A co by se stalo, kdyby...
Co by se stalo, kdyby.
Co?
Nic. A nikdo by to ani nevěděl. Nikoho by nenapadlo, že se to vůbec mohlo stát. A zbyla by jen nicota. Jen velké okno do prázdna, jen okno bez výhledu, jen... jen nic.
Kam by dopadaly kapky deště, kdyby nebyla zem?
Kam bych dopadal já?
A jak by asi všechno vypadalo, kdybych neměl ty architekty ve své hlavě? Kdyby mi v žilách neproudil jed? Jak by vypadal svět, kdyby skončil? Jak by vypadal svět, kdyby lidé nezapomněli, že mají srdce nejen od pumpování krve, ale i od milování? (Ach, kéž by to zapomněli!)
Jak bych vypadal já, kdybych nebyl sentimemntální, přecitlivělý, v sebelítosti se utápějící a infantilní? Jaká bych měl křídla, kdybych nebyl snílek?
Odkud se berou otázky? Vyrůstají v děloze mozku?
(Je život pohlavně přenosná choroba?)
(Je život pohlavně přenosná choroba?)
Kam zmizelo zapomnění? Zapomněli jsme to? (Kde rostou zapomněnky? A kde pomněnky? A čekanky?) Jak daleko je Ústřední hřbitov? Jak daleko je dech svobody?
Jak hluboko musí člověk klesnout, aby se poučil? A co si musí zlomit, aby dostal rozum? Snad vaz?
Motýlí křídla. Jediná věc, která dává smysl. Že infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky. Okouzlující pravda. A potom on jak si to musí zapamatovat. Pod námi Vltava.
(Pod námi vždycky voda. A co stojí na vodě, uplave.)
Psavá nálada. Tu odplaví jen slova.
A spánek pomlčí. Spánek ztrácí nutnost. Všechno se zachraňuje na stéblu trávy.
Chci psát. A už nemám proč. Píšu jen sem. Jen pro sebe. Píšu jen tak, abych se cítil. Ale nijak víc. Není proč. Není pro koho.
Byly dny, kdy jsem se z celého dne nejvíce těšil na spánek. A byly dny, kdy se mi zdálo o Letní Bouři. (A ta je teď podivuhodně daleko.) A teď... nemyslím na sny. Jako by ani nebyly. Nemyslím na to, že by se mi mohlo o někom zdát.
Klavír. Klavír. Klavír. Klavír. Klavír. A nikde nic.
Kapky vody. Všechno a nic. Vločky sněhu. (Nenávist?)
Řetězení. A Smrt. Hlaváčkovská Smrt. Ta, která Přišla... A ten, který si vybírá smrt. Život pro smrt a život ze smrti, memento mori. Carpe diem. A zase ta voda času, která všechno pomalu ale jistě smývá a odplavuje, jako proudící celofán. Jako řeka slz.
A úžasná Paní Dallowayová. Ještě úžasnější Septimus. (Hořké slzy pro nevinnost.)
Kdybych to řekl, vyznělo by to na prázdno.
Kdybych to řekl, nadělalo by to mnohem víc škod, než užitku.
Neřeknu to.
(Neřeknu, že existují oči, jejichž pohled bolí.)
Sladké byly ty doby předtím.
Předtím bývá často sladší než teď.
Sladké noci končí vždycky jeho polibkem. Sladké končí vždycky hořce.
(Kdysi jsi to věděl. Ale nenapadlo tě, že já to taky poznám.)
Kdyby pod námi tehdy nic nebylo, stejně bychom uplavali. Bude to tím, že jsem řeka. Bude to tím, že jsem nejvodnatější ze všech vod.
Je tolik způsobů jak někoho zabít. Jedním z nich je zabít sebe.
A není žádný způsob jak zapomenout.
Žádné rty nejsou jako mraky. A žádné jméno není skutečné. Ale stejně dokáží ubližovat.
Tolik dní u moře... tolik dní zapomínání. A k čemu?
Voda je nádherná.
Velká jména se vždy zapisují do paměti. Velká jména se nezapomínají. Ale velká jména často nenosí velcí lidé. Velká jména nepatří často velkým dílům. Velká jména nemusí znamenat nic jiného, než vyhovění požadavkům. Zato malá jména... ta se zapomínají snadno, ale často je nosí ti největší. Jenže ti největší pro svou velikost často bývají přehlíženi. Protože to největší je často to, co nikdo nepochopí.
Zakalené oči nevidí. A nebo vidí.
Zakalené oči vidí zakalené vody.
Krásně napsané....!:)