Leden 2013

Černá díra

29. ledna 2013 v 15:22 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nic a najednou... ještě větší nic. Ohromná černá díra, ohromná vysávající nicota.
There is no life in the void

Přijde a všechno vcucne. Všechno v ní mizí a nic nezůstává. Ani myšlenka, ani vzpomínka.
Neroste a nezmenšuje se, jen prostě je. Nebo spíš... není.

A nic. Nic a nic a nic a nic a nic a nic a nic...
...a nic.

Jen ohromná hrůza. Kdy vcucne mě? Kdy do ní spadnu a ztratím se navždy? Kdy přestanu být? (Ona říká: "Brzy.")
Strach a děs. Že už není kam jít, protože všude čeká ona. Kroky, které nevedou do jejího hrdla jsou kroky po jejím obvodu.

Zchvacuje mě hrůza.

Chtěl bych křičet, ale jen šeptám.
Tiché: "Ne."

A pak si říkám: Proč vlastně ne? Proč nezmizet?
...

Mám strach.
Začínají mě zmáhat čím dál tím obyčejnější úkony. Napsat mail. Odepsat na mail. Domluvit něco. Dojít se psem. Vybrat si hudbu k poslechu...
Mám strach.

A ona to ví... A hladovým polykáním se pomalu přibližuje...

Dejme tomu, že název je Lacrimosa...

27. ledna 2013 v 23:21 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Možná je to tím místem. Možná, že galerie vážně dokáže dodat trochu uměleckého ducha i čmáranici. I lidskému životu. Galerie - neutrální prostředí vytvořené pro umění. Prostředí, které má nechat vyniknout umění. Má ho nechat působit nerušeně.
Možná je to tím místem.

Neutrální zóna. Možná že tam vážně dostávají i obyčejné věci nějaké kouzlo. Galerie. Zní to tak vznešeně.

Rád bych řekl, že už nemůžu dál. Ale mám příšernou hrůzu z toho ,že by to mohla být jen další lež. Další malá lež do schématu. Lež sobě. Jen další podkopávání křehkosti.
Ale možná skutečně nemůžu dál.

Repetitivní smutek. Existuje něco krásnějšího?
(Existuje něco zkázonosnějšího?)

Sebeutápění v sebelítosti. Je sebelítost lítost, která lituje samu sebe - tedy lítost? Nebo je to lítost, kterou člověk projevuje vůči sobě samému? A nestává se tím ten člověk sám lítostí?
(Není krásné být lítostí?/Není ubohé být lítostí?)

K čertu se strachem z ubohosti. K čertu.

Já chci ven.
Ven.

V tom nejhlubším a nejširším smyslu toho slova. (Pokud může být vůbec něco hluboké a široké zároveň).

Tahle je pro tebe, jestli sem ještě chodíš.
(Protože bych lhal, kdybych řekl, že mi nechybíš...)
(Ubohé.)
(Směšné.)
(... očekávatelné, naprosto a dokonale předvídatelné.)
(Že by mě snad má předvídatelnost nepřestávala překvapovat?)
Lacrimosa...
(Protože nemůžu brečet.)

Tisíc závorek.
Všechno uzávorkujeme.
Tadá, máme tu "epoché".
(Dobře, na komentář pod videem je to až moc dlouhé.)
(Inu, berme to jako jistou uměleckou manýru.)
Uměleckou...

A teď nějakou větu na závěr.

"Věta na závěr."
(...závěr...)


Druhá sobotní hudba

26. ledna 2013 v 18:57 | Grey.t |  Hudba, knihy, filmy
Další sobota (jednu sobotu jsem vynechal), další výběr z hudby. Nevypadá to sice, že by někdo jevil zájem o minulý výběr, ale lidé nejeví zájem o spoustu věcí, které zde píšu. Tentokrát zabloudím trochu do minulosti, podělím se o svůj nový objev a... no nechte se překvapit. (Ono to zase takové překvapení nebude). Opět se pokusím o jakous takous hudební pestrost, ale nic neslibuji.

Článek bez názvu

25. ledna 2013 v 12:12 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Klidně by to mohla být nějaká úchylka. Psychická choroba. Nemoc. Další vlčí písnička. Ale která to je, to odhalím až zítra. (Páni! Souvislá věta! Měl bych na sebe být hrdý).

Rozhodl jsem se udělat změnu. (Život je změna... ). Budu se snažit psát trochu víc jak mi zobák narost. Ta přehnaná metaforičnost nemá žádný smysl. (Ale možná má, jinak bych tak asi nepsal).

A nebo ne, čert to vem. Budu psát, jak budu psát. (Tautologie, bezva!)

A...

25. ledna 2013 v 0:04 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsem fascinován křehkostí ohořelých zápalek.
(Hudba, která řeže.)

"Sadness is my boyfriend."

