Jsi tu se mnou. Ve všem. Za vším. Mám tě v krvi. Jed se z krve dostává vždycky špatně. Zakaluješ mi zrak, otupuješ sluch, snižuješ citlivost mých prstů. A střídavě zpomaluješ a zrychluješ bušení mého srdce. Žádný orgán tě nedokáže dostat z těla. Ledviny, játra... nic. A ty mezitím napadáš můj mozek a rozežíráš ho.
Bolí víc, že jsi, nebo že nejsi?
Orion. Betelgeuse.
Někdy je to těžké. A je to dokonce těžší než dřív. (Umři! Umři! Umři!)
Repetitivní motivy v minimalistické hudbě mi připomínají jistý druh mého šílenství. Pořád dokola ty samé myšlenky, pořád dokola ti samí lidé, pořád dokola ty samé obličeje. Pořád dokola to samé vytržení ze světa. Pořád ta samá droga, ten samý jed. (A pak se to objevuje už i v televizi. Vím, že je to podvědomá selekce. Ale stejně.)
Noční obloha je nádherně tmavomodrá, modřejší než Šiktancova báseň Adam a Eva i než Skácelovy básně. Modřejší než můj blog. Modřejší než nejmodřejší hlubina. A je posetá hvězdami. A uprostřed ní se v dokonalé kulatosti vykružuje Luna. Kousek pod ní načervenalá zář Betelgeuse. A hluboko hluboko pod tím vším jsem já, zavřený mezi panelovými zdmi panelového domu a mezi myšlenkami a myšlenkami.
A přece to mám rád. A nemám.
Jenže co o tom vlastně psát? Jak může?! (Nemůže... to já.)
Opít se. Zakalit si rozum něčím jiným. Otrávit krev, utlumit sluch, omámit zrak, snížit cit. Něčím jiným. Něčím úplně jiným. Ale i to je tak blízko... tak blízko tomu.
Všechno je tomu blízko. (A já si, hlupák, myslel, že jsem vyhrál.)
Vody se zakalují a pobřeží plné racků je tak nesmírně daleko, až v té zelené zemi jménem Éire. Útesy a svoboda... tak daleko. A ještě blíž je cosi jiného. Cosi. To.
Země plné zákeřných bestií s deseti chapadly a nebezpečně ozubenou tlamou jsou velmi blízko. Ani drozdi nepomohou. Ani křídla ne. Leda by se rozpustila za letu, jak křídla Ikarova. S horkem, které působí mé jedy, by to nebylo tak těžké.
Mlha.