Co jen napsat? Že to bylo dokonalé? Že bych se krví upsal ďáblu jen abych si to mohl zopakovat? Že ani ta nesnesitelná zima mi nedokázala ublížit? Že jsem viděl anděla? Že mi tekly slzy štěstím? Že teď budu mít ještě aspoň půl roku z té vzpomínky záchvaty extatického křiku, řevu a jekotu, že budu skákat metr do výšky jen abych pořádně vyjádřil to nadšení? A co kdyby ani tohle nestačilo?
Protože nestačí.
Ten strach předtím byl téměř paralyzující. Můžu si za to trochu i sám. Ta varování, že tři a půl hodiny nestačí. Mizející iluze a všechno - všechno to tak tížilo. Od rána jsem seděl jako na jehličí a náhoda mi přihrála do cesty odpadající seminář. Pět hodin předem.
A prázdno. Po hodině a půl bloudění jsem sebral odvahu a potom, co jsem asi stokrát obešel tipsport arénu jsem se zeptal chlapce sedícího před vchodem číslo 28, zda čeká na koncert. Byl to ital a ano, čekal. Byl to divný pocit, být tam jen ve dvou, úplně první... Byl to dokonalý pocit, protože jsem si mohl být jistý, že to vyjde. Pak přišly i jeho kamarádky, kterým držel místo. A k tomu nějaký český upovídaný chlapík a pak trojička dalších čechů. Čekalo se. A mrzlo se. Klepal jsem se zimu, ale neměl jsem na výběr. Stále dokola jsem si opakoval, že nesmím pít. I kdybych měl následně zemřít na dehydrataci, místo si musím držet! Nepil jsem. Nejedl jsem. Mrznul jsem a čekal jsem. Skákal jsem, abych nemrznul. Snažil jsem se být aspoň trochu milý.
Asi dvě hodiny před koncertem se vyrojili lidé. Rostoucí dav u vchody číslo 28, houstnoucí atmosféra, zpomalující čas. I minuta se zdála jako věčnost. Věčné mrznutí a věčné čekání. A pak bum. Otevřely se dveře.... bum... první řada. Bum. Stále zima, ale první řada. Sice ne uprostřed, ale první řada.
Další hodina čekání. Nebylo o moc tepleji - jak taky jinak, když jsme stáli na ledu přikrytém parketami. A pak přišla Knechotvá. Nikdy jsem od ní neslyšel nic než Moj bože. A nakonec... Cranberries. Dolores. (Slzy).
Nádherné světlé vlasy, tmavé oční stíny, úžasné oblečení, kalhoty stejné jako když zpívala v Monte Carlu Angel Fire. Dokonalost. Extáze. Tolik života, tolik síly, tolik krásy...
Tolik čekání a nadějí a najednou se všechno plní v jedinou chvíli. Byla tu. Stála asi dva metry ode mne. Slyšel jsem její hlas. A několikrát mi vyletěly slzy. Bez slz se to ani nedalo. A hráli Electric Blue! Mou MILOVANOU Electric Blue. A No need to argue! Nepředstavitelné, dokonalé, krásné.
Dvakrát se převlékala. V poslední části koncertu přišla v okouzlujících červených šatech. Vypadala dokonale. Byla dokonalá. Zpívala dokonale.
Já vlastně ani nevím, co říct. To bylo opravdu nevýslovné a nepopsatelné. Dokonalé. Prostě dokonalé.
A to je asi tak vše, co o tom dovedu říct. Že jsem byl na chvíli v ráji.
Až jednou napíšeš knihu, velmi rád si ji koupím, protože Tvé texty jsou nesmírně živé.