close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

My eye is my sanctuary

22. prosince 2012 v 2:37 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie

Oči. Nespolehlivý orgán. Vskutku. Zavřete je a vidíte tmu. Nebo spíš... nevidíte. (Můžeme vlastně vidět se zavřenýma očima? No... vidíme vůbec s očima otevřenýma? Řekl bych, že jsme většinou slepí i tak.) A stejně... je to jedna z kotev. Kam bychom až mohli doplout, kdybychom zavřeli oči a otevřeli mysl? Až do absurdna a ještě dál, samozřejmě. Což není problém většiny lidí, protože spousta lidí se ve své mysli a ve svých fantaziích drží pořád někde uvnitř hranic snesitelnosti, daleko od jejího okraje. Jenže pak jsou tu lidi jako já, kteří oči zavírat nesmí za žádnou cenu. Lidé, kteří se uvnitř těch hranic - a velmi blízko okraji - drží i s očima dokořán. A když je zavřeme...



Nejde jen o smyšlené příběhy, pohádky a morbidnosti. Kdyby šlo o takové maličkosti, byli bychom nechali ty oči zavřené. Kdyby šlo o takové maličkosti.

Jenže co se skutečně skrývá za sklopenými víčky a otevřenou myslí? Není to jen ten idylický svět podléhající rozumu, svět fantazie tak jak ji chceme my. To není úplně otevřená mysl, ale otevřenost mysli ve službách rozumu. Ale když necháme volnost hlavě, nemusíme vidět zrovna to, co vidět chceme. A nebo ještě hůř - můžeme vidět přesně to, co vidět chceme. Protože někdy právě to je ta nejhorší věc na světě.

Co se skrývá v zákrutech lidské mysli, to říct nedokážu. Stejně tak nedokážu říct, co na vás vybafne, když otevřete mysl. Nedokážu říct, co vybafne na mě.

Naše oči se zavírají v podmanivé touze být zavřené a nechat průchod tomu světu, který je napůl nereálný. Ale my víme, že je skutečnější než cokoliv jiného. My toužíme být tam, ale víme, že nesmíme. Protože ti z nás, kdo tam zůstanou příliš dlouhou dobu, ztratí mysl. Ztratí i oči. Ztratí všechno. Najdou jediné. Šílenství.

(A je to poklad, nebo prokletí?)

Neexistuje něco jako našlapovat opatrně. Jakmile jednou zavřeme oči, není nic, co by nás drželo. Žádná opatrnost. Svody jsou příliš silné. V tom světě pod víčky neexistují bezpečné cesty, protože všechny cesty jsou jen vysněným klamem, falešnou nadějí. Neexistuje nic jako bezpečí, útok může přijít odkudkoliv a v jakékoliv. (A taková je každá mysl, tak zrádná. Jen někdo jí nikdy nedal dost svobody, dost místa a dost moci. A někdo ani nemusel a sama si to vzala.)

Je to sladká cesta. Zavřít oči. A když se vypaří, když najednou za očima zbývá pouhá tma, jsme ztraceni. Nejtemnější temnota je tam, kde nezáří mysl, ne tam, kde nevidí oči.
Nejtemnější temnota je tam, kde jsme v bezpečí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lord Konstantin Lerean Lord Konstantin Lerean | Web | 22. prosince 2012 v 22:13 | Reagovat

Vím, že nemáš rád polemiky, ale přemýšlel jsem nad Tvým článkem...

Píšeš tu o kouzlu zavřených očí. Co by ale bylo to kouzlo bez očí otevřených? Dle mě to je tak, že jde o určitou formu symbiózy. Ve chvíli, kdy mám oči otevřené, dívám se kolem a studuji okolí. Pohyby, písmena, lidi, zvířata, rostliny... A pak přijde chvíle druhá. Zavřu oči a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co by bylo, kdyby tu místo toho člověka byl tamten, místo támhle toho písmena tamto a kdyby tamten pes počůral sousedce dům... fantazie.

Někdo má raději říši snů a fantazie, někdo zase raději hledí na svět s otevřenýma očima. Ve výsledku se ale každý den stejně probudíme do stejného dne a musíme jít do práce, školy nebo alespoň se psem na procházku.

Tím jsem chtěl jednoduše říci, že sice potřebujeme oba světy, ale nikdy nesmíme zapomínat, který nám k čemu slouží.

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 23. prosince 2012 v 0:29 | Reagovat

[1]: Píší o zavřených očích, protože to je téma. Nevylučuji užitečnost a krásu světa s otevřenýma očima, ale nebylo to náplní článků. Prostě vymezení tématické roviny. Kdybych měl pojednat o všech souvislostech, stále tu ještě sedím a splétám sítě.
Ale ano, souhlasím, že potřebujeme dva světy. Nejen proto, že každý slouží k něčemu jinému, ale i proto, že právě mezi nimi může vznikat velmi svůdná, bolestivá a blahodárná propast.

A myslím, že zapomínat můžeme. A někteří z nás opravdu velmi rádi zapomínají.

A musíme jen zemřít.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama