Viděl jsem tě vykvétat i chřadnout. Nikdy bych ty pohledy za nic nevyměnil. Jsi nádherný květ. Jsi nádherná rostlina. Jsi nádherná bytost.
Špetka cukru, která dokáže osladit moře.
Nic v lidském životě by nemělo zhořknout. A rozhodně ne lidské srdce. Bohužel právě to hořkne tak často...
Je noc. Temná, pustá, prázdná, ledová, bezhvězdná. Klidně by mohla být bezesná.
Krása je jedovatá. Nebo spíš... jistý druh krásy. Ta démonická a svůdná.
Pak je i jiná krása. Ta čistá a plná lásky. Ta neprobouzí jedy.
Nikdo mi nemůže dát víc.
A stejně toužím po darech někoho jiného.
Jednou pojedu opět do Brna.
Občas mám pocit, jako bych vypil sklenici jedu. Chutnala tak sladce. Ale spálila mi hrdlo. A teď mi jed proudí tělem.
I jed dokáže být čistý. Čistý jed.
Cítím, že se pomalu hroutím. Hroutím se a znovu se postavím.
Možná se jen potřebuji zhroutit. Být chvíli úplná troska. Něco mi vyžralo základy.
Poslední čtvrtrok mi vyžral základy.
Let me out.
Vykvetla. A ten květ je naděje. A ten květ je všechno. I přes jedy a hořkosti a vyžrané základy je ten květ nedotčený.