Stejně jako kdysi jsem před spaním otevřel okno a vyhlédl z něj. Uviděl jsem hvězdy a ucítil noční vzduch. Ten starý, známý noční vzduch. Byla to tahle vůně, kdo mě provázel loňskou zimou a vším s ní spojenou. Byla to přesně tahle vůně. Žádný jiný společník. Vůně zimní pražské noci, vůně hvězd a spánku a strachu a posmutnělého rozechvění. Byla to vůně odcházející Letní Bouře a uvadajících nadějí a přesto rostoucí lásky. Proti všemu rozumu, proti všemu cynismu a vší zahořklosti rostla. Květla. A voněla.
Ty dny jsou dávno pryč. Já to vím. Moc dobře to vím. Nikdo mi to nemusí vysvětlovat. Stejně jako mi tehdy nikdo nemusel vysvětlovat, že jméno mě nemiluje. Věděl jsem to. Ale na čem záleželo? Na čem záleží? Je to jeden z těch okamžiků, co trvají věčně, co už vás nikdy neopustí, takový, které máte stále před očima, když se díváte na svět. Tehdejší doba mi navždy změnila oči, teď už nic neuvidím stejně. Všechno uvidím s příměsí toho tehdy. Protože tehdy bylo krásně. Protože tehdy jsem umíral.
Chybí mi to. Moc. Vzdal bych se vlastního srdce jen abych si to mohl okusit znovu. Ale vzdal jsem se ho už tehdy. Poslední dobou mi to je čím dál tím jasnější. Že nikdy už nebude tlouct tak silně, že nikdy už nebude stejně plné života a stejně zdravé, že to dlouhé mučení ho zaškrtilo. Tehdy. Bylo to tak krásné. Ta dlouhá sebevražda láskou. Ta nekonečná posedlost. To něco z věčnosti, co mi bylo dáno. Ta trocha lásky ve vlastním srdci, která jediná procházela mým tělem.
Svým způsobem prožívá člověk lásku vždy jen sám v sobě. Vždy jen uvnitř, nezávisle na dění okolo. A co, že ho někdo miluje? A co, že ho jeho láska nenávidí? Tu radost mu dává právě vlastní láska, která se dere ven a vrací zpátky.
Zůstal jsem ztracený ve hvězdách, mezi nespočetnými vesmíry a galaxiemi, někde uvnitř toho tísnivého nekonečna a té uspěchané věčnosti, která se tak nesmírně loudá. Nechali mě plavat ve sklenici vlastních slz, posledních slz, kterých jsem byl skutečně schopen, posledních slz, kterým se dalo říkat brek. Nechali mě. A já jsem teď už provždy ztracený a jsem za to tak rád. Miluju tu bloudivost a bezcestnost, tu ztracenost uprostřed všeho. Cítím se v ní neskutečně nalezený.
Na nebi září hvězdy. Kdybych chtěl, našel bych Orion a jeho Betelgeuse. A ta zima se zakusuje do těla, vyžírá z něj bolest a samotu, zakusuje se hluboko k té nemoci z tehdy, prochází hluboko do minulosti. Chladí ty popáleniny z lidského ledu. Hojí bolesti ze Světle Bledě Modré. A vrací je. Vrací je znovu k prožití.
Jen za tak malou daň jako je další kousíček vlastního srdce, další kousíček vlastního života. Jen to nekonečné odumírání pro něco, jen ta cesta přes smrt k životu. Já zaplatím tak rád - i kdyby mi zbýval už jen poslední kousek, poslední střípeček. Ani tehdy by to nebyla vysoká cena. Bylo by to téměř zadarmo. Jen poslední kousek srdce, jen poslední kapka krve, jen poslední střípek života. To všechno bych dal pro trochu dalšího tehdy a s ním i pro trochu vytouženého znovu. Pro trochu Orionu a trochu Betelgeuse a trochu té noční vůně.
Za kapku slz bych zaplatil ještě víc.