Miluju, když sněží. Miluju, když prší.

tanec

(Slova se mi rozlepují... slova odlétají... a létají a tají... a jí)

Kdy se z umění stává ubohost? (Kdy se z ubohosti stává umění?)
Slovo umění je tu ale nepatřičné. Jako by snad mohla být řeč o něčem uměleckém.
(Snad leda v tom nejposměšnějším smyslu slova... "umění")

Lidé se mění.
A já musím ždímat, abych ze sebe dostal něco... co by aspoň s trochou vůle mohlo vypadat vznešeně. Nebo aspoň "vznešeně".

K čertu se vznešeností, když není upřímná. Na mně je pramálo vznešeného. Stejně jako na světě. A tohle je jen hra.

(sype se to, sype sype... a stejně v tom není kouska smyslu, kouska citu...)

(vlastně se to vůbec nesype)

Prý jsem vychrtlý...

na větách začínajících malým písmenem je něco krásného... poetického

Zelené oči. Černé vlasy. Bradavky. Naivní, něžná sexualita. Štíhlost. Prázdné pokoje.

Něco mi chybí. (Ironie a cynismus, hlupáku.)

Pozoruhodné to je... jak je naše kultura přívětivá k sebelítosti a absenci nadhledu. Tolik písničke, které se utápí ve vlastní patetičnosti.

A vlastně... proč ne?

Rezignuju.

Nač se bránit patetismu a sebelítosti?

Už nikdy... nikdy to nebude jako dřív.

Nač se bránit té náladě... té obyčejné náladě. Náladě rezignovat. (Ne, náladě srát na to).
Ale i v tom výsměchu je něco tak ubohého, patetického a sentimentálního. Člověk se toho nezbaví.

Padat do peřin. Padat. Prostě padat. Pomalu. Volně. Do běla.

Květ

20. ledna 2013 v 1:27 | Grey.t |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Viděl jsem tě vykvétat i chřadnout. Nikdy bych ty pohledy za nic nevyměnil. Jsi nádherný květ. Jsi nádherná rostlina. Jsi nádherná bytost.

Špetka cukru, která dokáže osladit moře.

Fade to grey

17. ledna 2013 v 0:26 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vymizet do šeda. Nesnil jsem o tom. Ale stalo se to. Jsem šedý. Jsem Šedý. Jsem Grey. A vlastně jsem vždy byl. Jen jsem nikdy pořádně nevybledl.

Můj pokoj není místo, ve kterém by se mohl odehrávat scénář filmu.

Mohl bych psát o tom, jak nemůžu psát. Mohl bych psát o tom, jak chci psát.
Během posledních dnů se něco změnilo. Ztratila se mi slova. Prostě nejsou.

Kéž by neexistence slov znamenala ticho.
(Kéž by neexistence slz znamenala štěstí).

Kvete.

Výstředností se žít nedá.

Střepy

14. ledna 2013 v 1:11 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"V hloubi Morie se skrýval Balrog... je nebezpečné kopat moc hluboko."
***
"A nevadí ti, že tu po tobě tak lezu?"
"Ne, vůbec."
"Vyžehlím ti vlasy."
***
Střípky.
Hlasy.
Intonace.

Pár krásných písní

12. ledna 2013 v 15:59 | Grey.t Dreamer |  Hudba, knihy, filmy
Sliboval jsem článek, který by se třeba víc věnoval hudbě, kterou jsem poslední dobou vyslechl. Protože nebyla žádná odezva, řekl jsem si, že ho možná udělám a možná neudělám, jak se mi zkrátka bude chtít. A dnes se mi chce podělit se o pár písniček. Pokusím se najít takovou kombinaci písní, aby pak celkově nepůsobila jednotvárně, ale určitě se tam najde víc písní podobného rázu - přeci jen svůj hudební vkus nezapřu. Sám zatím přesně nevím, které písně vyberu, ale počítejte dopředu se Susanne Sundfør a pravděpodobně i Sóley. (Nejspíš se taky nezdržím od post-rocku)

Thirst

12. ledna 2013 v 0:45 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Odmítněte jasné oko. Odmítněne dobrou radu. Zanechte si svůj tupý názor, svou zaslepenost. Zůstaňte raději v ubohosti, než abyste se chytili provazu, který vám házím. A ještě na mě plivejte. Protože tak to má být. Tak to má v tomhle světě chodit. Protože úpadek byl vždy sladší. Pád v nevědomost, v zapomnění, v ubohost a slabost. Pád do kolektivu, který vás podrží. Podrží vás dole, abyste náhodou nebyli výš než oni.
Mohl bych být velice rád, že mám přátele, jaké mám. Takové, kteří vzlétají se mnou.

Nicneříkající...

11. ledna 2013 v 0:50 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Uvnitř se vede boj. Na novo. Možná nepodlehnu tomu pokušení.
Odi et amo.

