Tohle sousloví už mi dlouho zní v hlavě a ne a ne se ho zbavit.
Tušil jsem, že jde o nějakou starodávnou píseň - a nebyl jsem daleko od pravdy.
A je to tak super název článku... že bych ho možná neměl vyplýtvat na článek o tom, že je to super jméno pro článek.
Ale na co jiného?
Občas mám pocit, jako bych nikdy nebyl zamilovaný.
Občas mám nejrůznější pocity.
Ale co na tom záleží.
Stejně mám od Brendy Lee radši Losing you. Nebo spíš cover-verzi od Marty - Loudá se půlměsíc.
Což mě zase vrací do té dva roky vzdálené doby. Dva a půl roku.
A pak že jsem nikdy nebyl zamilovaný.
Jen tomu chyběly vždycky ty sweet nothings.
Měl bych to nechat jít. Ale nenchám. Nic nenechám jít.
A už vůbec ne tohle.
Ale měl bych. Jenže kdykoliv slyším něco starého a krásného, myslím na tu dobu. Na to kouzlo.
Je tak snadné se zamilovat.
Je to tak chaotické. (Kdokoliv se může kdykoliv zamilovat do kohokoliv. Krásně řečeno.)
Ale já mám chaos rád... infinitesimální stimuly, kataklysmatické následky, motýlí křídla, hurikány, self-referentní paradoxy, hypercykly, fraktály a podobné věci... to je přece fajn.
("Chaos není opakem řádu, ale druhem řádu, kterému nerozumíme.")
Prostě sweet nothings. Tak nějak mě to zasáhlo.