Nic a najednou... ještě větší nic. Ohromná černá díra, ohromná vysávající nicota.
There is no life in the void
Přijde a všechno vcucne. Všechno v ní mizí a nic nezůstává. Ani myšlenka, ani vzpomínka.
Neroste a nezmenšuje se, jen prostě je. Nebo spíš... není.
A nic. Nic a nic a nic a nic a nic a nic a nic...
...a nic.
Jen ohromná hrůza. Kdy vcucne mě? Kdy do ní spadnu a ztratím se navždy? Kdy přestanu být? (Ona říká: "Brzy.")
Strach a děs. Že už není kam jít, protože všude čeká ona. Kroky, které nevedou do jejího hrdla jsou kroky po jejím obvodu.
Zchvacuje mě hrůza.
Chtěl bych křičet, ale jen šeptám.
Tiché: "Ne."
A pak si říkám: Proč vlastně ne? Proč nezmizet?
...
Mám strach.
Začínají mě zmáhat čím dál tím obyčejnější úkony. Napsat mail. Odepsat na mail. Domluvit něco. Dojít se psem. Vybrat si hudbu k poslechu...
Mám strach.
A ona to ví... A hladovým polykáním se pomalu přibližuje...
Odežeň ji, kousni ji, vyděs ji! Ať na tebe nepřijde! Představ si, že máš jako obránce zuřivého vlka, který na ni zaštěká a ona uteče. Neboj se, brzo přijde jaro, přijde slunce a to prosvítí všechny temné černé kouty.