Úzkosti z poezie jsou vždy ty nejkrásnější.
Úzkosti ze Skácel. Úzkosti z Šiktance a jeho Adama a Evy.
("Není nic. A nikdo není.
Jenom vlci hladoví.!)
("Darmoděj! Nevděk svět.
Nehřeje. Nezebe.
Není nic. A nikdo není.
Jen strach, ach, ze sebe.")
Není lehké zbavit se minulosti. Není lehké oloupat staré slupky z té cibule zvané srdce. A nažene to pak slzy do očí. Není lehké odejít. Není lehké být jinde. Není lehké zahodit všechno, co jste dřív tam vášnivě a procítěně drželi v náručí. Všechny ty sny a naděje. Až vylétnou z vašich rukou, bude z nich jen pouhopouhý prachobyčejný prach.
Smutky.
Čekanky. Zbyla mi poslední. Jediná. A ta se sama oběsila. Už není na co čekat. Už není v co doufat. Všechno je jinak. Na nic jsem se nedočekal. Čekankové kvítí... modré... jen modré... čistě modré... jak dětství a jak sny a jak všechny krásné básně, modré jak pláč a žal a nebe a samota, modré jak ticho a jako křišťál. Tak modré bylo čekankové kvítí. A jeho modř uschla.
Má poslední čekanko... má oběšená čekanko... čas ti utáhl smyčku kolem krku - tvůj vlastní čas.
Už ani sníh teď není čistý.
Minulost nelze jentak zahodit. Minulost jen pomalu odplouvá a plynutím času se zamlžuje. A není třeba se snažit na ni radikálně zapomenout ze dne na den, protože tak to ani nelze.
Krásný článek.