Prosinec 2012

Popelavé rty

31. prosince 2012 v 17:52 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Věci se posouvají a mění. To je tak nějak v jejich povaze. A od posledního Silvestra se vskutku změnilo téměř vše, co se změnit mohlo. Rád bych se ohlédl za posledním uplynulým rokem, zhodnotil změny a bůh ví co ještě. (Skutečně pochybuji, že se mi něco takového povede, zvlášť v mém článku).
Původně jsem měl v plánu jít článek po článku a vybrat z nich to důležité, inspirovat se jimi. Bude však užitečnější psát z paměti. Nejen, že tím ušetřím čas, ale zároveň budu vybírat tak nějak to podstatné, protože to nepodstatné zapomenu. (A nebo zapomenu i to podstatné, laskavý čtenář promine).

Noční...

27. prosince 2012 v 1:47 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A co by se stalo, kdyby...
Co by se stalo, kdyby.
Co?

Nic. A nikdo by to ani nevěděl. Nikoho by nenapadlo, že se to vůbec mohlo stát. A zbyla by jen nicota. Jen velké okno do prázdna, jen okno bez výhledu, jen... jen nic.

Kam by dopadaly kapky deště, kdyby nebyla zem?
Kam bych dopadal já?

A jak by asi všechno vypadalo, kdybych neměl ty architekty ve své hlavě? Kdyby mi v žilách neproudil jed? Jak by vypadal svět, kdyby skončil? Jak by vypadal svět, kdyby lidé nezapomněli, že mají srdce nejen od pumpování krve, ale i od milování? (Ach, kéž by to zapomněli!)

Jak bych vypadal já, kdybych nebyl sentimemntální, přecitlivělý, v sebelítosti se utápějící a infantilní? Jaká bych měl křídla, kdybych nebyl snílek?

Odkud se berou otázky? Vyrůstají v děloze mozku?
(Je život pohlavně přenosná choroba?)

Kam zmizelo zapomnění? Zapomněli jsme to? (Kde rostou zapomněnky? A kde pomněnky? A čekanky?) Jak daleko je Ústřední hřbitov? Jak daleko je dech svobody?

Jak hluboko musí člověk klesnout, aby se poučil? A co si musí zlomit, aby dostal rozum? Snad vaz?

Motýlí křídla. Jediná věc, která dává smysl. Že infinitesimální stimuly mohou mít kataklysmatické následky. Okouzlující pravda. A potom on jak si to musí zapamatovat. Pod námi Vltava.

(Pod námi vždycky voda. A co stojí na vodě, uplave.)

Psavá nálada. Tu odplaví jen slova.

A spánek pomlčí. Spánek ztrácí nutnost. Všechno se zachraňuje na stéblu trávy.

Chci psát. A už nemám proč. Píšu jen sem. Jen pro sebe. Píšu jen tak, abych se cítil. Ale nijak víc. Není proč. Není pro koho.

Byly dny, kdy jsem se z celého dne nejvíce těšil na spánek. A byly dny, kdy se mi zdálo o Letní Bouři. (A ta je teď podivuhodně daleko.) A teď... nemyslím na sny. Jako by ani nebyly. Nemyslím na to, že by se mi mohlo o někom zdát.

Klavír. Klavír. Klavír. Klavír. Klavír. A nikde nic.

Kapky vody. Všechno a nic. Vločky sněhu. (Nenávist?)

Řetězení. A Smrt. Hlaváčkovská Smrt. Ta, která Přišla... A ten, který si vybírá smrt. Život pro smrt a život ze smrti, memento mori. Carpe diem. A zase ta voda času, která všechno pomalu ale jistě smývá a odplavuje, jako proudící celofán. Jako řeka slz.

A úžasná Paní Dallowayová. Ještě úžasnější Septimus. (Hořké slzy pro nevinnost.)

Kdybych to řekl, vyznělo by to na prázdno.
Kdybych to řekl, nadělalo by to mnohem víc škod, než užitku.

