8. ledna 2013 v 19:23 | Grey.t Dreamer
|
Včera jsem viděl mrtvolu. Seděla na pohovce. Mezi prsty jemně svírala cigaretu. Nakláněla se v rytmu své monotónní řeči, své řeči bez pochopení. Nakláněla se v rytmu opakování svých frází, ve kterých se odrážela sama zbytečnost. Popílek z cigarety pomalu padal na zem. A ona se stále kývala a nedbala ničeho. Cigaretový kouř smrděl stejně mrtvolně jako ona. A ona smrděla stejně mrtvolně jako cigaretový kouř. Bylo vidět, jak její oči pomalu ztrácí lesk, že ten se vytrácí a mizí se stoupajícím dýmem. Rty se stále hýbaly. Stále stejně rychle.
Hodiny tikaly na polici. Měřily mrtvý čas. A všechno kolem bylo mrtvé. Nic se nehýbalo. I já byl v té místnosti jako mrtvý. A kotníky už jsem měl zapadané popelem. Kůže mi pomalu hořkla, jak jsem tam stál. Oči se mi zakalily a vše ztrácelo barvy. Toužil jsem odejít, ale zmíraly mi nohy. Zmíralo vše, úplně vše. Fotky na policích jen připomínaly zašlost a ošuntělost, nepřipomínaly skvělou minulost, protože i jejich lesk a skvělost se vytrácela. Už ani mé oči neviděli nic, co by se lesklo, co by dávalo čemukoliv nádech života. Vše pomalu mizelo za podivně šedým oblakem mrtvolného puchu. Chtěl jsem se sehnout a sáhnout si na popílek, který pokrýval celou podlahu. Dokonale rovnoměrně. Z té šedi, z té jednotvárnosti se mi zamotala hlava. I vzduch se vytrácel, bylo ho tam jen tolik, aby cigareta nezhasla, aby si stále udržela svou červenou špičku, která se rozzáří, když si ji mrtvola přikládá ke rtům a nasává. Doufal jsem, že cigareta brzy dohoří. Že pak se vzduch pročistí a vytratí se odsud ta příšerná šeď, že všechno opět ožije, vrátí se lesk a jas a já budu moct dýchat a odejít.
Její ruka pomalu odložila cigaretu do skleněného popelníku. Několikrát zakroutila vajglem, aby ho uhasila a do svých odporně zešedlých prstů vzala další. Uchopila oranžový konec mezi prsty a druhou rukou, která měla aspoň o trochu víc živé barvy, si přidržela zapalovač. Zmáčkla prstem tlačítko a byl v tom veškerý její život. Poslední střípky toho, čemu říkala život. Vyšlehl jasný plamen, který měl roznášet jen další smrt. Jen v plameni byl život. V jeho rozsvěcení a zhasínání. Živý smrtonoš. A ona si vložila cigaretu do úst a slastně natáhla. Potom položila zapalovač a s úlevou vydechla kouř, snad jako by se zbavovala i té jediné vzpomínky na smrtonosný život, na něco z podstaty tak protivného a nepřirozeného pro její mrtvolnost. Na zem se začal snášet další popílek a vzduch se ještě víc kalil kouřem. Nechtěl jsem dýchat. Raději bych byl pohřben pod vším tím popelem.
Chtěl jsem jí věnovat vyčítavý pohled. Chtěl jsem ji probodnout pohledem a zničit tím ten nekonečný rituál. Ale mé oči neměly již žádnou ostrost, neměly sílu a neměly výraz. A i kdyby měly, vše z jeho vyčítavosti by se ztratilo v apatii kouře. Hleděl jsem na ni prázdně a ona hleděla ještě prázdněji a do prázdna. Hleděla skrz všechno, hleděla do budoucnosti, která byla jen opakováním současného okamžiku. V jejím životě se již nic nezmění. Jen bude pomalu a jistě stoupat popel. Jsme tu oba ve vězení. Ona se uvěznila sama a mě strhla také. Pohřbila mi nohy popelem. Zabila můj pohled kouřem. A sama si to neuvědomovala, protože tak daleko její mysl nesahala. Ta se rozpínala jen od prázdnoty k prázdnotě, od nicoty k nicotě, od marnosti k marnosti. A během toho se napínala jako tětiva, která po čase uvede do pohybu krátký a nevyhnutelný proces. Típnout a zapálit. Típnout a zapálit. Típnout. Zapálit.
Popelník již přetéká vajgly a ty připomínají zhoubný nádor. Něco zde až nepatřičně živého. Až nepatřičně zvráceného. Ve vší té ubohé mrtvolnosti, v úpadku. Zbyla jen špetka místa pro lítost. Pro smutek. Pro můj smutek. Bůh ví, jestli ona byla něčeho takového ještě schopna. Má mysl, ta ještě žila. Tvořila obrazy vody, která vše splachuje a očišťuje, mlhy, jejíž závoj je oproti tomuhle kouři zosobněním života. Vize ohně, který všechno stráví svým neumírněným životem, nejživějšího smrtonoše. Fantazie o bujných porostech a plodné půdě. Nádherné představy širých polí a lánů, proudícího vzduchu.
