Chybí mi.
A vlastně ani nevím, o kom teď mluvím.
Chybí mi všechno. Minulost.
Ano, žiju v minulosti. A jediné co nenechám odejít do minulosti, je Letní Bouře. Nejde to. Kdyby odešla... co bude teď? Co zbyde?
Chybí mi Macela. Na konec asi musím přiznat, že ve mně vybujelo něco na způsob platonické lásky. Nebo možná nějaká posedlost. Touha po vědění. Co já vím. Jen to, že nikdo jako on na světě není a že jen on dokázal mít tak neskutečně naplňující hodiny (a jedno je, že biologie), které člověku daly tolik do života. Nikdy už nepotkám někoho takového. A je v minulosti. Už nikdy nebudu jeho žák, už nikdy nebudu žád GNP, už nikdy nebudu chodit ani na Tulkovy hodiny, ani na hodiny Válkové. Už mě nečeká nic takového. A já se na to vždy tak těšil.
Na Macelu vždycky nejvíc, i když jsem každý čtvrtek umíral po páté hodině s ním. Ale stejně stály za to. Čtvrtky. Nebylo nic lepšího. A ani nic horšího.
Maturita. Už s ní nic neudělám. Přijímačky - pryč.
Všechno mizí a všechno to tolik miluju. Minulý únor, tančení valčíku v parku, oddávání se myšlenkám na Letní Bouři tím specifickým způsobem.
Je to pryč. Vše, co tolik miluju, je pryč.
A já nemůžu nechat odejít to, co je Letní Bouře. Nejde to. Pak bych už umřel. Ona je minulost i současnost, jediné pojítko, lepidlo. Kdyby zmizela, bude už všechno jen minulost. (A jak by asi bylo jménu, kdyby zjistilo, že tu pořád o něm - i když vlastně ne tak úplně o něm - píšu tyhle články, když stále vyznávám Letní Bouři lásku, přestože jsem tvrdil, že to skončilo? Už pro něj... a je tak blízké Letní Bouři... bych to měl udělat). Ale ona je ve mně. Je to má součást, jsem to já. Už nic víc. Jen já. Má vzpomínka, má představa, má podivná realita, bizarní nelidskost symbolizovaná navěky jen těmi neskutečně nádhernými rty, které jsem směl spatřit jen jednou v životě.
Nechci nic.
Nechci nic! Všechno si nechte! Nenuťte mi ty vaše všednosti, které tak uctíváte! Nestahujte mě do toho vašeho špinavého, šedého světa! Já nechci být jeden z vás.... já nechci být. A mám klíč k bytí a k nebytí, k věčnosti a k bezčasí. Nechte mě být! Nechte mě jít... jen lehnout si na zem a ztratit se. Navždy. Už nebýt, přijít o rozum, o mysl, o všechno.
Otevřít ty dveře. Už dlouho, dlouho to chci.
Nechte si vaše všednosti, nechte si tu vaší ubohost bytí, které říkáte štěstí a radost - ten váš hloupý sebeklam! O šťastném životu.
A nenuťte mě tomu věřit! Že když budu obyčejný, že budu šťastný. Šťastnější.
Co vlastně?
Tak moc bych chtěl... aby všechno bylo jinak. Ale je to jedno. Nezáleží na tom.
Věci tak moc mizí v nenávratnu, v minulosti, v nezměnitelnu. Byly a pominuly, nebyly důležité a o nic už nakonec nejde.
Jen ty tu jsi, má drahá Letní Bouře. Protože ti dávám život. Ale bez jména, abych byl upřímný, nejsi ničím. I ty rty patří jménu. Všechno z tebe je jeho. Co zbylo pro mne? Jen nějaká struktura, jménem naplněná nádoba, něco, co moje snad možná ani není.
A za tolik věcí bych dal vlastní duši.
Ale ne. Nesmím. Musím se držet. A ani nevím, co se mnou je. Jen ten pocit se drží. Jako šedá pokrývka, jako mlha, jako všechno. Jako nic.
Kůň bílý pádí vlaku vstříc.
A modré světlo z pod tvých řas.
Zlé ruce láskou zjemnělé.
"Když oheň zhasne, zbývá dým
a racek s křídlem zlomeným,
co loď tvou dlouho provázel
a křičel, když jsi odcházel."
"To přece kdekdo z města ví,
že tenhle vlak tu nestaví."
Chtělo by to umět dávat sbohem. Pouštět po vodě a nechat odplouvat.
Ale k čemu to všechno, když nechci.
...že srdcem tvým jen projíždím...
Bylo by tak krásné, nemít tu schopnost nezapomínat.
A o čem to píšu? Sám nevím.
Sám nevím, nevím už nic.
A copak to potřebuji vědět? Nestačí ,že to vyplouvá ven?
Je mi pak líp. A to je hlavní.
Umlčet racio, dát mu tisíce prášků na spaní... a pak nechat to, co pod ním spí, ať vyjde na povrch.
Co všechno.... - všechno!
Všechno! Já chci všechno! A nemám nic! Nic!
A pak mám ještě míň.
Zůstaň! Ne, neodcházej! Prosím! Zůstaň tu! Ještě chvilku!
Aspoň zlomeček sekundy, aspoň ještě minutku... každý okamžik s tebou je tak plný. Všeho. Bolesti.
Každý okamžik s tebou je jako nepřetržitá sebevražda a nekonečná slast z ní.
Tak zůstaň, prosím, na chvíli.
A žádal bych víc. Žádal bych o tolik víc.
Ale slova, která nikdo nevyslyší... nejsou zbytečná? (A je rajče červené, když se na něj nikdo nekouká, nebo jen tehdy, když ho někdo jako červené vnímá?)
Všechno mizí.
Nesnáším čas. Nesnáším minulost. Všechno bych prodal, všeho bych se vzdal. Jen chci, aby něco zůstalo. Aspoň špetka něčeho. Něco víc než nějaké "já", než to ti en einai. Chci, aby zůstalo víc. Zůstaň. Se mnou.
Prosím.
A pak... je pryč.
A přijde zas?
Je ztracena?
Co bude zítra?
Co je vlastně dnes?
Co bylo včera?
Kam zmizelo... kam zmizelo to vytoužené všechno? Kam se podělo to nadějné nic?
Kam zmizela zlomená křídla a slasti z bolesti? Kam zmizela ta nekonečná sebevražda, ten věčný dopad na tvrdou zem, to neustávající lámání kostí? Kam zmizel ten požitek?
Co všechno ještě zmizí, než budu smět umřít? Co všechno ještě projde, jen aby mohlo být pryč? Už zase pryč?
Co je na střepy už se neslepí
Týdny proletí...
A já se topím. Byl jsem mimo a teď jsem v. Je cesta ven?
Všechno je pryč. Všechno je to pryč.
Tak prosím - prosím! - neodcházej. Už ne. Už ne znovu. Buď tu se mnou - na věky.
(A řekl bych Ti jménem... ale to nejde. Zabilo by mě to - kdybych přiznal, že nejsem schopný nechat jít jméno.)
Má... a spolu... a pak...
... jen bezčasí, či věčnost, chceš-li.
Jen prosím... ty víš.
Prostě - zůstaň.
(I když vlastně už neexistuješ nikde než v mé hlavě...)