Věci se posouvají a mění. To je tak nějak v jejich povaze. A od posledního Silvestra se vskutku změnilo téměř vše, co se změnit mohlo. Rád bych se ohlédl za posledním uplynulým rokem, zhodnotil změny a bůh ví co ještě. (Skutečně pochybuji, že se mi něco takového povede, zvlášť v mém článku).
Původně jsem měl v plánu jít článek po článku a vybrat z nich to důležité, inspirovat se jimi. Bude však užitečnější psát z paměti. Nejen, že tím ušetřím čas, ale zároveň budu vybírat tak nějak to podstatné, protože to nepodstatné zapomenu. (A nebo zapomenu i to podstatné, laskavý čtenář promine).
Co se vlastně stalo, čím ten rok začal? Přes veškerou snahu a naivní naději, že do nového roku půjdu s čistým štítem jsem si s sebou nesl minulost. Šrámy způsobené Mravencem a jeho kyselinou stále bolely, ať už jsem si to byl ochotný přiznat nebo ne. (A abych pravdu řekl, dost možná působí stále.) Letní Bouře stále bouřily. (Ano, měl bych jí pomalu dávat sbohem, ale nebylo by hloupé zrovna ji opomenout?). Byla toho spousta, co jsem si nesl. Je toho spousta, co si stále nesu.
Na mém blogu se začínaly objevovat články o Architektech a o Světle bledě modré, kterou jsem byl posedlý. Otevřel jsem se více sentimentu a vůbec iracionálním hlubinám svých nálad, převážně těch špatných, na které mi pomáhá se z nich vypsat. Ale nešlo to ráz na ráz, sestupoval jsem po krůčcích. Inspirací mi byla Seraphia a její úžasný blog, její způsob psaní.
Také jsem se otevřel svým myšlenkám. Nemusím asi zastírat, že nebyly nijak oslnivé. V hlavě se mi nehoní nic, na co by nepřišel jakýkoliv jiný člověk, kterému by to myslelo jako mně (inu, dopřejme si trochu toho egoismu).
Navzdory všemu, co jsem v těch dobách napsal, jsem se měl relativně dobře. Bolesti a žaly byly příjemné - ale to jsou ve vzpomínkách často.
Zamiloval jsem se do sněhu a do ticha, ale i do zvláštního hluku, za kterých se ticho tak umě skrývalo. Zamiloval jsem se do Krysaře, definitivně jsem mu propadl. A v hlavě se mi počal rodit Bůh. Láska proudila směrem k Letní Bouři, o které jsem nechtěl psát otevřeně. Možná právě to mělo tak podstatný dopad na přesun od konkrétního vyjadřování k abstraktnímu blábolení, které jsem si tolik zamiloval. (A během toho roku jsem si zamiloval i spoustu jiných věci, ale o tom později. Až přijde čas.)
Den ode dne plynul a já se blížil maturitě. Nebyly to prázdné dny. Byly to dny bloumání venku a upínání se ke hvězdám a dešti. K vůni nočního vzduchu, protože noční vzduch má opravdu svou vůni. Tehdy jsem si uvědomil, že ať byla Letní Bouře čímkoliv, byla jediná a jedinečná. Neopakovatelný zážitek (a nenahraditelná nezhojitelná jizva).
(Růže jsem si stejně nakonec koupil.)
Nesl jsem si úzkost. A sváděl jsem s ní boj. Jestli jsem vyhrál nebo ne, to nechám stranou, protože u takového nepřítele, jako je tahle mrcha, nikdy nevíte.
Setkal jsem se s Xenin. Seznámil jsem se se Sio. Spousta nového. Spousta hodin strávených nad rozmluvami. Zamiloval jsem si Wagnera. Jezdil jsem metrem a poslouchal Joannu Newsom. Právě tehdy měla to správné kouzlo. A málem bych zapomněl... začal jsem poslouchat Post-rock.
Naučil jsem se, že i slzy mají svou píseň a že vůně jsou nezapamatovatelné. Často vzpomínám, jak jsem si jednou na týden vypnul sluchátka. Jak bylo ticho. Dlouho. Jak jsem znovu bloudil po nocích a poslouchal vlastní kroky. A bláhově jsem věřil, že vím, kdo jsem a že jsem sám sebou. Bláhově jsem věřil, že něco takového je možné, že je to možné v Kierkegaardovském smyslu. (Neříkám, že by nebyl).
Pomalu jsem brouzdal hlouběji a hlouběji pod slupku pocitů. Pomalu jsem z těch žilek, do kterých jsem se navrtal, sbíral inspiraci pro slovní obraty a věty. Flirtoval jsem se Smrtí, přisuzoval jsem jí smysl života a věřil jsem, že memento mori je vlastně totéž jako carpe diem. Zamiloval jsem si Liszta (ale toho jsem miloval už dlouho).
Byl jsem posedlý vůní jasmínu. Měl jsem ho v pokoji. Možná, že mi i způsobil špatné spaní (a možná to nebyl on). Miloval jsem tu čistotu. Tehdy jsem byl opravdu více méně čistý. Během maturitního období neměly drogy v podobě Letních Bouří šanci. Během maturitního období se neobjevovali noví architekti a svůj život jsem řídil sám. Měl jsem jasný cíl. A selhal jsem. Ve svých očích už budu navždy poražený. S dvojkou z biologie.
