Občas zapomínám, jak skvělé je sedět doma a vzpomínat. Jsem utopený ve vzpomínkách. A jednou snad přijde ten den, kdy už nevyjdu. Nemusím bojovat. Nikdy jsem nemusel. Ale vím, že někde uvnitř, za rouškou nevědomí, ten boj je. Když vím, že musím, jdu. Ale kdybych nemusel, nešel bych. Nikdy bych si nezvolil tu cestu, kdyby to bylo jen na mě. Nikdy bych nevylezl z pokoje, ze své skořápky, nikdy bych nevylezl na slunce, kdyby to záleželo na mém rozhodnutí. Nikdy bych se už nesetkal s lidmi. Zůstal bych prostě tady. Na téhle židli. A hleděl bych do prázdna přesně jako před chvílí a utápěl se v asociacích, pročítal bych si svůj blog a vzpomínal na to, jak bylo krásně, když jsem psal ten který článek. Vzpomínal na to, jak krásné bylo vzpomínat na něco.
Teprve teď, aspoň měsíc po tom snu, se v realitě objevila ta aktualita. Ta role minulosti. Ne že by tu nebyla vždy, byla. Ne že by dřív nebyla silná, byla. Ale ne takhle. Ne tak, aby dokázala tak snadno vytlačit přítomnost. Protože "teď" není jenom teď. Celý poslední rok, víc než rok, je teď. Všechno se to táhne, je to se mnou na každém kroku. Každé tehdy je i teď. (Nebo snad ne každé?).
Nezbavím se toho. Toho smutku, že už věci nejsou tak, jak byly. Že já už nejsem tak, jak jsem byl. A stejně jednou nevyjdu. To je jediná naděje do minulosti. Že se zblázním a už nikdy nevylezu z domu. Protože když mi je hůř, přeju si jen abych se zbláznil. Abych ztratil rozum. Aby se ten roztříštil na tisíce malých střípků, které se poztrácí. Prostě si přeju, aby se všechno kolem mě vypařilo. Kromě tohohle blogu nepotřebuju nic. Kromě těch chvil, kdy sedím a píšu a těch chvil, kdy sedím a čtu, co jsem napsal. A ještě post-rock. Bez toho by to nebylo ono.
Jsem jako starý. Jako důchodce, který žije z fotek, který si pořád prohlíží, jak vypadal za mlada a vzpomíná, jaké to bylo tehdy, jak se tehdy všichni měli mnohem lépe. Nejúžasnější na tom je, že se těším, jaké vzpomínky mi přinese budoucnost. Možná by se to dalo nazvat nějakým názvem z latiny a zařadit mezi choroby. Možná to už není normální. Ale rozhodně mi to nezakalilo rozum natolik, abych už nevnímal svět. Nezbavilo mě to zodpovědnosti za mé činy. Nezbavilo mě to povinností. Nezbavilo mě to lidskosti. Jsem pořád člověk.
Jednou snad budu blázen. Někdy bych si to vážně přál. Přijít o všechno. Dostat smrtelnou ránu do té zvláštní struktury, co pojímá realitu, svět tam venku. Dostat do ní takovou ránu, aby se rozsypala na prach a vnímala jen vlastní obrazy.
Někdy bych si přál absurdní věci. A kdybych je měl, bůh ví, jestli bych byl spokojený.
Nejsme co říkáme že jsme. Nejsem tehdy. Nebyl jsem. Nebyl jsem sám sebou. Nejsem sám sebou. Nikdy nebudu sám sebou. Protože tam kde má být to "já" je něco bizarního a propastného. Něco děsivého. A nebo možná děsivě normálního. Tehdy, tehdy to bylo krásné. Tehdy jsem přesně žil jak jsem měl. Tehdejší cesta byla ta správná. Jenže teď jsem někde jinde. Musel jsem špatně odbočit. Nejsem ztracený v hlubokém lese. Kdybych byl, bylo by až moc jednoduché se najít. Jsem ztracený na obyčejné cestě. Jenže se nemůžu vrátit, protože za mnou celá cesta zmizela. Něco tam chybí. Něco, kvůli čemu se nedokážu vrátit. Přestože si tolik pamatuju.
Park, ve kterém jsem se procházel, je rozkopaný. A i kdyby nebyl, teď už není důvod proč se tam procházet.
Staré časy se už nikdy nevrátí. Ale třeba se propíšu znovu k tomu bytí sám sebou. Třeba na to znovu přijdu. Třeba jdu jen zdlouhavou a ošklivou oklikou. Protože i když říkám, že chci studovat biologii, nějak vím, že nechci. A možná ani nechci studovat psychologii. A i když říkám, že nechci studovat filosofii, možná chci. Jen o tom nevím. Možná jsem vlastně ten nejšťastnější člověk na světě. Jen jsem si to zatím neuvědomil. (Přál bych si mít tisíckrát rychlejší prsty, abych mohl napsat úplně všechno, co se mi prožene hlavou, abych mohl popsat celý svět, celé své uvnitř.)
Myslím na hluboké moře. A na loďku, která je ztracená v lese a hledá moře/matku (protože ve francouzštině zní moře a matka skoro stejně).
Jak je asi dnes na dně oceánu?
Stačí se podívat stranou a hledím do minulosti. Stačí se podívat kamkoliv a nacházím tam střípky. Ale nikdo mi nedovolí zůstat tady. Tady, v mé pozorovatelně. A oddat se tomu na plno. Nechat si zaplavit mozek jen samým vzpomínáním. Chtěl bych se rozbít.
Nechci, aby se minulost vrátila. Jen se v ní chci utopit. Utopit ve vzpomínkách.
Každý krok je ztráta. Každým krokem přicházíme o něco, co bylo. O minulý krok. Každým nádechem přicházíme o minulý výdech. Každým okamžikem života přicházíme o všechno. Ani jako mrtvým nám nic nezůstane. Každým okamžikem se rozkládáme.
Dnes je den karet a sirek.
Ach, moc v ten devátý odstavec doufám! Snaž se, aby to tak bylo ve skutečnosti, prosím....