Neřeknu to.

(Neřeknu, že existují oči, jejichž pohled bolí.)

Sladké byly ty doby předtím.
Předtím bývá často sladší než teď.

Sladké noci končí vždycky jeho polibkem. Sladké končí vždycky hořce.
(Kdysi jsi to věděl. Ale nenapadlo tě, že já to taky poznám.)

Kdyby pod námi tehdy nic nebylo, stejně bychom uplavali. Bude to tím, že jsem řeka. Bude to tím, že jsem nejvodnatější ze všech vod.

Je tolik způsobů jak někoho zabít. Jedním z nich je zabít sebe.
A není žádný způsob jak zapomenout.

Žádné rty nejsou jako mraky. A žádné jméno není skutečné. Ale stejně dokáží ubližovat.

Tolik dní u moře... tolik dní zapomínání. A k čemu?
Voda je nádherná.

Velká jména se vždy zapisují do paměti. Velká jména se nezapomínají. Ale velká jména často nenosí velcí lidé. Velká jména nepatří často velkým dílům. Velká jména nemusí znamenat nic jiného, než vyhovění požadavkům. Zato malá jména... ta se zapomínají snadno, ale často je nosí ti největší. Jenže ti největší pro svou velikost často bývají přehlíženi. Protože to největší je často to, co nikdo nepochopí.

Zakalené oči nevidí. A nebo vidí.

Zakalené oči vidí zakalené vody.

Mlha

27. prosince 2012 v 0:06 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Jsi tu se mnou. Ve všem. Za vším. Mám tě v krvi. Jed se z krve dostává vždycky špatně. Zakaluješ mi zrak, otupuješ sluch, snižuješ citlivost mých prstů. A střídavě zpomaluješ a zrychluješ bušení mého srdce. Žádný orgán tě nedokáže dostat z těla. Ledviny, játra... nic. A ty mezitím napadáš můj mozek a rozežíráš ho.
Bolí víc, že jsi, nebo že nejsi?

Některé šrámy...

26. prosince 2012 v 11:54 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy je těžké zapomenout. Někdy to je ještě těžší. A já se bojím té doby, kdy už to těžké nebude.

Driven through by her own sword
Summer died last night alone

Poslední dobou se dostávám zpět ke kouzlu Joanny Newsom. Pohádková říše harfy a jejího úžasného hlasu... (A klidně bych i brečel...)
Hloubka některých šrámů se ukáže až časem.

Odi et amo.

(Asi zůstanu jen u tohohle, protože... nevím, co psát. Jak o tom psát. Nekteré šrámy... )

Walk in...?

23. prosince 2012 v 1:52 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Miluju všechny ty pocity. Všechno to, co se se mnou děje, když poslouchám post-rock. Cítím, jak z ničeho nic změknu. Jak roztaju. Jak se ve mně všechno uvolní. Když po dlouchém dni kliknu na youtube na nějaké video, třeba na tohle, klesne mi hlava do dlaně a já se nadechnu a jako by to bylo ten den poprvé. Dýchání při post-rocku je vždy tak trochu jako poprvé. A hlavně je to jeden z těch důležitých mostů, které nikdo nezničí. Mostů k minulosti, k těm minulým krásným nádechům, k dřívějšímu klesání hlavy.

Píšťaly a konce světa...

22. prosince 2012 v 3:11 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chtěl bych napsat ty akordy. Ten pár ohromných akordů. Tu velkolepost, jakou mohl složit vskutku jen Wagner. Tu velkolepost, jakou bych si i já dal zahrát na pohřbu, byť nejsem Siegfried ani jiný velký hrdina. Chtěl bych napsat celou tu velkolepost konce světa. Ale na velkolepý konec je náš svět až příliš mrtvý. Je až příliš mrtvý, než aby dokázal skončit. Protože smrt náleží tomu, co je ještě živé.