Pak mě čekaly přijímačky. Toužil jsem se dostat na psychologii, ale to jsem si nepřipustil. Ne, protože jsem neměl šanci. A tak jsem si namluvil, že nejvíc ze všeho chci dělat filosofii. A snad jsem si to i myslel, ale nemyslel bych si to, kdybych věděl, co vím teď. I když bůh ví. Není to vědění, co mění názor. Je to zkušenost. Vždycky jen zkušenost. (Protože kdo si nenabije hubu, nikdy se nepoučí.)
Během června jsem otevřel dveře dalším architektům. Věřil jsem si. Věřil jsem, že teď už všechno zvládnu správně. Udělal jsem to v naději po polibku Milovníka smrti. Ale milovník smrti se nikdy neozval. Zato se ozvali jiní lidé. Někteří z nich nemají jméno. Vlastně nikdo z nich. Na takové, jako má Letní Bouře. Byly to čekanky. Ne proto, že by na něco čekaly, ale proto, že jsem čekal já na ně. Dvě čekanky časem zvadly. Jedna vypadala, že rozkvete, ale její rozkvět byl vždy jen iluzí. Druhá zvadla rychle. Stačil pak jediný pohled na ni, abych věděl, že je pryč. Třetí však... vykvetla. Mohl bych jí v jistém smyslu říkat štěstí. Zpívala, zatímco ostatní čekanky chřadly.
Proklel jsem počasí. Letní Bouře i sníh, sněhovou čekanku. A pokračoval jsem hlouběji a hlouběji. Nimral jsem se ve své bolesti a doloval jsem ve svých žalech, oči jsem zavřené obracel dovnitř. Hledal jsem slova, která by dostala ven, co cítím. Byl a stále to je jediný ventil. Možná, že nebylo všechno úplně v pořádku. Nebylo-li, stále není.
Stalo se mi, že jsem na tomto světě již dvacet let.
Poznal jsem jistého Andyho. Neosobně, stejně jako jsem poznal Sio.
Odjel jsem do Brna. Po tak dlouhém toužení. Vracela se mi Letní Bouře, nikoliv jako bolestný šrám, ale jako opojný mok, který však pomalu upadal do zapomnění. Vynakládal jsem, co jsem mohl, abych ho zachránil.
Pak jsem odjel do Anglie a do Irska. Odpočíval jsem od čekanek. Tak nevinné květiny se někdy mohou ukázat velmi jedovaté. Definitivně jsem se rozhodl pro abstraktní blábolení a vzdal jsem se smysluplných vět, které říkají většinou tak málo o lidském srdci.
A pak jsem na čas skončil s blogem.
V říjnu jsem toužil po smrti. Opět, avšak jiným způsobem. Toužil jsem, aby si mě vzala, protože jsem si uvědomil své bezcestí. Objevilo se něco, co se jen stěží dostává pryč ze života, pokud to tedy vůbec jde. Připomínal jsem si všechnu minulost a budoucnost ztratila svým způsobem smysl. Byly horší dny a byly lepší dny. Tak už to chodí. Byly dny naděje a byly dny beznaděje. Přišlo to se školou. Nebo možná s povinností. Ale přišlo to. A i když jsem se snažil o velký prostor, o odklizení nepotřebných částí Letní Bouře a o zpopelnění uschlých čekanek, vzniknuvší prostor nebyl mi útěchou. Smogova River Guard mi je doteď připomínkou té doby. Doby, která stále úplně neminula.
Odjel jsem znovu do Brna. Na dva dny. A co vlastně zmínit o té době potom? Je to snad až moc živé, stále. Ale je to... ono. Prostě jsou to poslední dva měsíce. Nebyly zas tak špatné, jak to může vypadat. I bída nám často přináší mnohem víc užitečného, než jsme vůbec ochotni si připustit. Ale samozřejmě s tím přináší i šrámy.
Někdy tou dobou snad stal jsem se posedlý Skácelem. A o trochu později i Šiktancovou básní Adam a Eva. ("Není nic. A nikdo není. Jenom vlci hladoví.)
A 21.12. navzdory všem mým modlitbám a přáním neskončilo vůbec nic kromě pracovní části předvánočního týdne.
Inu... změnilo se vše a vlastně vůbec nic. Jedno je ale důležité na závěr poznamenat. Že konec roku není koncem neštěstí, bolesti a utrpení, není koncem starého života. Je to jen obyčejný den. A do dalšího roku si všichni stejně poneseme to, co jsme si z beder sami neodložili.
A co jsem se vlastně naučil? Je tohle všechno? Ale vůbec ne. Vůbec ne! Ale co víc říct... o tom všem. Že?
Tak tedy... všechno nejlepší do nového roku, ať už se s tou půlnocí mění vše a nebo nic.
Zajímavý článek
Můžu se zeptat kolik ti je?

Taky přeji hodně stěští do nového roku 2013