Chce to prorazit zátku. Omezit cenzuru. Aby něco mohlo zase ven. Bez ohledu na cizí emoce. Protože tohle je můj hájek, tady mám žít já a neomezovat se. Tančit. Znovu tančit mezi slovy a sny.

Mrtvý živel

8. ledna 2013 v 19:23 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Včera jsem viděl mrtvolu. Seděla na pohovce. Mezi prsty jemně svírala cigaretu. Nakláněla se v rytmu své monotónní řeči, své řeči bez pochopení. Nakláněla se v rytmu opakování svých frází, ve kterých se odrážela sama zbytečnost. Popílek z cigarety pomalu padal na zem. A ona se stále kývala a nedbala ničeho. Cigaretový kouř smrděl stejně mrtvolně jako ona. A ona smrděla stejně mrtvolně jako cigaretový kouř. Bylo vidět, jak její oči pomalu ztrácí lesk, že ten se vytrácí a mizí se stoupajícím dýmem. Rty se stále hýbaly. Stále stejně rychle.

Popůlnoční

7. ledna 2013 v 2:56 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V koutku úst mi zůstává chuť zubní pasty. Už to musí být aspoň hodina, co jsem si čistil zuby. Nebude se mi spát dobře. Něco je jinak. Něco je špatně. A je v tom něco hysterického, úzkostného. Něco děsivého.
A přitom je to jen noc. Noc, které chybí spánek. A má oči.

Tady

4. ledna 2013 v 0:13 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Bezbolestný den. Bezbolestné vzpomínání. Bezbolestná krása.
Sladké snění bez hořkosti.
(Ale ono to přijde.)

Pár slov...

3. ledna 2013 v 0:48 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ztratila se ve své pozorovatelně.
Post-rockové písně mají opravdu fenomenální názvy. Napadlo mě, že bych mohl udělat nějaký článkový "seriál", kde bych každý týden publikoval několik post-rockových písní. Nevím ale, jestli by to k něčemu bylo, ani jestli bych dokázal každý týden něco přispět nuceně. Co si o tom myslíte vy, laskaví čtenáři?

Dnes vlastně není co psát. Včera jsem si udělal novoroční maraton Pána Prstenů (rozšířených edicí, samozřejmě). Bylo to úžasné. Ze Středozemě se jen stěží vychází. Stejně ve mně navždy bude ta touha spatřit Valinor ještě za dob světla dvou stromů, Laurelinu a Telperionu.

Zajímavé je, že post-rock mě vždy vracel do minulosti, ale dnes mě vytrhl ze vzpomínání způsobeného poslechem Joanny Newsom. Vrátil mě sem. Do reality. Do podivně "sladkobolné" reality. (Lilie a bolehlavy...?)

Stejně je ze všech těch věcí - ze snů, ze vzpomínek, z fantazie, z obav a strachů - nejpodivnější právě to reálné "tady a teď". Dnešek. Zítřek. Reálné povinnosti, nevysněný život. Někdy právě v něm jsou ty největší bizarnosti. A bylo by jich mnohem více, kdybychom na tenhle svět již nebyli zvyklí, kdyby jsme nemuseli té bizarnosti čelit každý den a brát ji jako něco samozřejmého, normálního.
(O co je náš svět skutečnější, než Středozem? O co je naše lidskost lidštější než lidskost lidí v knihách, mýtech a příbězích? O co je naše skutečnost skutečnější než skutečnost neskutečného?)

Po dlouhé době se v tom netopím. Můžu to říkat a sám si nebýt jistý, zda to tak skutečně vidím, či zda jen přemítám abstraktní výtvor mé mysly. Protože se slovy můžete udělat spousty věcí, které ve světě nejsou. Ale zároveň jimi nemůžete popsat drtivou většinu toho, co ve světě je.

Slova jsou mocná a slabá zároveň. A mocnější snad jsou, když si uvědomují svou slabost. Slabší, když na slabost zapomínají a příliš přeceňují svou moc. Protože slova nikdy nebudou jen mocná. Nikdy bychom ale na moc slov neměli zapomínat. Nikdy. Protože i šrámy způsobené jimy mohou bolet jako rány nožem. Protože to často mohou být slova, která donutí člověka dělat určité kroky. Často jsou to slova, která vedou břitvu napříč zápěstím, která drtí prášky, která otevírají několikátou lahev alkoholického nápoje, která zapalují cigarety. Často jsou to slova a s nimi i myšlenky, které je rozvíjejí.

Slova jsou jed.

Dnes nejsem v tom světě. Dnes jsem více méně v realitě. Dnes jsem v tom světě, kde jsou slova slovy a myšlenky myšlenkami a kde se říká jen to, co se říká. Žádné metafory a složité výrazy, žádné skryté významy a čtení mezi řádky. Fakta.

Ale to není můj domov.

Možná dnes píšu jen abych něco napsal. Možná to dává i víc smyslu než kdy jindy. Bůh ví, mně je to jedno.