řetězec špatných rozhodnutí. Místo skutečnosti jen neurčitá, zavalující hromada.

Chtěl bych utéct daleko. Hodně daleko. Tak daleko, že by na to tenhle svět nestačil. Ještě dál, až za to, co je za tímhle světem.
(Vždy je něco vyššího.... a vždy je něco nižšího).

Noc. Přál bych si, aby mě spolkla. Polibek. Objetí. A dlouhý pád. Hluboké nic. Nekonečné nikam.
Černá díra nemá ústa. Černá díra má jen nic.
A přesto umí polykat. Líbat.

Není kam utéct. Není co říkat. Není vůbec nic. Není ani nálada a ani vůle. Nejsou nervy snášet cokoliv.
Je čas se připravit na realitu. Jsem prostě uzlíček nervů.

Problémy zvládám dobře. Nehroutím se. Samozřejmě. Zříceniny se už nehroutí.

Až mě zabijete, nehrajte mi hudbu na pohřbu. Seďte tam půl hodiny v tichu. Bez proslovu. Bez soustrastí. Bez květin. Jen já a vy, tváří v tvář. Tak, jak jste se na mě nikdy nedívali. Jak jsem se já nikdy nedokázal podívat na vás.

Nemám chuť. Nemám nervy. Nemám nic.
Nechci nic.

Nechte mě jít.

Ale já nemám kam jít. Nedokážu jít. Chůze je nesmyslná. Poprvé za život?

Kam dál? Co dál?
Zapomenout.
Na všechno.

Vím, co je správné. A vím, co chci.
A najednou to nechci.
A co je teď správné?

Člověk nepotřebuje relativizaci hodnot k tomu, aby se v tomhle světě ztratil.
Stačí černá díra.

(Nakolik relativizuje smrt?)

Čím končí svět?
Čím končí člověk?
Z přízemí není kam letět.
Všechna světla jsou tak tmavá, tóny hluché.

Všechno je tak daleko. Jako by tu bylo moje tělo. A někde hodně, hodně daleko od jeho vnějšku, někdo hodně hodně hluboko uvnitř, tak hluboko, že už to ani není uvnitř, se třese moje duše. Kolem ní kruhy.
Mizím z horizontu událostí.
Mizím hlouběji.
Hloubka bez hranic.

A pak se zastaví čas... pro okolní svět tu stále budu. Zatímco už jsem zmizel v černé díře.

Bojím se víc toho, že zůstanu, nebo toho, že bych mohl zmizet? Chci, aby mě spolkla. Chci prázdniny. Chci být na čas pryč. V bezvědomí. V bezcitnu.

Tam, kde není ani lítost nad ztrátou citů.

Nic nevoní.
Všechno mizí.

A já o tom nechci s nikým mluvit. Chci to jen psát. Ale nikdy to není dost. Mohl bych psát pořád nová slova, pořád nové věty, pořád nové řádky, články... Mohl bych psát dny a hodiny, ale nikdy nic nezmizí.

Slova jsou jen slova.
Je to jen tvar. Znak.

Nic nemůže ven.
Nic nemá kam jít.

(Absolutizace)

Chtěl bych noc. Skutečnou noc.

Thirst

27. února 2013 v 0:24 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Do you wanna sit at my table?"
Napsat, smazat...

Jsou dny, kdy bych hrozně rád psal... ale kdy je toho tolik, že už psát nejde. Už nepíšu povídky. Už nepíšu nic. Jen tenhle blog. A... někdy ani to nejde. Došel jsem ale k zajímavému závěru (zrovna jsem byl na záchodě... taky vás nejlepší nápady napadají v takové chvíle? Na záchodě, při dobíhání autobusu, při čekání na autobus, při chůzi na eskalátorech, při nezajímavé přednášce, při zírání do blba, při čtení fantasy... prostě kdykoliv, jen ne tehdy, když je hledáte... v ty nejobyčejnější, nejrozaičtější chvíle...), že člověk, pokud chce psát skutečně na plno, nesmí psaní dělit na poezii a prózu, že do něj musí dát úplně všechno, bez ohledu na formu, na žánr, prostě tak, jak mu to přijde pod ruku. Pokud mu je o to se na plno vyjádřit. Asi mi to došlo proto, že sám to tak dělám. Měl bych připustit, že ne každý to tak má.