My eye is my sanctuary

22. prosince 2012 v 2:37 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie

Oči. Nespolehlivý orgán. Vskutku. Zavřete je a vidíte tmu. Nebo spíš... nevidíte. (Můžeme vlastně vidět se zavřenýma očima? No... vidíme vůbec s očima otevřenýma? Řekl bych, že jsme většinou slepí i tak.) A stejně... je to jedna z kotev. Kam bychom až mohli doplout, kdybychom zavřeli oči a otevřeli mysl? Až do absurdna a ještě dál, samozřejmě. Což není problém většiny lidí, protože spousta lidí se ve své mysli a ve svých fantaziích drží pořád někde uvnitř hranic snesitelnosti, daleko od jejího okraje. Jenže pak jsou tu lidi jako já, kteří oči zavírat nesmí za žádnou cenu. Lidé, kteří se uvnitř těch hranic - a velmi blízko okraji - drží i s očima dokořán. A když je zavřeme...


Měsíční svit

19. prosince 2012 v 23:51 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Asi to k zimě prostě patří. Tyhle nálady. Tyhle úzkosti. Tohle všechno. Pořád si říkám, kolik se toho za ten rok změnilo, ale vlastně se toho zas tak nezměnilo. Možná se nezměnilo vůbec nic.
Ale to je jedno. Dneska mi to nepomůže. Protože dřív nebo později se stějně budu muset postavit všemu čelem. Jenže... já nechci. Všechno to směřovalo k tak krásnému cíli a najednou... puf. Nic.
Musím myslet na sobotní kouzelnou flétnu. Na nic jiného.
A zítra se vyležet z nemoci. Kterou nemám. Nebo mám. Bůh ví.

Smoke

17. prosince 2012 v 23:39 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
V kouři zhasnutých sirek vidím, co jsem neviděl tak dlouho. Špetku minulosti.

Ja to dokonalost. Škrtnout sirkou, nechat ji rozhořet a pak... fouknout. Všechno se ztratí, oheň se změní v tenký proužek kouře. A ten se rozletí do všech stran, na chvíli po sobě zanechá obrazec a zmizí. Rozpustí se. A už není.
Jsme všichni trochu jako ten plamen.

Na okamžik se všechno zakalí kouřem. Jen na okamžik vhlédnu do minulosti. Je to trochu jako věštění, akorát se dívám zpět. Ne vpřed.

Není nic. Nic není.
Nic není. Není nic.

Na stole mi leží hromádka ohořelých sirek. Jsou vyhaslé, už v nich nic nehoří. Vždycky byly odsouzeny k zániku, ke smrti, k vyhoření. A co pak? Co potom? Až už nepůjdou zapálit, až budou prostě ohořelé? Kam směřuje jejich život? Co bude s ohořelými sirkami? Když tu tak leží na hromádce, je jich člověku skoro až líto. A přitom jsou to jenom sirky. V jedné krabičce jich je přibližně 36 a jsou určené k tomu, aby je někdo vyškrtal a zapálil s nimi něco jiného.
Svými sirkami jsem nezapálil nic.

Každý sirka jednou dohoří.
Každý člověk jednou dohoří.

A člověkem se mnohem častěji nic nezapálí.

Je tu zima. Fouká tu vítr a chvílemi tu prší. Je tu vlhká zima, možná trochu nepříjemná. Člověku ale ani tak chladná nepřijde. Jen hrozně chladí uvnitř. Na srdci. Na plicích. Na břichu.

Co je to krása?

Proč? Proč vlastně?
Proč jsi... proč jsem... proč to...

Tady v té zimě ohně nehoří. Tady jen prší. A nebo sněží, to záleží...
Na čem?

Jak asi hoří papíroví jeřábi? (V tomhle chladu nijak).

Tyhle stavy, při kterých se topím, mě drží nad vodou. Proč je voda jako klavír?
Proč je voda jako déšť?
(Proč někteří lidé odcházejí?)
Proč je déšť jako pláč?
Proč déšť není jako pláč?

