"Modrá žilka prostřed hrudi
modrá žilka prostřed nebe"
(Šiktanc, Adam a Eva)
Už mi z té poezie začíná hrabat. Vážně hrabat. Hrabat. Hrab-hrab. (A moje slovní zásoba už se zase rozpadla).
Tehdy to bylo naposledy. Teď můžu jen závidět. Strach mi to už nikdy nedovolí.
A přitom je to to jediné, po čem toužím.
Pořád tomu nevěřím. Tehdy jsem ale žil. Je mi až k pláči z toho života, co byl - a co teď není. A v hlavě mi vyskakují úryvky z Adama a Evy od Šiktance. ("Jsem Adam," křičel na lesy a mraky šly jak procesí. "Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku.")
Začínám z toho být už zmatený. A z všeho toho zmatení se rodí nová jistota.
"Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku." Proboha, proč to je tak dokonalé?
Z budoucnosti je mi teskno, protože ji nechci. Z minulosti je mi teskno, protože ji nemám. Z přítomnosti je mi teskno, protože není. Není a nikdy nebyla, je to jen přechod mezi tesknou minulostí a tesknou budoucností a jak by mohl takový přechod být neteskný.
Už nikdy nepůjdu do knihovni číst si poezii. Musím se tomu vyhnout. (Půjdu tam hned zítra, je mi to jasné. Půjdu se zabíjet těmi hořkokyselými slovy, co jsou ostrá jako nůž a chladná jako led a smutná jako měsíc. Půjdu tam páchat literární sebevraždu a utopím se na suchu. Ze slov vás nikdo nikdy nevyloví. Ne, protože vám zaplaví mysl a zbaví ji rozumu. Ze slov vás nikdy nikdo nevyloví. Tak už to prostě chodí.)
A stejně nikam nepůjdu, protože všechno je tak strnulé. Často teď myslím na tu Světle Bledě Modrou. Na ty doby, lépe řečeno. Protože všechny mé lásky jsou prostě "o těch dobách". Všechno je o tehdy. Tehdy byl svět sladší. A hořčejší.
Spálil jsem si jazyk.
Kopřivou.
Slova... jako by bylo o čem psát. Napsat knihu je zbytečné. Psát knihy je zbytečné. Protože už pominuly časy, kdy jsem z četby knih měl potěšení. Není o čem psát. Jako by svět byl prázdný. Jako by svět byl bez světla a bez tmy. Jako by svět byl bez světa.
Nekonečno. Věčnost. Uhrančivá slova. Uhrančivě prázdná. A já se jim, hlupák, podíval do očí. Nechal jsem se svést tou jejich šalnou krásou, šalnou jak šály šaleb.
Všechno je tak ubohé. Chtěl bych víc modré. Chtěl bych rozlít inkoust.
Víc modré...
Jsem posedlý modrou a smutkem a samotou a všemi těmi věcmi.
Měl jsem před půl hodinou usnout. Ale to už je jedno. Všechno je jedno. Vzdávám se. Oddávám se. Touhám a nadějím. Chtěl bych... tak moc bych chtěl... jen trochu té krásy... té světle bledě modré krásy. Je to to nejkrásnější na světě. Ale to není ani čekanka. To je jen mdlá vzpomínka a naděje. Jen krása, tak křehká a vzdálená, tak ledová a nedotknutelná. Ale stále ještě ne tak krutá jako Luna.
"A déšť mu zalil ústa."
Zblázním se z toho. (A nebudu zastírat - mám to tak rád! Je to tak krásné!)
Možná jsem... jen trochu, ale stále, možná... jsem... z zbláznění živý? K smrti živý? Jinak by to tak nebolelo, jinak by to tak netěšilo. Možná stále jsem zčásti v tehdy. Není všem dnům konec.
Chtěl bych mlčet. Chtěl bych, aby všichni mlčeli. Abych procházel tichým světem. Zítra si nevezmu sluchátka. Zítra si nevezmu srdce. A nevezmu si nic. Půjdu úplně sám, sám bez sebe.
Všechno se láme. Láme se to v polovině a v polovině polovin. Láme se to všehovšudy všudyvšude.
Život je jak zlomená hůl. A ani nevím, proč to říkám.
Zlomit si křídla a... padat. Padat tak dolů, tak dolů, že je to až nahoře. Až nejvýš. Padat tak dolů, že ani zoufalství tak hluboko nepadá. Padat tak hluboko, padat tak dolů a pak si zlámat kosti, všechny kosti v těle, pak si zlámat život, zlomit všechno.
Pořád dopadám. Pořád se lámu. Stále je někde nějaký zlom. Život není kruh, život je samý roh a samý úhel, samý zlom a samá změna, samý krok do neznáma.
Život je smrt. A smrt je život. A láska je Bůh a Bůh je láska.
Chtěl bych, abych mohl chtít, aby sněžilo. Chtěl bych první srpnový den a lehkou opilost a telefon v ruce a slova na prstech. Tehdy jsem napsal. A jako bych psal pořád. Pořád tu jednu zprávu, jednu zbytečnou a prázdnou zprávu se všemi slovy a se vší prázdnotou. Jako by všechno bylo jedním okamžikem. A kolik těch okamžiků za život bylo! Kolik takových věčných okamžiků? A každý trvá na věky. Kolik jich je teď?
Všechno je tak zbytečné psát. (Dokázal bych pořád sedět u jednoho článku a pořád ho psát, pořád vypisovat ty pocity a sem tam udělat jen kratičkou přestávku. Dokázal bych svými pocity popsat každý kousek světa, až by všude byla jen má slova a i ta bych popisoval dál a dál - a co, že by to už nikdo nepřečetl? Co, že by se to už nedalo? Koho to zajímá? Jde jen o to psaní... o to plynutí... o to vyvěrání...)
Milovat. Co to vlastně znamená?
Co to vlastně znamená žít?
Kapky deště...tříštění...proud a pláč...
Další minulost, která mi chybí. Další, a o té nikdy nepromluvím. A rovnou dvě, dvě srostlé dohromady. Dvě, které neví.
Blesk. Z čistého nebe. Je tak hloupé zapomínat.
Proč na to nejkrásnější zapomínám?
Proč to není to nejkrásnější?
... je mi smutno.
O ničem není žádná báseň. Marnost. Marnost nad marnost. Marnost nad marnost a vše je marnost. Vanitas vanitarum et omnia vanitas.
Pět minut do zítřka. Pět minut do další smrti. Do dalšího zrození. Pět minut. (Debilní čas. Debilní slova. Debilní článek. Debilní všechno. Proboha, proč to dělám? Proč to všechno dělám? Vždyť já vůbec nic nechápu!)
Prázdno...
,,Objímáš brezy a oslovuješ ich menami, voňajú svetlo
Ibaže splýváš s nocou
Nestihneš k lúke prirásť, padáš
Bojím sa ti prisniť, že ťa vyruším
Na úteku pred svou samým."