V hlavě jsem to měl zformulované mnohem lépe... ale zmizelo to asi se spláchnutím záchodu. (Nápady mizí tak snadno... při spláchnutí, při zavření dveří autobusu, při jeho příjezdu, odjezdu, při opuštění eskalátorů, při konci přednášky...).

Je těžké být člověkem. To mě někdy tak napadá... Je těžké být přirozený. Být sám sebou. Nechat být, uvědomit si, přijmout. (Je potřeba sebereflexe k tomu, aby člověk mohl být sám sebou?)

Dnes jsem si to uvědomil. Že jsem přilnul k básni natolik, až jsem zapomněl na skutečnost bez lyričnosti. Až jsem zapomněl na prostý prozaický svět.... Ale tohle uvědomění... není to jen další sloka básně? (Je.)

Chybí mi to abstraktní cosi starých časů. Nevím kdy. Něco mi šeptá, že dva roky zpět. Možná víc, možná míň. Jde o to kouzlo, o tu lehkost, o propletenost a znělost. O čistotu a nevinnost. O zvláštní smutek. Poetický a melancholický. Nádherný a bolestivý. Ale úplně jiným způsobem než dnes.

Ty dny bez hudby. Dny volnosti. Lehkosti. Dny strávené v metru. Bez starostí o "zítra", o "dnes". Nevztahujeme se k ideálu jako k něčemu budoucímu? K něčemu, k čemu se chceme v budoucnosti přiblížit, ale co je nedosažitelné?
Ideál je v minulosti. Je to to ztracené cosi. Právě ta nádherná abstrakce, to vědomí rozsahu vlastní nevinnosti. Porovnání toho zidealizovaného s tím, co právě prožíváme. Možná, že skutečný klíč nemáme v budoucnosti, ale v minulosti.
Ale nikdy nebudeme takoví, jako jsme byli. Proto potřebujeme ideál do budoucnosti. Minulost nestačí. Ta nás jen upozorní na to, že ideál byl ztracen.
Jsou to jen abstraktní bláboly.

Někdy mi mé ruce přijdou hrozně staré. Kdysy byly od pohledu mladé a roztomilé, napůl dětské. Poslední dobou vypadají staře. Odrážejí tím něco? Chtějí mi něco říct?
Už to nejsou jemné ruce dítěte. Už to nejsou ruce bez viny.

Mohou ale dávat mnohem víc než tehdy. I když jsou věci, které zatím dávat stále neumí. Někdy mám strach, že nikdy nedají.

Všechno je tak daleko. Tak zvláštně pryč. Nejsem to já. Ne takový, jaký bych chtěl před půl rokem být teď. Život si nevybíráme.

A sebevražda není proviněním proti životu. Není ani proviněním proti svobodné vůli. Není proviněním proti Bohu. Ze všechno nejvíc je to naprosto záměrné provinění proti Smrti a její podstatě. Sebevrah netouží po Smrti. Sebevrah Smrt nemiluje. On touží nad ní vládnout. Sebevražda ruší poslední nutnost. Neříká "ne" životu, říká "ne" Smrti. To je skutečná sebevražda.
Všechno ostatní je jen únik ze života. Sebevraždou člověk zabíjí vlastní Smrt. (Není to vrchol sebenenávisti, odepřít si jediné skutečné právo, které člověk má?)
Ale co když Smrt chce přijít zevnitř? Je to sebevražda?

Osud, Smrt, Bůh, Život... nevyzpytatelní...

Kdybych směl vyměnit celý svůj život za jeden nedosažitelný okamžik, co by to bylo?
Vidět hrát Liszta?
Smět jeden den létat?
Chodit po vodě?
Spatřit Boha?
Zahrát si Léto na housle?
Skutečně pochopit hudbu?
(Jako by někde v zadu byly všechny ty věci stejné... Liszt, pochopení hudby, létání, housle, Bůh... jako by to byly jen různé cesty k Němu... Ale co já o Něm vím.)

Všechno je tak prázdné. Slova. Hudba. Filmy. Pohledy. Tance. Vše je tak prázdné v porovnání s tím, co se skrz to snažíme vyjádřit. S tím, co je uvnitř, za, hluboko, daleko.