Proč člověk nemůže létat?

Chtěl bych to udělat. Zítra. Vykašlat se na všechno a jet pryč. Ne do Brna. Ne do Vídně. Ne do Budapešti. Prostě... pryč. Třeba i za oceán. Za konec světa. Protože konec světa je světu stále moc blízko.

Pod vodu, pod dno oceánu.

Stejně mě tu nic nedrží. Jaké by to asi bylo, vypařit se? Byl bych jako ten kouř, který se na pár vteřin objeví po sfouknutí sirky. Byl bych a pak bych nebyl. A nikdo by nedokázal říct, kdy přesně jsem zmizel. Kdy tu ještě ten kouř byl a kdy už tu nebyl.

Byl bych pryč.

Proč se stávají některé věci?

Ta cesta, kterou jsem ušel, je dlouhá.

Jedna věc je děsivá. Že sirky nemohou zešílet.

Že už jsou to prázdná slova, to je ta děsivá věc.

Jdu ven. Musím jít ven. Nemůžu teď být doma. Nemůžu.

Den karet a sirek

17. prosince 2012 v 0:26 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Občas zapomínám, jak skvělé je sedět doma a vzpomínat. Jsem utopený ve vzpomínkách. A jednou snad přijde ten den, kdy už nevyjdu. Nemusím bojovat. Nikdy jsem nemusel. Ale vím, že někde uvnitř, za rouškou nevědomí, ten boj je. Když vím, že musím, jdu. Ale kdybych nemusel, nešel bych. Nikdy bych si nezvolil tu cestu, kdyby to bylo jen na mě. Nikdy bych nevylezl z pokoje, ze své skořápky, nikdy bych nevylezl na slunce, kdyby to záleželo na mém rozhodnutí. Nikdy bych se už nesetkal s lidmi. Zůstal bych prostě tady. Na téhle židli. A hleděl bych do prázdna přesně jako před chvílí a utápěl se v asociacích, pročítal bych si svůj blog a vzpomínal na to, jak bylo krásně, když jsem psal ten který článek. Vzpomínal na to, jak krásné bylo vzpomínat na něco.

Utopeno

16. prosince 2012 v 23:05 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tóny harfy, voda z celofánu a lehce snové dospívání.
Až uteču, podívám se do Vídně. Na krásný modrý Dunaj.

Smyčce.

Hrozně se mi po tom stýská. Hvězdné nebe a tak. Prostě všechno. Skaliny... pole... láska.
Občas mi připadá, že jsem ztratil všechny iluze. Správně bych se měl v téhle chvíli otočit k minulosti zády a stát se "dospělým". Ale já radši hledím do té černé propasti, ze které se vynořují nahodile vzpomínky a hledám to, co bylo.

Svět byl tehdy víc modrý.

Jsou chvíle, kdy se jen vznáším. A jsou chvíle, kdy se topím.

Nikdy jsem netušil, že alt může být tak krásný.

Chybí mi dny v lese s výhledem na nebe, dny s hrnkem čaje v houpacím křesle, dny plné věcí, které můžu dělat i dnes, ale už nikdy nebudou stejné. Nikdy nebude stejná ani Nauka o snech, ani Joanna Newsom. V dobách nevinnosti bylo všechno tak jiné.

Jednou se naučím vařit.

Jsou lidé, kteří mi chybí.

Ve vodě z celofánu odplula spousta věcí. Hlavně celofán.

Dnes pršelo. Ale mělo pršet v pátek, protože v pátek byl přesně takový den. Takový, kdy mohlo pršet a nebo takový, kdy mohlo svítit slunce. Pátek byl přesně takový den, pro který by se hodilo jakékoliv jiné počasí než jaké bylo. Jakákoliv jiná doba než jaká byla. Pátek byl přesně ten den, kdy za sebou letadlo chvíli ponechalo bílou čáru a ta připomínala letní dny, kdy člověk jen leží a hledí na modromodré nebe a sleduje takové věci. Pátek byl dne, kdy jsou lidé smutní. A den, kdy jsou lidé veselí. Pátek byl den. Pátek byl.

