Mlha. Všude mlha. Vše v ní mizí.
Kéž by zhoustla natolik, aby zmizelo úplně všechno, abych zmizel i já, abych v ní ztratil oči a uši, abych v ní ztratil pojem o všem, rozum i dojmy.
A konečně mi mrznou prsty. Jako tehdy. Pomalu získávají rudou barvu a proudí v nich ta nesmírná bolest z mrazu. A ten se zakusuje do celého těla a vyhání z něj všechno, co bych ještě mohl cítit. Ať cítím jen mráz, jen mráz a nic jiného. Ať zmrznu.
Byl jsem "k zbláznění živý". A co jsem teď?
Už nemá cenu cokoliv. Věci mizí v mlze.
Začínám mlhu milovat. To její zakrývání.
Jak by to asi vypadalo, kdyby tu její běl někdo zbarvil krví?
Rudá bude vždycky krev. Krev. A nikdy láska.
Nesnáším taková rána. Kdy člověk otevře oči a už ví, že všechno stojí za houby. Že se ve všem ztrácí. Že je všechno tak, jak je.
Nic naplat.
A pak ta symbolika cigaret:
"I think it's about liking someone who doesn't return the favor. Cigarettes, they only hurt you/ while they may give you pleasure-- in the long run every cigarette is a waste; maybe she relates every moment she spends with this someone to a cigarette"
Měl bych přestat kouřit. I když jsem ve skutečnosti nikdy nezačal. Ale vlastně začal. All the cigarettes that I have never smoked. Prostě...
... je to ta bolest. Která nám dává příslib krásy a potěšení, ale zatím (a bude to tak pokaždé) nás jen ničí, ubližuje nám, rozežírá nás zevnitř. Nic jiného nezbývá. A stejně je to čekání na vyplnění naděje, které nepřijde, tak hrozně krásné a slastné. Asi jako pro kuřáka musí být čekání, až dokouří jednu cigaretu a konečně si zapálí další.
A stále nesnáším taková rána. Kdy se člověk probudí a všude se vznáší ten cigaretový kouř. A vy víte, že tuhle cigaretu nikdy nedokouříte. Jen si budete do nekonečna ničit plíce a zvyšovat riziko rakoviny nejen v plicích, ale v celém těle. A všechno po tom smrdí, ztrácí svou krásu. Ale dál neúnavně vdechujete ten kouř v nějaké nesmyslné naději, víře.
I já vdechuji nějaký kouř, nějaký jed. Tu mlhu, co je všude kolem. A svou vlastní lítost. A vůbec všechno. Je to trochu jako šlapat vodu, když víte, že byste mohli doplavat na břeh. Ale vy na něco čekáte - na něco, co nikdy nepřijde. Je to jen ve vaší hlavě, ta naděje.
Ani realita vás nedokáže vytrhnout, ten kouř se kolem vás vznáší pořád. "A kiss from sullen lips of ashes..."
Už přes něj ani nevidíte. Ale to není ta mlha, ve které se chcete ztratit.
Rodí se v něm zmatení a nechápání.
Nekonečně vraždit naději, zarývat jí nůž tisíckrát - a stále dál - do srdce. A vědět, že nezemře. Ale jen pro tu bolest z vraždy - snad. Necháváme ji stále umírat. Ale ona nikdy nezemře.
Jen svým umíráním bude působit bolest.
Zabít.
Vraždit naději,
co si však ty počneš, až zarazí ostří ona do tvého srdce?