close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Ticho za tmou

17. listopadu 2012 v 23:31 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Neřeknu vůbec nic. Vůbec nic neprozradím. Nechám si to pro sebe - tak jako všechno.
Ale už svým mlčením říkám úplně vše.
Není zde možnost výběru. Buď vyzradit vše, nebo nic nevyzradit a tím vše vyzradit.
Prořeknout se mlčením.
Ne, neřeknu to. Nesmím to říct, mám svázaný jazyk. A ani nemohu. Jsem vázán přísahou.
Ptáte se: Komu? Zraď ho pro nás!
Jen sobě, odpovídám. Jen sobě jsem přísahal.

Mlčení je jen tam, kde je tma. Ale ještě o kousek hlouběji, za tmou, je možné, aby mlčení nevyzradilo nic.
A právě tam ticho vyzradí všechno.
Všechno, co chci. Já chci, chci mluvit.
Potřebuji to, abych rozproudil krev ve svých žilách. Ale zradit sebe?
Ne!
Raději ticho... a pomalost... a smrt.

Bubny zmírňují rytmus, ale každý jednotlivý úder se rozléhá stále víc a víc a když se člověk začíná utápět v tom jediném nekonečném tónu, přehluší ho další úder. Všechno se zpomaluje. Není kam spěchat - nic neuteče. A jestli? Nezáleží na tom. Nezáleží už na ničem. Jen očekáváme další úder.
Bum.
Chvějí se nám srdce a naše myšlenky pomalu houstnou, bubny jim přistřihly křídla a ony bloudí pěšky. Prodírají se nepoddajnou kaší, do kterých zloudaná němota bubnů vypálila běl, kaší našich mozků. Ztrácí se v ní a kaše houstne a tuhne. Přivíráme víčka, líně soukáme nohy po podlaze, jak se snažíme najít zdroj toho bubnování. Ale vlastně už ani nechceme. Jen zpomalit, téměř zastavit - a hýbat se jen aby se neřeklo.
Prodáme všechno v nás, i vlastní srdce, protože krev už stejně neproudí.
A nejdeme dál. Pohyb se zastavil. Bubny už znějí jen jediným dlouhým tónem, žádný další nepřijde.

Hle! Právě zde se rodí náš příběh!
Ona neměla v mozku běl, nezaslechla údery bubnů. Zastavila se, aby nerušila ostatní. Čekala, až všechno utichne. A do ticha, které vystoupilo zpoza tmy, tleskla.

Všechno se zbořilo, všechno spadlo. Ticho se nenávratně ztratilo.
Padli jsme na kolena. A ona se smála. Hlasitě a zuřivě, až to rvalo uši. Byl to železný tón plný země, byl v něm všechen žal nad ztraceným - protože ona chtěla znehybnět. Ztratit se a přestat být.
Její smích jí rozerval hrdlo, všude tekla krev, vylila se do všech moří. A ona se stále hýbala. Nikdy nebyla nehybná - i když se všechno ostatní zastavilo.

Právě zde skončil její příběh.
Přilétli havrani a křídly zakryli ticho, to bezbřehé ticho, kterému ona nedala sluchu. Stvořily novou tmu, která ho mohla skrýt. A skryla i některé z nás - ta havraní tma, zrádná a neúprosná, krutá a přesto tak milosrdná.
Kdo by nemiloval havrany?
I její krev v té černi byla. Hořkoslaná chutí a vábivá vůní.

Nikdo už nikdy nevstal. Raději všichni umřeli.
Protože nikdo nemlčel - a ti co mlčeli, vyzradili vše.

Havraní ticho - to ticho jejich noci pokřtěné krví dívky, co chtěla znehybnět - zabilo srdce všech; srdce dávno vykoupená zpět potom, co začala proudit v žilách krev.
A všichni jsme její děti, děti té dívky, co tleskala, děti té, co nám svým smíchem urvala uši.
A děti její krve.

Jen myšlenky už nikdy nedostaly křídla.

A slyšíte? Rytmus bubnů opět zpomaluje.
Kdo tleskne tentokrát? Kdo pokřtí naši bídu a naši smrt? Kdo zakryje ticho tmou? Kdo nám znovu urve uši? Nebo se konečně smiluje a nechá nás nebýt? Rozpustit se v nekonečnosti jednoho tónu a v nastávajícím tichu, tichu zpoza tmy? Ať naše srdce zůstanou navždy prodaná! Vykřikl jsem s úderem bubnu. Ale nikdo už neslyšel. Všichni byli nehybní. A tak jsem poznal, z čeho se rodí život. Myšlenkám jsem urval nohy a nechal je krvácet. Potom - tlesk - vidím, jak se mé ruce stýkají a tvoří zvuk, první zvuk - a smích - proti mé vůli - krev.

A jsem tou havraní tmou. Navždy mezi tichem, které mlčí, a tichem, které promlouvá. Má krev je hořkoslaná a voní tak svůdně, vlévá se do všech moří a křtí vaši smrt, křtí vaši bídu. A její kapky dopadají na tenkou blánu bubnu, blánu z mé kůže. Pomaleji... pomaleji... a navždy tak pomalu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sarsorika Sarsorika | Web | 18. listopadu 2012 v 11:17 | Reagovat

Za dary se platí, za um však nejvíce. Kolik jsi to jen zaplatil, Šedý...

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 18. listopadu 2012 v 21:27 | Reagovat

[1]: Nevím. A možná ani nechci vědět. Raději budu věřit, že ta cena za to stála.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama