Neřeknu vůbec nic. Vůbec nic neprozradím. Nechám si to pro sebe - tak jako všechno.
Ale už svým mlčením říkám úplně vše.
Není zde možnost výběru. Buď vyzradit vše, nebo nic nevyzradit a tím vše vyzradit.
Prořeknout se mlčením.
Ne, neřeknu to. Nesmím to říct, mám svázaný jazyk. A ani nemohu. Jsem vázán přísahou.
Ptáte se: Komu? Zraď ho pro nás!
Jen sobě, odpovídám. Jen sobě jsem přísahal.
Mlčení je jen tam, kde je tma. Ale ještě o kousek hlouběji, za tmou, je možné, aby mlčení nevyzradilo nic.
A právě tam ticho vyzradí všechno.
Všechno, co chci. Já chci, chci mluvit.
Potřebuji to, abych rozproudil krev ve svých žilách. Ale zradit sebe?
Ne!
Raději ticho... a pomalost... a smrt.
Bubny zmírňují rytmus, ale každý jednotlivý úder se rozléhá stále víc a víc a když se člověk začíná utápět v tom jediném nekonečném tónu, přehluší ho další úder. Všechno se zpomaluje. Není kam spěchat - nic neuteče. A jestli? Nezáleží na tom. Nezáleží už na ničem. Jen očekáváme další úder.
Bum.
Chvějí se nám srdce a naše myšlenky pomalu houstnou, bubny jim přistřihly křídla a ony bloudí pěšky. Prodírají se nepoddajnou kaší, do kterých zloudaná němota bubnů vypálila běl, kaší našich mozků. Ztrácí se v ní a kaše houstne a tuhne. Přivíráme víčka, líně soukáme nohy po podlaze, jak se snažíme najít zdroj toho bubnování. Ale vlastně už ani nechceme. Jen zpomalit, téměř zastavit - a hýbat se jen aby se neřeklo.
Prodáme všechno v nás, i vlastní srdce, protože krev už stejně neproudí.
A nejdeme dál. Pohyb se zastavil. Bubny už znějí jen jediným dlouhým tónem, žádný další nepřijde.
Hle! Právě zde se rodí náš příběh!
Ona neměla v mozku běl, nezaslechla údery bubnů. Zastavila se, aby nerušila ostatní. Čekala, až všechno utichne. A do ticha, které vystoupilo zpoza tmy, tleskla.
Všechno se zbořilo, všechno spadlo. Ticho se nenávratně ztratilo.
Padli jsme na kolena. A ona se smála. Hlasitě a zuřivě, až to rvalo uši. Byl to železný tón plný země, byl v něm všechen žal nad ztraceným - protože ona chtěla znehybnět. Ztratit se a přestat být.
Její smích jí rozerval hrdlo, všude tekla krev, vylila se do všech moří. A ona se stále hýbala. Nikdy nebyla nehybná - i když se všechno ostatní zastavilo.
Právě zde skončil její příběh.
Přilétli havrani a křídly zakryli ticho, to bezbřehé ticho, kterému ona nedala sluchu. Stvořily novou tmu, která ho mohla skrýt. A skryla i některé z nás - ta havraní tma, zrádná a neúprosná, krutá a přesto tak milosrdná.
Kdo by nemiloval havrany?
I její krev v té černi byla. Hořkoslaná chutí a vábivá vůní.
Nikdo už nikdy nevstal. Raději všichni umřeli.
Protože nikdo nemlčel - a ti co mlčeli, vyzradili vše.
Havraní ticho - to ticho jejich noci pokřtěné krví dívky, co chtěla znehybnět - zabilo srdce všech; srdce dávno vykoupená zpět potom, co začala proudit v žilách krev.
A všichni jsme její děti, děti té dívky, co tleskala, děti té, co nám svým smíchem urvala uši.
A děti její krve.
Jen myšlenky už nikdy nedostaly křídla.
A slyšíte? Rytmus bubnů opět zpomaluje.
Kdo tleskne tentokrát? Kdo pokřtí naši bídu a naši smrt? Kdo zakryje ticho tmou? Kdo nám znovu urve uši? Nebo se konečně smiluje a nechá nás nebýt? Rozpustit se v nekonečnosti jednoho tónu a v nastávajícím tichu, tichu zpoza tmy? Ať naše srdce zůstanou navždy prodaná! Vykřikl jsem s úderem bubnu. Ale nikdo už neslyšel. Všichni byli nehybní. A tak jsem poznal, z čeho se rodí život. Myšlenkám jsem urval nohy a nechal je krvácet. Potom - tlesk - vidím, jak se mé ruce stýkají a tvoří zvuk, první zvuk - a smích - proti mé vůli - krev.
A jsem tou havraní tmou. Navždy mezi tichem, které mlčí, a tichem, které promlouvá. Má krev je hořkoslaná a voní tak svůdně, vlévá se do všech moří a křtí vaši smrt, křtí vaši bídu. A její kapky dopadají na tenkou blánu bubnu, blánu z mé kůže. Pomaleji... pomaleji... a navždy tak pomalu.
Za dary se platí, za um však nejvíce. Kolik jsi to jen zaplatil, Šedý...