A všechno je tak daleko.
Já jsem tak daleko.


Chybí tomu ztracenost. Rozpuštěnost. Chybí tomu hloubka.
Čemu?
Všemu.

Letící šíp neletí. A mně to ani nepřijde divné. Zvrácené. Absurdní.
Jsem tam už moc dlouho. Jsem tam už moc hluboko, než aby mi došlo, jak hrozně absurdní to všechno je.
Už žádné otázky. Já prostě žiju jinde.

A tobě nepřijde divné, že...
Ne.

A mělo by?

Je toho tolik. Je toho zeď. Je toho beton. Je toho železo. Molekuly povinností, pocitů, stresu, zmatku, citů, hudby, prožitků, obav jsou tak blízko sebe, že tvoří neproniknutelnou pevnou látku. A já se neproseru hlouběji. Všechno je ztraceno. Všechno je pryč.

Otázky nejsou. Nejsou odpovědi.

Je jenom prázdná žízeň.
Žízeň po vodě, která není.

Ungoliant by nenasytily ani Silmarilly.
A prázdná žízeň zabila Valinorské stromy.

Nezbývá mi než dýchat.


Řeka...?

17. února 2013 v 1:36 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Co bude potom? Co dál?
Život.
Život je vždycky dál.

Noc

16. února 2013 v 0:55 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsi noc.
Vše se zastavilo. Dění dne ustalo a ve tvém temném, spícím tichu vystupuje zkaženost světa. Statický obraz. Všichni spí. Až na mě. Zírám a hrozím se.
Jsi noc a děsíš mě.

Zavírám oči. Slast. Mísí se se strachem. Padám. Tmavomodrá propast. Nebojím se dopadu. Bojím se noci. Až všechno uvidím. Až se všechno zastaví. Hledět na skutečnost... Bojím se.

Co mi chceš dát? Co mi můžeš dát? Prázdné nic? Modré noční nebe? Otázku bez konce?

Propast - a nic víc.

Nechci otevřít oči. Nechci bdít. Nechci vidět. Dejte mi křídla! Slepá křídla. Slepá, jako jsem já sám. Dejte mi modř bez noci. Dejte mi modrý den.

Sen nikdy nebude sen.

"You make me bleed"

Zemřel jsem? Jsi tu stále? Kam se vše podělo?
Nekonečná otázka. Už začíná.
První písmeno. První slovo. A za ním tolik dalších, že zapomínám, že něco prvního existovalo.
Táhlá, dlouhá, nekonečná nekonečnost. Tón, který konejší i provokuje. Budí i uspává.

Svět stojí. Nedýchá.
Dýchám jen já a noc.

Křehkost noci. Představuje se mi, aby zahnala svou sílu.

Cesta? Není.

Vím. Vidím. Svou zkázu. Zkázu svých rozhodnutí.
(Jen o lehkých věcech se dá psát lehce...)
Kéž bych dostal možnost.

Za všemi touhami, za každým přáním - jedno jediné přání. Tiše šeptané, nahlas křičené. Každé ráno. Každý večer. Každý den.

Modlitba.

A noc obnaží vše. Kosti a jejich bílou smrt, jejich zlověstnost a zlost.

Tak daleko...
Tak blízko.

Každá svíčka jednou dohoří. Zlověstnost plamene.

Cesta je volná a nikdo po ní nejde.
Kam dál?
A kudy?

Bolí to. Bude to bolet.

Být zase slepý... zapomenout na vše... neprobudit se.
Nic mi nedáš.

Neříkané

15. února 2013 v 0:14 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Naživu... Bolest a radost... Ještě to není úplně ohraná melodie, stále jsem tu desku nevyposlouchal do poslední noty.

Naživu... Ale za jakou cenu...

Je krásné se nadechnout. A žít jen pro krásu sněhových vloček. Pro něco tak malého... tak ohromně dokonalého...

Lana Del Rey

Sen.

Tak krásný pocit...
...a ty příjemně smutné slzy radosti.

Strach... ...zabiják.

Zavřít.