Chtěl bych znovu plavat ve Verdonském kaňonu. Voda pode mnou a nebe nade mnou. Výhled na modrou. A nesla mě modrá. Voda... tak vodová.

A tolik levandule tehdy... a žádné Letní Bouře. Tolik všeho. Tolik smutku a lítosti, tolik radosti.
Možná mám vážně rád Francii.

Stýská se mi po Brně. Snažím se ho vytlačit z mysli, všechny ty jeho krásy a tu dokonalou atmosféru. Ale nejde to. Nikdy to nebude jako poprvé. Ale... je to nádherné.

Stýská se mi po travnatých kopcích, na kterých jsem se mohl kdysi válet. Stýská se mi po letadlech, která malovala na nebi kříže, stýská se mi po divokých prasatech, která mě děsí, stýská se mi po nohách omlácených obilím a po lezení po skále na boso. Stýská se mi po pozorování kousků granátu uvězněných v kameni, po těch rudých žílách skály. Stýská se mi po vzpomínání na to, co se tam kdysi dělo. Stýská se mi po hledání trilobitů a vůbec po všem.

Něco to všechno smylo. Déšť to utopil.

Vraždění nočních tvorů

10. prosince 2012 v 1:13 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Blíží se první hodina ranní. Blíží se spaní. Dneska jsem přemýšlel. Vlastně už včera. (Tohle ponocování dokáže být matoucí). Přemýšlel jsem a došel jsem k závěru, že potřebuji někoho, kdo by mě vraždil. Dýky do srdce. Potřebuju své vrahy a násilníky, potřebuju ty temné stíny a architekty, ledové čepele a všechno kolem toho. Někteří lidé potřebují k životu adrenalin (neboli epinefrin). Já potřebuji tuhle nechutnou úzkost. Protože když ji nemám, připadám si (ach bože! To snad ne?) obyčejně.

Vůně a daně

9. prosince 2012 v 0:48 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stejně jako kdysi jsem před spaním otevřel okno a vyhlédl z něj. Uviděl jsem hvězdy a ucítil noční vzduch. Ten starý, známý noční vzduch. Byla to tahle vůně, kdo mě provázel loňskou zimou a vším s ní spojenou. Byla to přesně tahle vůně. Žádný jiný společník. Vůně zimní pražské noci, vůně hvězd a spánku a strachu a posmutnělého rozechvění. Byla to vůně odcházející Letní Bouře a uvadajících nadějí a přesto rostoucí lásky. Proti všemu rozumu, proti všemu cynismu a vší zahořklosti rostla. Květla. A voněla.

Vain...

6. prosince 2012 v 23:56 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
"Modrá žilka prostřed hrudi
modrá žilka prostřed nebe"
(Šiktanc, Adam a Eva)

Už mi z té poezie začíná hrabat. Vážně hrabat. Hrabat. Hrab-hrab. (A moje slovní zásoba už se zase rozpadla).

Tehdy to bylo naposledy. Teď můžu jen závidět. Strach mi to už nikdy nedovolí.
A přitom je to to jediné, po čem toužím.

Pořád tomu nevěřím. Tehdy jsem ale žil. Je mi až k pláči z toho života, co byl - a co teď není. A v hlavě mi vyskakují úryvky z Adama a Evy od Šiktance. ("Jsem Adam," křičel na lesy a mraky šly jak procesí. "Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku.")

Začínám z toho být už zmatený. A z všeho toho zmatení se rodí nová jistota.

"Jsem Adam, vše se začíná a končí od začátku." Proboha, proč to je tak dokonalé?

Z budoucnosti je mi teskno, protože ji nechci. Z minulosti je mi teskno, protože ji nemám. Z přítomnosti je mi teskno, protože není. Není a nikdy nebyla, je to jen přechod mezi tesknou minulostí a tesknou budoucností a jak by mohl takový přechod být neteskný.

Už nikdy nepůjdu do knihovni číst si poezii. Musím se tomu vyhnout. (Půjdu tam hned zítra, je mi to jasné. Půjdu se zabíjet těmi hořkokyselými slovy, co jsou ostrá jako nůž a chladná jako led a smutná jako měsíc. Půjdu tam páchat literární sebevraždu a utopím se na suchu. Ze slov vás nikdo nikdy nevyloví. Ne, protože vám zaplaví mysl a zbaví ji rozumu. Ze slov vás nikdy nikdo nevyloví. Tak už to prostě chodí.)

A stejně nikam nepůjdu, protože všechno je tak strnulé. Často teď myslím na tu Světle Bledě Modrou. Na ty doby, lépe řečeno. Protože všechny mé lásky jsou prostě "o těch dobách". Všechno je o tehdy. Tehdy byl svět sladší. A hořčejší.

Spálil jsem si jazyk.
Kopřivou.

Slova... jako by bylo o čem psát. Napsat knihu je zbytečné. Psát knihy je zbytečné. Protože už pominuly časy, kdy jsem z četby knih měl potěšení. Není o čem psát. Jako by svět byl prázdný. Jako by svět byl bez světla a bez tmy. Jako by svět byl bez světa.

Nekonečno. Věčnost. Uhrančivá slova. Uhrančivě prázdná. A já se jim, hlupák, podíval do očí. Nechal jsem se svést tou jejich šalnou krásou, šalnou jak šály šaleb.

Všechno je tak ubohé. Chtěl bych víc modré. Chtěl bych rozlít inkoust.

Víc modré...

Jsem posedlý modrou a smutkem a samotou a všemi těmi věcmi.

Měl jsem před půl hodinou usnout. Ale to už je jedno. Všechno je jedno. Vzdávám se. Oddávám se. Touhám a nadějím. Chtěl bych... tak moc bych chtěl... jen trochu té krásy... té světle bledě modré krásy. Je to to nejkrásnější na světě. Ale to není ani čekanka. To je jen mdlá vzpomínka a naděje. Jen krása, tak křehká a vzdálená, tak ledová a nedotknutelná. Ale stále ještě ne tak krutá jako Luna.

"A déšť mu zalil ústa."

Zblázním se z toho. (A nebudu zastírat - mám to tak rád! Je to tak krásné!)

Možná jsem... jen trochu, ale stále, možná... jsem... z zbláznění živý? K smrti živý? Jinak by to tak nebolelo, jinak by to tak netěšilo. Možná stále jsem zčásti v tehdy. Není všem dnům konec.

Chtěl bych mlčet. Chtěl bych, aby všichni mlčeli. Abych procházel tichým světem. Zítra si nevezmu sluchátka. Zítra si nevezmu srdce. A nevezmu si nic. Půjdu úplně sám, sám bez sebe.

Všechno se láme. Láme se to v polovině a v polovině polovin. Láme se to všehovšudy všudyvšude.
Život je jak zlomená hůl. A ani nevím, proč to říkám.

Zlomit si křídla a... padat. Padat tak dolů, tak dolů, že je to až nahoře. Až nejvýš. Padat tak dolů, že ani zoufalství tak hluboko nepadá. Padat tak hluboko, padat tak dolů a pak si zlámat kosti, všechny kosti v těle, pak si zlámat život, zlomit všechno.

Pořád dopadám. Pořád se lámu. Stále je někde nějaký zlom. Život není kruh, život je samý roh a samý úhel, samý zlom a samá změna, samý krok do neznáma.

Život je smrt. A smrt je život. A láska je Bůh a Bůh je láska.

