19. prosince 2012 v 23:51 | Grey.t Dreamer
|
Asi to k zimě prostě patří. Tyhle nálady. Tyhle úzkosti. Tohle všechno. Pořád si říkám, kolik se toho za ten rok změnilo, ale vlastně se toho zas tak nezměnilo. Možná se nezměnilo vůbec nic.
Ale to je jedno. Dneska mi to nepomůže. Protože dřív nebo později se stějně budu muset postavit všemu čelem. Jenže... já nechci. Všechno to směřovalo k tak krásnému cíli a najednou... puf. Nic.
Musím myslet na sobotní kouzelnou flétnu. Na nic jiného.
A zítra se vyležet z nemoci. Kterou nemám. Nebo mám. Bůh ví.
Kdo ví, co bude. Nejlepší a nejjednodušší by bylo, kdyby přišel konec světa. Třeba když si to bude přát dost lidí, tak vážně přijde.
Dneska mě po dlouhé době opět volal. Tolik náznaků. Tolik!
A já nevím, jak ho vyslyšet, jak ho poslechnout, co udělat, abych ho opět cítil, abych se mu opět otevřel.
Je to vždycky jen uvnitř. Nikde jinde. Promlouvá možná i vnějškem, ale ve skutečnosti je to všechno uvnitř.
Jenže já nevím, co a jak. Kdo ví, co bude.
Kdo ví, co bude.
Kdo ví, co nebude.
Nemám pod kontrolou své sklony k labilitě. A když si nemůžu dovolit vymezit čas na hroutění se, tak se to občas stává nekontrolovatelným. Už to musí brzy přijít. Buď to, a nebo chřipka. Možná obojí.
To je jedno. Všechno je jedno. Hlavně pokud přijde ten konec. Kéž by přišel. (Vím, že interpretace konce světa jako konce všech lidí je špatná a že jde nejspíš jen o transformaci, pokud vůbec něco, ale... ta idea konce jako konce je tak... lákavá).
Bylo by všechno jedno. Všechno bylo jedno. Všechno bude jedno. Všechno je jedno.
Chybí mi.
(Chybějí mi)
Ale to už je jedno. Samozřejmě.
Nahota.
Nic nebude.
Měsíční svit. Taky trochu cliché. Ale to už je tak trochu všechno. Hranice mezi cliché a archetypem je tenounká. Možná ani není. A třeba je jen námi vytvořená, abychom si nepřišli tak uboze. A nebo abychom se mohli cítit drsně, když říkáme "cliché". Je to "cliché". A všichni se zblázníme. Z toho, že je někdo tak hrozně drsný a řekne to. A je to archetyp. Ale je hezčí věřit, že lpíme na archetypech než že lpíme na cliché. Kdo říká, že je něco cliché, bere tomu tak trochu hodnotu. A možná ani neví, co říká. Říká jen další z těch nespočetných cliché. To nejclichovatější cliché. Cliché, že je něco cliché. Ale na bublifuky se často zapomíná.
Zpět k měsíčnímu svitu, ať už jsem tím chtěl říct cokoliv. Zpět k vší té marnosti úsvitu a západu slunce a toho věčného koloběhu, tak ubíjejícího, tak osvěžujícího. Zpět k té repetitivní hudbě, k tomu motivu, která nás už dohání k šílenství. Zpět k všemu tomu cliché, které se neustále navrací, zpět k všem těm rozlitým sklenicím vody a utopeným očím a dusícím se uším. Zpět k všemu tomu, na co tak často zapomínáme. Ke kráse všedních dní, ke kráse, která se už stala tak všední, že ani není krásná. Ke kráse, která zohyzdněla svou podbízivostí. Je krásné zahlédnout motýla, jak se krásně třepotá od květiny ke květině a vypadá jako něco téměř nehmotného. Ale když vidíte každý den stovky motýlů, nejste už tak u vytržení. A po nějakém čase vám možná i ti motýli začnou lézt na nervy, protože je to pořád to samé. Pořád to samé třepotání se, pořád ten samý cíl, pořád ten samý živočišný druh. Pořád to samé. A nakonec je z motýla jenom hmyz. Často jsou věci mnohem méně krásné když jsou tím, čím jsou. Když je motýl hmyz. A člověk tak trochu ještě opice.
A vratmě se ještě víc zpět. Zpět k tomu, co ještě nikdy nebylo. Zpět k tomu, co je za vším tím opakováním. Vratmě se zpět k vracení se a k věčné cestě do minulosti a minulostí do budoucnosti. Vraťmě se zpět k tomu šílenství jménem čas a k slepotě, která z něj vychází - k věčnosti. Vratmě se zpět k samotnému šílenství bytí, vraťme se k tomu, co už nikdy nebude. Vraťme se do spárů nicoty, protože přesně tam patříme. Vraťme se k tomu, co jsme opustili, protože právě to milujeme. Jen stěží opuštíme něco, co nám je ukradené. Ale jak rádi opouštíme drahocenné věci. Jen abychom si dokázali, že zas tak cenné nejsou - nebo naopak, že pro nás opravdu nějakou cenu mají. Protože mít je denně na očích - kdo by to chtěl? To je ten největší výraz neúcty.
Jen to, co opustíme, milujeme. Asi to tak nějak bude. Jen život, který opustíme, můžeme docenit. Jen minulost, utrpení a přátele, které opustíme, můžeme brát jako něco, co pro nás mělo hodnotu.
A když neopustíme nic, ničeho si nevážíme.
A nebo naopak. Ono je to vlastně jedno.
Je jedno, jestli si život odměřujeme po kapkách, nebo jestli ho pijeme plnými doušky. Žádný život není cennější než jiný. Žádný život není cennější než smrt. Žádný život není nijak cenný. Vlastně žádný život ani není.
Zato plavání ve Verdonském kaňonu na znak.... to existuje až bolestně silně.
Ale to jsme zase odbočili. K čemu že jsme se to chtěli vrátit? K navracení se? K nevracení se? Ve skutečnosti je úplně jedno kam se vrátíme a kam dojdeme, je jedno dokonce i to, jestli se budeme někam vracet, jestli se upřeme na přítomnost a nebo jestli budeme hledět do budoucnosti. Je jedno, jak naložíme s tím časem, který máme, je dokonce jedno, kolik toho času máme. A je jedno, na co ten čas máme. Je jedno, kdo nám ho dal. Je jedno, do čeho nám ho vložil.
Můžeme se zalknout vlastními slovy. Můžeme se zalknout čímkoliv chceme. Protože se chceme zalknout. A určitě se jednou zalkneme.
A není důležité, co píšu.
Prostě.... Tak.
Marnost nad marnost, vše je marnost.
Ať žije navrácení se do nicoty. Anebo dospění do nicoty. Stejně přesně do té spějeme. Od nicoty k nicotě. Co je mezi tím, stejně není důležité.