V koutku úst mi zůstává chuť zubní pasty. Už to musí být aspoň hodina, co jsem si čistil zuby. Nebude se mi spát dobře. Něco je jinak. Něco je špatně. A je v tom něco hysterického, úzkostného. Něco děsivého.
A přitom je to jen noc. Noc, které chybí spánek. A má oči.
Bez nich by neviděla své hvězdy.
Oči jsou ale i pro pláč.
Ani nevím, co psát. Mé psaní je jako mé bloudění ulicemi někdy v noci. Bezcílné. Možná občas ne prázdné. Nevím, kam chci dojít, čeho tím dosáhnout. Jde prostě o tu chůzi. O dynamiku. O nějaký proces. N nic jiného. Ale přesto... Když chodím, občas mám pocit, že se někam ubírám. Že jdu k něčemu. A pak to zmizí a najednou jsem sám v ulicích, které nékdy ani neznám, a nevím, kam dál. Kudy jít, aby ta cesta dávala smysl? Objeví se nějaká prázdnota. Nesmyslnost. Najednou jako bych nevěděl, proč tam stojím, v té pitomé žižkovské ulici, a kam mám vlastně namířeno. Celý proces pak na dobro zmizí. Stojím na místě. Najednou už není to, co bylo předtím, ale o krok přede mnou není nikde nic. Jen zbytečný krok. A ty se řetězí, jen aby kráčely a vypovídaly tím něco samy o sobě.
Můžu mluvit o té ztracenosti. O slovech. O tom, jak najednou nikam nemíří, jak nemají smysl a cíl. Je i spousta dalších věcí, o kterých bych dovedl mluvit. Ale prázdně. A k čemu to je, mluvit prázdně?
Nechce se mi spát. Cítím to. Jak ležím a chci vstát. Jak zírám do stropu. Je tu něco... ale nejde o tom mluvit. Je to ta malá špetka hysterického křiku, která mi zůstala. Jistá podivnost. Pocit. Trochu i stesk. Ale... tehdy bylo všechno jiné. Věci se mění.
Jsou chvíle, kdy má člověk chuť poslouchat stále dokola jedinou písničku. Ne proto, že by se mu líbila. Jen mu někoho připomíná. Je trochu masochistické připomínat si bolest. Ale není v tom nic. Ani ta bolest. Zůstává tu jen ztuhlost. A prázdnota. Není o čem mluvit. Není o tom co říct.
... Spíš Ty vůbec někdy v noci?