Chtěl bych, abych mohl chtít, aby sněžilo. Chtěl bych první srpnový den a lehkou opilost a telefon v ruce a slova na prstech. Tehdy jsem napsal. A jako bych psal pořád. Pořád tu jednu zprávu, jednu zbytečnou a prázdnou zprávu se všemi slovy a se vší prázdnotou. Jako by všechno bylo jedním okamžikem. A kolik těch okamžiků za život bylo! Kolik takových věčných okamžiků? A každý trvá na věky. Kolik jich je teď?

Všechno je tak zbytečné psát. (Dokázal bych pořád sedět u jednoho článku a pořád ho psát, pořád vypisovat ty pocity a sem tam udělat jen kratičkou přestávku. Dokázal bych svými pocity popsat každý kousek světa, až by všude byla jen má slova a i ta bych popisoval dál a dál - a co, že by to už nikdo nepřečetl? Co, že by se to už nedalo? Koho to zajímá? Jde jen o to psaní... o to plynutí... o to vyvěrání...)

Milovat. Co to vlastně znamená?
Co to vlastně znamená žít?

Kapky deště...tříštění...proud a pláč...

Další minulost, která mi chybí. Další, a o té nikdy nepromluvím. A rovnou dvě, dvě srostlé dohromady. Dvě, které neví.

Blesk. Z čistého nebe. Je tak hloupé zapomínat.
Proč na to nejkrásnější zapomínám?
Proč to není to nejkrásnější?

... je mi smutno.

O ničem není žádná báseň. Marnost. Marnost nad marnost. Marnost nad marnost a vše je marnost. Vanitas vanitarum et omnia vanitas.

Pět minut do zítřka. Pět minut do další smrti. Do dalšího zrození. Pět minut. (Debilní čas. Debilní slova. Debilní článek. Debilní všechno. Proboha, proč to dělám? Proč to všechno dělám? Vždyť já vůbec nic nechápu!)

Prázdno...

Pár vzlyků

6. prosince 2012 v 0:02 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Úzkosti z poezie jsou vždy ty nejkrásnější.
Úzkosti ze Skácel. Úzkosti z Šiktance a jeho Adama a Evy.
("Není nic. A nikdo není.
Jenom vlci hladoví.!)

("Darmoděj! Nevděk svět.
Nehřeje. Nezebe.
Není nic. A nikdo není.
Jen strach, ach, ze sebe.")

Není lehké zbavit se minulosti. Není lehké oloupat staré slupky z té cibule zvané srdce. A nažene to pak slzy do očí. Není lehké odejít. Není lehké být jinde. Není lehké zahodit všechno, co jste dřív tam vášnivě a procítěně drželi v náručí. Všechny ty sny a naděje. Až vylétnou z vašich rukou, bude z nich jen pouhopouhý prachobyčejný prach.

Smutky.

Čekanky. Zbyla mi poslední. Jediná. A ta se sama oběsila. Už není na co čekat. Už není v co doufat. Všechno je jinak. Na nic jsem se nedočekal. Čekankové kvítí... modré... jen modré... čistě modré... jak dětství a jak sny a jak všechny krásné básně, modré jak pláč a žal a nebe a samota, modré jak ticho a jako křišťál. Tak modré bylo čekankové kvítí. A jeho modř uschla.

Má poslední čekanko... má oběšená čekanko... čas ti utáhl smyčku kolem krku - tvůj vlastní čas.

Už ani sníh teď není čistý.

Zavražděný kdokoliv

4. prosince 2012 v 22:18 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Přikládám ti prst na ústa a ani v duchu se neodvažuji prosit o ticho. Jsi jako zimní noc, měníš se v ticho, lhostejnost a klid. Marně bych ti vyznával lásku beze slov, ještě marněji, kdybych mohl mluvit. Všechno říkám tím prstem, ale ty nechápeš. Tvůj pohled je prázdný, slyším, jak přestáváš dýchat. I tlukot tvého srdce, jinak tak silný a odhodlaný, se vytrácí. A já si přeju, abych tě mohl políbit. Ať už jsi kdokoliv.

