Být patetický...
Spousta ulic. Spousta ulic je v Praze. Jsou prázdné, jako už všechno.
Dnes se mi po dlouhé době aspoň pár slz vhnalo do očí. A věřím, že by jich bylo víc, kdybych nebyl vyrušen.
Whose is the hand that I will hold.
Věci se pomalu ztrácí. Jako písek, který pomalu, ale jistě, zrno po zrnku, protéká mezi prsty. Když jsem viděl velký billboard s nápisem 11.8.2012, měl jsem chuť se rozpustit žalem. Bylo to tak dokonalé. Chybí mi ten čas. Chybí mi všechno z té tehdejší podivné lehkosti i nelehkosti.
Některé myšlenky nikdy nepřejdou.
Většinou ty špatné, bohužel.
Tak moc mi to chybí. Prvního října mě někdo odřízl definitivně od života. Ještě v květnu, červnu, jsem měl pocit, že jdu správnou cestou. A pak to přišlo. Čas rozhodnutí. A pochyby. Teď už vím, že oprávněné. Vlastně nevím, co si počít. Nebo vím. Potřebuju se dát do pořádku. Vážně do pořádku. Vymýt si pálení z očí a rozvázat korzet, co mi svírá srdce, sundat balvan, který mi leží na hrudi a dusí mne, povolit si tu dusivě přitaženou šálu.
A vím, kde by mi to mohli udělat. Jen nevím, jak se tam dostat.
Já nemůžu zůstat tady venku. Prostě... to nejde.
Napůl to zvládnám s nesnesitelnou lehkostí a elegancí. Prostě pluju s úsměvem a sám se skoro až divím, jak lehce všechno jde. A proti tomu stojí ta tíha. Ta dusivá tíha, která mě zabíjí každým okamžikem. Nejde to. I kdybych chtěl, nejde to. Není žádná cesta. Žádná jiná cesta. Zároveň jsou jich tisíce. Už nemám ani empatii. Nedokážu se vcítit, soucítit a pomoci. A nedokážu to ani pro sebe.
Poušť, pusto, prázdno. Duto. A každý zvuk zní tisíci ozvěnami. Nehnu se z místa. Protože není kam se hnout.
Kam zmizely ty vesmíry, ta nekonečna, ty věčnosti? Taková síla v tom byla... a teď - nic. Jen pusté nic a duto a ta tíživá ozvěna, která mě drtí na prach.
Kdyby všichni krváceli, možná by svět byl krásnější.
A kdyby byli všichni z ledu. Jako má ledová královna, jako ta chladná bestie, Luna.
Někdy mám pocit, že jsem už prostě dochodil.
A potřebuji tam. Abych byl pryč. Nemůžu zůstat tady. Venku.
I was the last one.
You were the last one.
Věci prostě končí. Asi bych se s tím měl konečně smířit.
Opuštěný od Letní Bouře.
"Kde leží hranice lásky? Kudy ji překročit? A je pak cesty zpět?"
Vlastně bych chtěl, aby byly zpět mravenčí časy. Nebo jakékoliv jiné tehdejší časy. Tehdy... bylo všechno tak jinak. Já jsem byl tak jinak. I když to bolelo a ničilo.
Je mi smutno.
Chybí mi minulost.
A chybí mi budoucnost. Už žádnou nemám. Nemám vizi, nemám nic. Jen prázdný prostor. K ničemu nemířím.
Nemám odkud a kam růst.
I froze in life.
To mě mrzí...:( Podobně se cítím prakticky pořád, takže to chápu :(