close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Článek bez názvu

25. ledna 2013 v 12:12 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Klidně by to mohla být nějaká úchylka. Psychická choroba. Nemoc. Další vlčí písnička. Ale která to je, to odhalím až zítra. (Páni! Souvislá věta! Měl bych na sebe být hrdý).

Rozhodl jsem se udělat změnu. (Život je změna... ). Budu se snažit psát trochu víc jak mi zobák narost. Ta přehnaná metaforičnost nemá žádný smysl. (Ale možná má, jinak bych tak asi nepsal).

A nebo ne, čert to vem. Budu psát, jak budu psát. (Tautologie, bezva!)


Dny jsou dlouhé. Ale stejně se během nich nedá nic stihnout. Stejně tak je to s lidským životem. Představte si padesát let. Co všechno můžete udělat během padesáti let? A pak si uvědomte, co za těch padesát let pravděpodobně uděláte. Nic. Jedno velké, bytostné, substanciální (další adjektiva vystihující hloubku a podstatnost si domyslete) nic. Není to obyčejné nic. Není to to nic, které uděláte, když nemáte čas, protože děláte něco jiného. Není to ani takové nic, které uděláte, když neděláte vůbec nic, například když ležíte celý den v posteli. Je to mnohem hlubší, děsivější a nicotnější nic. Je to nic, které vypovídá o zbytečnosti těch činností.

Představte si sami sebe za padesát let. Pravděpodobně budete dost jiní než teď, budete vést úplně jiný život, než očekáváte, že budete vést. Pravděpodobně budete žít v rutinním režimu "vstát-práce-domů-spát". A když se ohlédnete za sebe... co uvidíte? Nic.
Je to hrozné, že jsme položili všechno na oltář doby.

Ale ne, není to dobou. Je to tím, že jsme lidé. My prostě za celý život nemůžeme nic stihnout. To je naše podstata. Nemůžeme se vytrhnout z toho režimu, v jakém jsme. Nemůžeme si dělat, co chceme. Pořád jsou tu nějaké meze, které nám klade společnost. Meze, které si klademe sami. Svobodu můžeme mít uvnitř, venku jen těžko. Pokud chceme tedy žít pohodlné životy, jaké žijeme. (A za sebe říkám, že takový život chci žít. Být Na'vi na Pandoře by sice bylo vzrušující, ale přiznejme si - byli bychom opravdu ochotní vzdát se všech těch samozřejmostí? Já ne).

(Vtipné na tom je, že tady není žádné jádro myšlenky, ke kterému by se dalo přistupovat, na které by se dalo nahlížet. Prostě píšu, co mě napadá. Je to nechutně příjemné, opět psát souvislé věty, které snad mají i nějakou myšlenku. Věty, které mluví.)

Začíná mi vadit, že jsou tu věci, o kterých nemůžu mluvit...

Děsí mě to. Děsí mě ta skutečnost, že i kdybych se snažil, za padesát let stejně nic neudělám. Je jen málo lidí, kteří dokáží za svůj život něco velkého. A ještě míň lidí, kteří dokáží právě to, co dokázat chtějí. (A možná ještě méně lidí, kteří vědí, co vlastně dokázat chtějí...)
Nechtěl bych mít představu o své budoucnosti. Raději budu připravený na všechny možnosti (haha, tomu sám nevěříš, že ne?), než abych se omezoval na svou vysněnou budoucnosti (no jasně, to určitě...).

Sen o odjíždění mě neopustil, ale začínám si uvědomovat, že je to opravdu jen sen. Úniková představa. To uklidnění, že když budu chtít, můžu odjet. A vlastně je to jen metaforická transformace symbolu sebevraždy. Obojí znamená to samé - změnu. Změnu, vycházející z mého jednání. Konec starého života a začátek nového. Cílený konec.

Tak trochu netuším, proč vlastně píšu blog. Tak trochu netuším vůbec nic. Ale oba víme (oba?!), že ... ach, samomluva na papír? To už snad není možné.

Takže znovu:
Tak trochu netuším, proč vlastně píšu blog. Tak trochu netuším vůbec nic. Ale vím, že to nikoho nemůže zajímat. Taky by to mohla být jistá forma úchylky. Číst cizí blogy, vyžívat se v cizích osobních problémech a s potěšením se prodírat články jiných lidí. Pozorovat jejich životy.
Je to tu jako akvárium. Obludárium.

Zvracím zde své obludnosti a sem tam někdo přijde, aby se podíval. Je to skoro až nechutné. (Začíná mě mrzet... ale hovno.)