Brusinkový ráj

2. prosince 2012 v 18:36 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Co jen napsat? Že to bylo dokonalé? Že bych se krví upsal ďáblu jen abych si to mohl zopakovat? Že ani ta nesnesitelná zima mi nedokázala ublížit? Že jsem viděl anděla? Že mi tekly slzy štěstím? Že teď budu mít ještě aspoň půl roku z té vzpomínky záchvaty extatického křiku, řevu a jekotu, že budu skákat metr do výšky jen abych pořádně vyjádřil to nadšení? A co kdyby ani tohle nestačilo?
Protože nestačí.

Ten strach předtím byl téměř paralyzující. Můžu si za to trochu i sám. Ta varování, že tři a půl hodiny nestačí. Mizející iluze a všechno - všechno to tak tížilo. Od rána jsem seděl jako na jehličí a náhoda mi přihrála do cesty odpadající seminář. Pět hodin předem.

A prázdno. Po hodině a půl bloudění jsem sebral odvahu a potom, co jsem asi stokrát obešel tipsport arénu jsem se zeptal chlapce sedícího před vchodem číslo 28, zda čeká na koncert. Byl to ital a ano, čekal. Byl to divný pocit, být tam jen ve dvou, úplně první... Byl to dokonalý pocit, protože jsem si mohl být jistý, že to vyjde. Pak přišly i jeho kamarádky, kterým držel místo. A k tomu nějaký český upovídaný chlapík a pak trojička dalších čechů. Čekalo se. A mrzlo se. Klepal jsem se zimu, ale neměl jsem na výběr. Stále dokola jsem si opakoval, že nesmím pít. I kdybych měl následně zemřít na dehydrataci, místo si musím držet! Nepil jsem. Nejedl jsem. Mrznul jsem a čekal jsem. Skákal jsem, abych nemrznul. Snažil jsem se být aspoň trochu milý.

Asi dvě hodiny před koncertem se vyrojili lidé. Rostoucí dav u vchody číslo 28, houstnoucí atmosféra, zpomalující čas. I minuta se zdála jako věčnost. Věčné mrznutí a věčné čekání. A pak bum. Otevřely se dveře.... bum... první řada. Bum. Stále zima, ale první řada. Sice ne uprostřed, ale první řada.

Další hodina čekání. Nebylo o moc tepleji - jak taky jinak, když jsme stáli na ledu přikrytém parketami. A pak přišla Knechotvá. Nikdy jsem od ní neslyšel nic než Moj bože. A nakonec... Cranberries. Dolores. (Slzy).

Nádherné světlé vlasy, tmavé oční stíny, úžasné oblečení, kalhoty stejné jako když zpívala v Monte Carlu Angel Fire. Dokonalost. Extáze. Tolik života, tolik síly, tolik krásy...

Tolik čekání a nadějí a najednou se všechno plní v jedinou chvíli. Byla tu. Stála asi dva metry ode mne. Slyšel jsem její hlas. A několikrát mi vyletěly slzy. Bez slz se to ani nedalo. A hráli Electric Blue! Mou MILOVANOU Electric Blue. A No need to argue! Nepředstavitelné, dokonalé, krásné.

Dvakrát se převlékala. V poslední části koncertu přišla v okouzlujících červených šatech. Vypadala dokonale. Byla dokonalá. Zpívala dokonale.

Já vlastně ani nevím, co říct. To bylo opravdu nevýslovné a nepopsatelné. Dokonalé. Prostě dokonalé.
A to je asi tak vše, co o tom dovedu říct. Že jsem byl na chvíli v ráji.

Samota...ticho...smrt...

1. prosince 2012 v 12:01 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Na doplnění nedávno publikované úvahy sem dávám i text, který jsem napsal koncem května. Možná neříká mnoho, možná říká úplně vše. A jak jinak, je o samotě.