Odmítněte jasné oko. Odmítněne dobrou radu. Zanechte si svůj tupý názor, svou zaslepenost. Zůstaňte raději v ubohosti, než abyste se chytili provazu, který vám házím. A ještě na mě plivejte. Protože tak to má být. Tak to má v tomhle světě chodit. Protože úpadek byl vždy sladší. Pád v nevědomost, v zapomnění, v ubohost a slabost. Pád do kolektivu, který vás podrží. Podrží vás dole, abyste náhodou nebyli výš než oni.
Mohl bych být velice rád, že mám přátele, jaké mám. Takové, kteří vzlétají se mnou.
Vím, že nejsem něco víc. Vím, že sklony k megalomanii jsou pro melancholiky typické. A také souvisí s narušeným sebevědomím. Vím toho vůbec hodně. Ale je mi to k ničemu.
A mám žízeň.
Vzpomínám na Imaginární lásky. Musím se na ten film znovu podívat. Snad bude stále stejně dokonalý. Stejně dokonale teatrální - Dolanovsky teatrální.
Nesnáším příliš dospělé lidi. Jsou jako přemoudřelá děcka. Jako děcka, co trpí bludem, že jsou přemoudřelá. Ne že by na tom, co říkají, nebylo něco pravdy, ale... jsou to děti. (A já děti nemám rád.)
Mám chuť na vodu. Podivné. Vskutku. Podivné. (Vskutku.)
Stýská se mi po Vltavě. Jak asi právě teď vypadá? Za tmy? Noční vzduch... vzpomínky... a to všechno okolo. Celý příběh. Příběh řeky. Příběh lidí, kteří kolem ní chodí. Můj příběh. Všechny mé příběhy. Příběh každé kapky vody. A sněhové vločky. Příběhy, které jsme slyšeli. Příběhy, které jsme nezažili, ale o kterých víme. Příběhy, které čteme z vodní hladiny. Příběhy ptáků, co nad ní létají. A tok času. Příběh času. Příběh příběhů.
(I'm laying down, eating snow).
Podivná je ta samota. Samota žižkovských ulic, když nemáte kam jít. Samota, když nemáte kým být spatřeni. Samota míst, která pro vás něco znamenají a zároveň jsou prázdná. Zvláštní je to smutek.
A ztráty. Ztráty, které nic neznamenají a přesto bolí. Ztráty lidí, kteřé jste si oblíbili již po pár slovech. Ztráty lidí, kteří pro vás mnoho znamenali, ale s jejich zmizením se vlastně nic nezměnilo. Nejste o nic ochuzeni. O nic obohaceni. Budete rádi, když se znovu objeví. Ale ne dost rádi. Ne tak rádi, aby vás to vytrhlo.
Je tu něco tíživého. Vysoké tóny houslí. Dopadají na ramena a na hlavu, svazují srdce a dusí hrdlo. Jsou tenčí a ostřejší než struny. Jsou jako nic. A přesto... tak silné.
Není jak to napsat. Není o čem psát. Všechno je tak...
Vlci. Vlci hladoví.
Jejich oči, jejich zuby.
Krev.
Chybí mi to. Být kořistí. Být ztýraný a utrápený. Být zkrvavený vlastní krví. Být vítězem hry na vlka a jeho Karkulku. Protože v té hře vítězí všichni. Oba. Vlk i Karkulka. Vlk uloví Karkulku. Karkulka je ulovena. A krev je prolita.
Les pod nohami. Jehličí. Houby. Šišky. Tlející listí. Plodná půda. Nohy se rychle střídají, míjejí jedna druhou. Je to útěk, zoufalý a přesto plný života. Je to útěk loveného. Je to útěk plný lásky. Nebo nějaké její formy.
A blížící se kroky čtyř tlap. Čtyř nádherně šedě ochlupených tlap. Vlčích tlap. Tlap lovce. Tlama plná tesáků a puchu, tlama vyjící milostné árie, huba toužící po krvi, po láskou zpěněné krvi, horké a štvané.
Crimson rivers from your veins.
Nejsem kořistí. Nejsem ani vlkem. (Jsem vůbec sám sebou?)
Nemám se kde ztratit.
Chtěl bych zažít opět trochu té živočišné touhy. Trochu toho podivně zvířecího, krvavého a živého lovu. Chtěl bych mít vlkem proťaté hrdlo.
Slzy by krev smysly. Ale vlci nepláčí.
A potom bych se vypařil.