Tenké ledy... tak krásné... tak smrtící...
...
nevyhnutelné

Život je trochu jako sen... tak jemný, tak křehký... tak... zvláštní.
Může být čímkoliv... a někdy dokáže být tak nesmírně nudný...
...a pak se tenké ledy zlomí...

jízda bez konce
(jízda v protisměru?)

Mlha...

Kam dál? Jak dál?

Prázdné otázky jsou nejkrásnější... otázky bez kontextu. Otázky bez smyslu.

Dolů... nahoru.

Vše je jiné.
Nové brýle.
Nová perspektiva.
Nové všechno.

"I'm dyin', I'm dyin'"

Kde končí kratochvíle?

Kde začíná smrt?

Co je daleko? Co je blízko?

Vše je jinak. Tak neznámé.
Vše je tak známé. Všechno volá... můj hlas... hlasy...

Vzduch... tak krásný.
Vše je tak krásné...

Vše je tak nové...

Vše je tak strašné...

Život vykoupený prázdnotou. Prázdnota vykoupená životem. Prázdné věty. (Krásné věty.)

Krásné květy...

Nekvetou....?

Spousta teček... spousta ticha... očekávání...
čekání...

Prosím Boha, aby...

Mám strach, že neslyší. Že neposlouchá. Že nic neudělá.
Mám strach, že ho zradím. Že ho ztratím.
Že už jsem ztracený.

Mám hrůzu... (Ne, to ona má mě...)

(Slova... když o něčem nejde psát... proč vlastně?... tohle stačí... pro klid...)

Musím být silný.
Nechci. Chci se zachumlat do peřin... a spát... Ležet. Něžně. Krásně. Pomalu. Dětsky.
Ztratit celý den.
Protože na dni nezáleží.

(Záleží na životě... záleží na kráse...)

Protože na dni nezáleží... Hluboko... daleko...
Pryč.

Nemám slova. Nemám smysl. Mám prázdné ruce.

Hlasem vystižená prázdnota...

(Jen krátké plynutí...)

Je Ráj místo na Zemi?

Ztracenost...

Daleko...

Začátky vět...
nevyřčené...

Nechci psát jinak.

Milování, smrt, krása, sny...

Miluju sněhové vločky...

...a ony tak snadno tají.

Choboty. Pařáty. Dno. Černé.
Strach.

Přežiju?
(Každý umře...)

Requiem pro lišku

11. února 2013 v 23:38 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Odcházíš. I když jsi se mnou. Budeš mi chybět... Loučení je vždy tak těžké. Co je blog bez lišky?
(Jak napsat dobré requiem? Dobré tak, aby bylo výstižné?)
Chtěl bych říct, že se vše hroutí, ale nic se nehroutí.

(Tentokrát 76 a necelý rok... je toho tolik... je toho tak málo... znám toho víc... znám toho stále tak málo)

Co je to maličkost člověka v celém světě internetu? Co je sedmdesát šest stran ve světě jedniček a nul?
Co znamená jeden jediný človíček, jedna genetická hříčka v porovnání k celému lidstvu, v porovnání ke všemu, v porovnání k Bohu?
Ale...
Co znamená jediný člověk v srdci jiného člověka? Víc než celý vesmír.

Lidská srdce musí být zatraceně velká. Skoro až... božsky velká.

Jedno odcházení je stále odcházení.

Sedmdesát šest stran je stále mnoho.

Psí oči zůstanou. Zůstane vzpomínka.
Den za dnem...

Dát ti sbohem...
...neplakat.
(Necítit pláč v srdci)

Blueneck nikdy nebyli tak slyšitelní...

Půjdeme níž, půjdeme hloubš.

Opouštění je stále opouštění.
Ale hluboko... tam hluboko... není.

Zmizela jen data.
Lišky stále existují.

Liška nezmizí.

Vše je tak daleko...
...ty doby

Requiem za minulost...
...requiem za léto...
...requiem za duben...
...requiem za zprávu, kterou nosím stále v peněžence...
...requiem za Tebe...
...requiem za Tvé články...
...requiem za jedno krásné ticho...
...requiem za popsaný papír...
...a křídla...
...let.

Zpívám tichým hlasem cvakajících kláves. Zpívám, abych ti řekl své díky. Za všechny ty doby. Za všechny ty strany, které jsi sama popsala a které já jsem přečetl. A říkám ti i díky za všechny ty doby, které teprve přijdou.