Měl jsem žízeň. Hlad. Potřeboval jsem dýchat. Zahřát. Zchladit. Cítit život. Nosními dírkami mi však kouř stoupal do hlavy a trávil i mou mysl. I na můj mozek se pomalu snášel šedý popel, nicotný a prázdný. Utlačoval lítost a smutek, otlačoval touhu po vyčítavém pohledu. A ona - jasně jsem to viděl a možná to bylo to poslední, co jsem směl jasně spatřit - už byla úplně utlačená. Její hlavu plnil popel a kouř, její tělo bylo plné šedého svinstva. Její kůže už neměla lidskou barvu. Ona sama byla vykouřenou cigaretou. Ona sama byla z popelu. Stačil by menší záchvěv vzduchu a rozpadla by se. A já ji chtěl zničit. Chtěl jsem, aby už nebyla. Aby zmizela. Chtěl jsem zlikvidovat to nejmrtvější na světě, ten přízrak plný prázdnoty. Jen kouř ji držel pohromadě. Jen díky tomu odpornému šedému oblaku byla stále celá, i když už na ní nebylo nic, co by se dalo nazvat celkem. Toužil jsem křičet. Křičet a vnést do téhle pouště alespoň trochu života, aspoň poslední zvuk. A snad jsem si i přál, aby ještě něco slyšela. Aby slyšela špetku života. Aby měla šanci překonat pnutí tětivy a típnout. Nezapálit. Ale vše šlo se sžíravou, mrtvolnou pravidelností stále dokola. Nikdy nezaváhala. Za celou dobu si mě nevšimla. Popel jsem měl už nad koleny. Jí sahal do půlky trupu. Už se nemohla ani kývat. Jen zapalovala a típala.
Byla šedá. Byla královna. A pohled na ni byl nesnesitelný. Byla dokonale mrtvá a přesto umírala ještě víc s každým nádechem, s každým výdechem, s každou šupinkou popela, která dopadla na zem. Zavřel jsem oči, které mě nesmírně pálily. Polkl jsem přes veškerou hořkost, co se mi drala na jazyk. Pomalu jsem se začal otáčet. Cítil jsem, jak mé kosti prostestují, jak mi v kloubech dře popel, jak mě svazují cáry kouře. Do uší se mi vnucoval hlas nicoty. Všechno živé ve mně se vzbouřilo. Všechno živé se vzepjalo. Z hrdla se mi vydral příšerný jekot a popálil mne zevnitř svou živostí. Sežehl mi rty. Kouř ustoupil a vše se jemně rozechvělo. Popel, který mi sahat už téměř do poloviny těla, se vzepjal k pohybu a vypadal jako černobílé rozbouřené moře. Jen ona tam seděla a nic neviděla. Jen se jí pomalu odlupovaly kousky zpopelnatělé kůže, zešedlé vlasy se měnily v kouř. Zatímco jsem vedl svůj boj o útěk z místnosti, ona pomalu mizela - kousek po kousku, vrstvu po vrstvě. A jak se rozpadalo její tělo, hladina popelavého moře stoupala, až mi sahala ke krku. Kde nebyl popel, byl dusivý kouř. Celým bytem už vládla tma, dým pohltil vše. A já jsem se snažil plavat na místo, kde měly být dveře. Po slepu jsem hmatal kliku a cítil jsem, že i má kůže se loupe jak se stýká s tím, co ještě neztratilo život. Cítil jsem kov a příšerně to bolelo. Ale s bolestí se mi do ruky vraceli cit a s ním síla. Stiskl jsem pevněji a snažil jsem se tlačit dolů. Popel se mi hrnul do nosu a do úst. Napínaly se tětivy a já jsem najednou pocítil touhu vrátit se, sednout si na pohovku, popadnout cigaretu, strčit si ji do úst, zapálit a vydechnout kouř. Pomalu jsem se nadechoval a v tom, co mi dřívě přišlo tak odporné, jsem najednou pociťoval slast a jediný život.
Klika najednou sama povolila a mezi dveřmi se udělala skulinka. Na chvíli dovnitř pronikla vůně čerstvého nočního vzduchu a rozrazila si kouřem průchod k mému obličeji. Protáhl jsem se ven a dveře se zabouchly. Mé tělo spadlo na zem a já sledoval, jak se velmi pomalu navrací mé kůži trocha barvy, jak život pomalu odnáší šupinky popele, ve které se změnila odumírající kůže. Nadechl jsem se. Do mých plic se vracel život a při výdechu se vyplavovala šeď. Od úst mi stoupal nechutný mrak, se kterým si živý vzduch hravě poradil. Při pohledu na zabouchnuté dveře jsem cítil, jak mé oči ožívají vyděšeností. Stále už se mnou ale chodí část její prázdnoty. Ne všechen popel dokázaly mé plíce vydechnout.
respekt ......