Walk in...?
23. prosince 2012 v 1:52 | Grey.t Dreamer | Koutek pro Greye a jeho pocityMiluju všechny ty pocity. Všechno to, co se se mnou děje, když poslouchám post-rock. Cítím, jak z ničeho nic změknu. Jak roztaju. Jak se ve mně všechno uvolní. Když po dlouchém dni kliknu na youtube na nějaké video, třeba na tohle, klesne mi hlava do dlaně a já se nadechnu a jako by to bylo ten den poprvé. Dýchání při post-rocku je vždy tak trochu jako poprvé. A hlavně je to jeden z těch důležitých mostů, které nikdo nezničí. Mostů k minulosti, k těm minulým krásným nádechům, k dřívějšímu klesání hlavy.
Hrozně rád vzpomínám. Ale to už je asi jasné z toho všeho, co poslední dobou píšu. A chorobně nenávidím přítomnost. I když za rok bude tohle nejspíš přesně ten moment, na který budu tak toužebně vzpomínat. A zrovna tenhle moment není tak špatný. Vlastně je úžasný. Možná díky tomu post-rocku. Je to jedna z těch drog, které jsou návykové od první dávky. Zároveň je to stříkačka, kterou si do žil vpichuji další látky. Látky vzpomínek, dřívějších nadějí a bůh ví čeho ještě.
Nezachytitelných věcí je na světě nesmírná spousta. Jednou z nich jsou lidské pocity, myšlenky a nálady. Nejen lidské myšlení jako celek, ale i každá jeho miniaturní část. Ať dělíme lidskou mysl jak chceme, vždycky docházíme jen k jedinému výsledku - k nekonečnu. A k nezachytitelnosti - ale to už je vlastnost nekonečna. Ať půjdeme kamkoliv, tohle nekonečno si neseme s sebou. Stejně jsme si však vědomi jeho nejparadoxnější vlastnosti - konečnosti. Lidská mysl je kromě své nekonečnosti i ohromně omezená. A přesto dokáže stvořit nepochopitelné bizarnosti. Dokáže překračovat sama sebe.
Vážně miluji ten pocit. Pocit prvních tónů nové post-rockové skladby. To zvláštní chvění uvnitř těla, očekávání, lásku... To všechno. Trochu se to podobá otravám jistým jedem. Tím jedem. To je jedna z podivných charakteristik naší mysli. Že se tak ráda otravuje. Neomylně vyhledává jedy a lačně se k nim přisává svými chtivými ústy. Mania.
Lidská mysl je selfreferentní. (Paradox). Je to jedna z mála věcí, která se svým rozvojem může zároveň zabíjet, která se může překračovat a tím se nejen rozvíjet, ale i omezovat. Takový malý zázrak. (A ani nevím, proč o tom píšu. Asi jde prostě spíš o to, jak o tom píšu. Nebo o to, že něco píšu. Protože to mě vždycky uklidní. Dodá to pocitům jistou šťávu, která je činí stravitelnějšími. Nebo to z nich naopak vymačká tu šťávu, která je činí nestravitelnými. Prostě... mi je post-rockově. Opravdu je lepší to napsat takhle, protože nemá cenu říkat, že mi je smutno, melancholicky, teksně, radostně, šťastně... nic z toho není tak výstižné, jako že mi je post-rockově. Je to přesně ten důvod, proč tuhle hudbu miluju. Že z ní mám přesně tenhle pocit. Pocit, který mě dělá tím, čím jsem). Je také selfreferentní proto, že dokáže sama sebe analyzovat a zkoumat.
Lidské pocity jsou jednou z jejích částí. A máma tu další paradox. Chce se mi říct, že jsou ještě obsáhlejší. Ale pokud jsou něčím, co je v mysli obsažené, je proti vší logice, aby byly obsáhlejší. Ale netahejme do lidské mysli logiku, ta tam nemá co dělat, jen brzdí její neomezený potenciál. Netahejme do života smysl, logiku, řád. Mimo spoustu jiných důvodů je to i zbytečné.
Miluju lidské pocity. Ne, omyl. Miluju své pocity. Je to zvláštní druh sebelásky. Ale je tu.
A právě teď... Architekti. To nejdokonalejší z post-rocku. To nejdokonalejší ze všeho v mém životě. Už jsem si zvykl na tu skutečnost, že aby to opravdu fungovalo, musí být zima. A sníh. A musím se cítit jistým způsobem. A být tak nějak otevřený. Ale funguje to. Zatímco zde sedím na židli a ťukám do klávesnice, kráčím v lítosti.
Je to dlouhá cesta. A všude je bílo. A všechno je dokonalé. Vším prochází Světle Bledě Modrá. Vším prochází ta úzkostná živost života. Vším prochází ten můj pocit. Vodní hladina pod nohama a všude kolem volný pád. A mráz. Ten hřejivý mráz, mráz, který je jak peřina, do které se každý večer s nezměrnou libostí zachumlávám. Obláčky páry jdoucí od úst a všechno to tak podivně rozmazané, zamžené. Mlha a mlžné opary. Kráčím v lítosti. Kráčím v lítosti. Kráčím v lítosti.
Další píseň. Je to nesmírně silné. Jen už nevím, jaká slova psát. Jaká slova to správně dostanou ven. Nejraději bych křičel přes tu klávesnici. Ale ani tak bych nevěděl, jak křičet. V jaké tónině a jak moc nahlas, jak moc hrubě a jak moc plačtivě. Není nic, co by dostalo ty pocity ven. Protože lidské tělo je příliš omezené, než aby dokázalo skutečně vyjádřit to, co se dere ven z té podivuhodné lidské mysli.
Jsou to slzy. Co tak marně hledám. To ony dokážou nést nesmírně veliký náklad. Jen v nich nikdo nic nepřečte. Vážně je to už rok. Od těch pocitů. Od toho všeho. Rok od počátku blaha. Rok od počátku utrpení.
Rok papírových jeřábů a spousty jedů vpíchnutých do žil prostřednictvím nehmotných injekčních stříkaček. Rok chůze v lítosti.
Rok. Slzy. A ještě jedno dlouhé: "Aaaaa!"
A stejně to nestačí. Nic nestačí. Mohl bych psát hodiny a nic by nestačilo. Ne na tuhle záplavu.
Komentáře
"Protože lidské tělo je příliš omezené, než aby dokázalo skutečně vyjádřit to, co se dere ven z té podivuhodné lidské mysli." --- Znám ten pocit. Je to frustrující, jakoby nás obklopovala nějaká klec, nějaká bariéra, nebo cenzura, kterou bysme nebyli schopni prolomit. Anebo mám pocit, že mi někdy nestačí můj inteligenční potenciál na to, abych něco vyjádřila.
Ty písně jsou krásné - upadla jsem do ještě větší melancholie. Vzpomínky jsou opravdu jed.
Mám na jazyku spousty slov a opět nevím, které si vybrat. Zase mám z toho akorát sucho v ústech.
http://www.youtube.com/watch?v=-q-xOcFYJXM