Říkám ti i víc. Říkám ti to, co jsem nenapsal. Neumím napsat všechno.
Ten jemný pocit.

Půjdeme hlouběji...

Další otravný článek o hudbě

9. února 2013 v 21:36 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Málem bych zapomněl, že je sobota. A málem bych zapomněl, že tuhle sobotu musím napsat tenhle článek. Nenapadá mě vůbec nic, co bych mohl poslat a ani se mi nechce pátrat, protože jsem naprosto unešený Summertime z opery Porgy a Bess. První písnička je tedy jasná....

Doma...

6. února 2013 v 16:06 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Zvláštní pocit. Člověk by si řekl, že si tu sedím ve svém malém ničem, jsem nevýrazná a šedá myš téhle ohromné blogové komunity, že o mně nikdo neví a já nevím o nikom... Vlastně bych si klidně mohl myslet, že odejít odsud by mohlo být snadné. Vypařit se, zmizet, nebýt tady. Nikomu bych nechyběl, protože ke mně chodí minimum lidí a řekl bych, že bych dokázal dobrou polovinu svých návštěvníků upozornit na změnu adresy. Ale pak... no... vlastně vůbec nejde o to, ke komu chodím nebo kdo ke mně chodí.

Ano, jsem šedá myš, ale jsem šedá myš v temném sklepení velkolepého království (kýčovitá metafora?). Jsem tu sice jako malá anonymní obludka, nemám vážené známosti v AK, nemám tisícové návštěvy, ale po dlouhé době - že mi to ale trvalo - jsem si uvědomil, že svým způsobem jsem tady doma. Tady, na blogu. Jsou to ta jména, ty blogy, ty velké a známé blogy, které nenavštěvuji, ale jejichž jména a adresy se často objevují v olbíbených stránkách nejrůznějších lidí.

Je to ten pocit - nojo, toho znám. (Ve smyslu - ano, vím že tu má blog a že je to oblíbený blog). Jsem tu doma. Je to jako procházet se svou malou zapadlou ulicí a míjet odbočky na velké ulice vedoucí k nádherným vilám. Ty vily jsem nikdy nenavštívil, ty cesty jsem prošel jen párkrát, ale pořád a pořád na ně narážím a vlastně si tenhle svůj malý a nepatrný, neznámý a dokonale anonymní bložek (bloček? blogek?) nedokážu představit bez tohohle velkolepého okolí. Je to jako kdyby vykáceli alej a vybourali polovinu sídliště - jak moc by pak byl váš dům ještě váš domov? Jak moc by jste mohli říct - tady bydlím?

Můj domov, to není jenom můj blog - můj domov je můj blog a jeho kontext. A ten kontext tvoří pár menších a anonymnějších bložků a potom ty velké. Ty, o kterých všichni vědí. Ta známá jména...

Je to zvláštní pocit - to vědomí, že se tu vlastně neztratím. Že jsem tu doma. Že to tu znám.
Je to úžasný pocit.

Sen...

5. února 2013 v 0:53 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Sny a realita se míchají.
Smutky a radosti.
Slzy a oči.

Šiktanc v archivu google chromu.

(A v ní bylo jak po vymření!)

Vody. Vody vody vody.

Když jsem opilý, jde to tak hladce. Když jsem opilý, slova jsou. Jsou jich celé řeky a já nestojím nad nimi, ale plavu v nich slova se mi derou ven z úst, jsem jako pramen, jako můza, jako světlo, jako slunce, jako život!

Jsem zmatený. A nevadí mi to. A dělám věci, které bych možná dělat neměl. Je mi to jedno.
(Je m'en fous!)

Víry a výři.

Chci si něco přečíst. Něco od sebe. Něco hlubokého. něco, co jsem ještě nenapsal.

Ale já to jednou napíšu!

Napíšu to. Všechno to napíšu. Všechnu tu modrou, tu tmavě modrou modrost.

Chci umřít. Chci žít. Chci psát. Chci mít.

Chci být bohatý.

Chci milovat.

Všechny. Všechno....

Není v tom láska. Nejsou v tom slova.
Jen prázdné místo. Jen stoka.

Mraky. A čáry a podkočáry a jánevímcoještě.

Zlatá voda. Voda života.

Žádná voda.

Voda.
Samá voda.

17 - kouzelné číslo. Kouzelný věk.

Žužu žužlu žižmi mižli.

Sen o smrti. Slova nestačí. Chci víc. VÍC! Jak to kurva říct? Jak to všechno vyjádřit? Každé vyjádření jen ořezává celou tu ohromnost pocitu, který cítím! Jak se neztratit? Jak neumřít? Jak žít, kruva žít?

Křídla bez nebes, ke kterým by se dalo letět.

Omezení bez prostoru. A prostor bez omezení. Zdánlivá svoboda. Klam.

Žít. Jen žít.

A není kde. A není kdy. A není s kým. A není jak. A není vůbec nic. Nic. Nic. Nic...

Jen tohle... tohle uvnitř. To beranidlo dobývající se ven.

Modrá žilka prostřed hrudi...

...a ven.

Ven.

Dovnitř.

Pryč.

Tam.

Onam.

Chci Brno. A Petrov. A Špilas. A to divné svobodno. To bytí sám sebou, ten blud. Opitý rohlíkem. Opitý whiskey.

Mrtvý.

Umřít.

Žít.

Zbláznit se.

Chci se zbláznit...

Zabij mě.

Prosím.

Aah.

Žiletka.
Nůž.
Jehly.
Špendlíky.

I saw her today, I saw her face, it was a face I loved and I knew... (Needles and pins, pro nechápavé).

Píšu se zavřenýma očima. Píšu v mdlobách. Píšu a nevím co. (čtu a nevím co, jím a nevím co.... mlha za tebou)

Všechno už odešlo. I ona. Letní Bouře. Nejletnější Nejbouře.

Utopit se.
Letět.
K zemi.
Do země.
Pod zem.

Snít.
Sníst.
Být sněden a sněn.

Jsem sen.
Vše je sen.

Není.
Zlo.
Jsem smutný. (Veselý!)

Co je to?
CO JE TO?

Spánek nočních tvorů...
...spánek netvorů.

Můj spánek.

Můj sen.

Má smrt.

Můj život.

Nenávidím to všechno.
Chci to všechno.

Chci bouři. Chci liják. Chci přeháňky.

Miluju život.
Miluju živelnost.

Déšť.
Chci pršet. Chci být déšť. Chci být pršen.

Zmizte mě.
Utečně mě.
Mrtvěte mě.

Mrkev.

Celer.

Rozmarýn.
(Vítej zpět!)

Jablko a jabloň.

A stále - ty.

Slza

1. února 2013 v 23:46 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nekonečný příběh může skončit každou minutou. Když se někdo dotkne toho, co máme rádi, začneme si uvědomovat, jak moc to máme rádi. Šedavá mlha, kterou jsme brali jako něco, co k našemu životu patří, nabere konkrétnějších tvarů a mnohem větší hodnoty.

Protože lidé nejsou kouř.
(Mohla by být láska podobná kouři?)

Nikdy - nikoho. Nikdy tolik.

Je to jiné.
Všechno je jiné.

Když je člověku hrozně, uvědomí si, koho má skutečně rád.

Říkat některá slova není snadné. Některá slova jsou moc vážná, pro lidská ústa. Moc velká. Moc těžká.

Někdy člověk neumře. Někdy neumře. Protože je tu jiný člověk.

Omluvy nestačí. Slzy nestačí. Zčernalé srdce nestačí.
Kouř. Zahalující.

Stačila by dvě slova. Vím, že by byla upřímná. Upřímnější než když je říkám jindy.
Sloveso a zájmeno.

Pokud neuvěříš poprvé, budu to opakovat stále dokola.
Někdy nezbyde nic jiného, než říct to.

Ještě není ten čas. Ale někdy je třeba čas předběhnout, aby ten pravý čas vůbec přišel.

Nikdy ta dvě slova nebyla vyzrálejší.
Nikdy nebyla pravdivější.

Ale všechno jsem zkazil.

Nechci přijít o jedno z nejradžších...

...

... (pomůže to?)

Přišel čas dvou slov.
Miluju tě.