I really loved Harold...

Ani nepočítám s tím, že by mě ráj mohl přijmout. Že by mě svět mohl přijmout. Na rovinu - já svět taky nepřijímám. Je hnusný a plný sviní (bez urážky). Vlastně i já jsem trochu svině.

Dřív jsem se držel hesla "Nikomu nevěř". Pak jsem si našel přátele a začal jsem se opájet naivní nadějí, že jim věřit mohu. Posledních pár měsíců se vracím pomalu ale jistě k nedůvěře. Proč komukoliv věřit? Všechna ta podezření byla jen popíraná. Vždycky jsem někoho z něčeho podezříval. Spiknutí. A podobně. Ano, všechny ty absurdní sítě, které tahle chorobnost (evolučně výhodná chorobnost) v mém mozku spřádá, jsou tak neskutečně uvěřitelné.
Člověka to naučí být tak trochu svině. Nevrhat se do ničeho s důvěrou. Nechat si někde záchytný bod. Protože pravděpodobnost pádu je tak vysoká...

Ale záchytné body mě nezachrání. Nikdy mě nezachránily.

A už mě nebaví čekat, až konečně propukne deprese. Až konečně spadnu ještě hloub než kdykoliv předtím... Už aby to bylo. Je hrozné žít každý den s tím vědomím, že to jednou stejně přijde. (Pokud to vlastně už nepřišlo. Až na to, že mám pořád sílu dělat běžné úkony. jen se mi nechce. A to malé písmeno se mi nechce opravovat.)

Přiznejme si, že kdybych nepsal blog, nic by se nezměnilo.

"And if the people are buing tears, I'd be rich one day, Ma."

Až na to, že už nebrečím. A už se ani neutápím v té patetické touze brečet. (Je tak patetické mluvit o tom, co je patetické. A je směšné, že slovo patetické znamená něco jiného v češtině a v angličtině a že většina lidí ho používá v anglickém smyslu slova a ne v tom českém. Protože v češtině "patetické" neznamená ubohé, ale nadšené, vzrušivé, vyjadřující patos... V angličtině je to ubohost.) Dobře.

Bene.

Je čas si přiznat, že loňský únor se nevrátí. Že letošní únor bude nudný, mdlý a zbytečný. Jako ostatně skoro všechny měsíce od začátku školního roku. A už tu není ani ta hořká a intenzivní chuť umřít. Je tu jenom... malá naštvanost na zbytečnost tohohle všeho.

A za padesát let tu bude stále.

Měl pravdu. Jsem zoufalý. S tím mi psycholožka nepomůže.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Veritas Veritas | 25. ledna 2013 v 23:13 | Reagovat

Ach jo, Tome!!!
Chtěla jsem podotknout, že jsi to napsal úplně skvěle. Ještě předtím jsem chtěla napsat, že celý ten čtvrtý odstavec mě úplně dostal a snad s ním naprosto souhlasím. A že poslední věta v tom pátém je překrásná a smutná, ale naštěstí neplatí univerzálně, i když nevím, zda pro Tebe vážně ne...
Pak jsem chtěla napsat, že to někoho může zajímat. A k tomu jsem se chtěla zeptat, kdo je proboha ten Harold.
Nemůžu Tě soudit, ale podle mě Tě ráj určitě přijme, zatímco svět Tě už přijal, i když Ti to tak nepřipadá. Ty ho samozřejmě přijmout nemusíš, ale myslím, že je krásný... A ano, plný sviní.
Další odstavec mě vylekal, protože mi připomněl něco, o čem s Tebou za šest dní budu potřebovat mluvit. Bojím se, že jsem provedla něco strašného!
Tu depresi si přeci nemůžeš přát.
A myslím, že bez tohoto místa by se přeci něco změnilo. Třeba mimo jiné by mě neovládal tak matoucí pocit, že Tě vůbec neznám a nechápu. (o=0
Dál Ti děkuji za vysvětlení významu "patetického" slova, už asi tři roky mi to vrtalo hlavou, ale nikdy jsem nenašla odvahu se na to zeptat. (o=0
Hořká chuť touhy umřít mě značně vykolejila... A nakonec ten poslední řádek. Tome, vždyť i když každý jsme, tak kdo jiný než ona by Ti mohl pomoci? A Ty sám! Věř mi, jednou z toho sám sebe dostaneš, a já se na ten den těším a budu Ti po celou tu dobu v duchu přát hodně štěstí. Ta cesta je přeci cíl... A i když Ti v tom asi nerozumím, přála bych si, abych Ti mohla pomoci.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama