Něco končí, něco začíná. Tak už to bývá.
Lidé mi často říkají, že mám nechat minulost jít. Nenechám. Nezbavím se své staré, sešlé, vybledlé bundy, protože se mnou strávila tolik času, protože pamatuje všechno... všechny mé lásky... všechno.
Nezbavím se ani textu, který jsem nepřečetl.
Je to vtipné. Dá se snad několik let lidského života shrnout na 176 á-čtyřek? (A doufám, že jsem kopíroval správně).
Je to... smutné. Vím, že jsem pravděpodobně úplně zbytečně zachraňoval něco, co ještě dlouho nezmizí. Ale já to musel udělat. Pro sebe. Aspoň pro sebe.
Ale tak nějak mě to nutí přemýšlet. O věcech. Jinak.
Co by se stalo, kdybych ho zabil? Samozřejmě... je to metafora... Ale vážně, co by se stalo?
(A co by se stalo, kdyby to nebyla metafora?)
Někdy si říkám... radši čistý řez. Chirurgický. Ale řezat musím já.
Všechno se noří zpět do absurdity.
I really loved Harold. Nádherná písnička.
Poslední dobou - aspoň mám ten pocit - pohřbívám mnoho věcí.
Co všechno vlastně pohřbívám?
A proč nedobrovolně končí věci, které mě tak ovlivnily?
Nebýt Tebe, má drahá Seraphio, nepsal bych takové články, jaké píšu. Tím myslím... nepsal bych je tak, jak je píšu. To tys mi dala slova.
Ale tohle není jediné requiem... jsou jich desítky, stovky...
Věci se mění. Já se měním.
Prý jsem udělal pokrok. Ohromný pokrok.
Jen já sám ho nevidím. Vtipné. Ale ona ho vidí.
Už jen a čase rozmotat klubíčka... (Ať už jsem to slovo použil minule jakkoliv).
Je na čase začít brečet. Vážně... je to třeba. Ale i přes tu nesmírnou bolest... nebrečím.
Pláč odnesla Letní Bouře. A jen když na ni usilovně vzpomínám, přinese mi to pár slz.
Pár.
A nejsou to slzy, které chci.
Potřebuji plakat nad teď. Ne nad tehdy.
Je tak daleko... Další requiem za Letní Bouři, prosím. I když ona není mrtvá nikdy.
A pak... ta stříbročerná luna, železně ostrá a ledově ledová. Dokonale čistá však.
Za ní také jedno.
I podzimním deštěm už jsem přestal být... tak také jedno requiem.
Co se vlastně může stát za rok? Je to tak krátká doba. Jen pár dní... pár článků na blogu... pár stránek v počítači... pár shlédnutých videí... pár poznaných lidí. Ale tak krátká doba.
A může přijít cokoliv. I za kratší dobu. I dnes. I teď. Cokoliv.
Chtěl bych říkat: Je m'en fous. Ale ne. Není to pravda.
Tolik se mi stýská po únoru. ("Protože únor je nejkrásnější měsíc v roce.")
Protože to tak je. Protože Letní Bouře. Protože doteky vody.
Protože instanity.
Protože je všechno pryč.
Všechno.
Je.
Pryč.
Pryč.
Pryč.
Pryč.
Jen to co by mělo být pryč... nebo ne?
Pryč.
A zase ten palčivý pocit v očích, zase to očekávání... předvídám tři apky. Tři slzy. Pokud vůbec nějaké. Pomalu vlhnou oči. Právě teď. Protože je to všechno pryč? Proto? Cítím, jak ta slova bolí, tak znovu: PROTO? PROTOŽE JE TO VŠECHNO PRYČ? JE TO PRYČ! PRYČ!!!
A nic... skoro bych plakal z toho, že nemohu plakat.
I pláč je pryč. Ten zmizel jako první.
A zítra... bože, už zítra.
A pak dalších deset dní... Kdy jsem definitivně vzdal boj.
Protože to nešlo jinak.
Ale touha, ta nemizí. Nemizí doteď.
Jedna. Pomalu klouže po boku nosu. A vypadá to, že žádná jiná nechce.
Chtěl bych toho napsat milionkrát víc. A nabrečet stejně tak.
Slova se nezastavují, slzy ano. Něco zamrzlo.
Notak. Prosím.
Ta něha... ta mě mrazí. Ta slova. Ta bytost.
Někdy to bolelo. Teď už tolik ne.
A já vlastně ani nevím o kom píšu. Je jich už tolik... těch zatracených architektů. A já je tak moc miluji... za to, co jsem. Protože bez nich... co bych byl? Kam bych došel, kdyby mě věčně nezabíjeli? Beze změny není růst.
Bez smrti...
Právě teď na srdci. Tlak. Jakoby z boku. Není chladný, jen nepříjemný.
Zrovna v takových chvílích si nedokážu představit život za pár hodin. Ten pocit a všechno s ním... tak moc přenáší do bezčasí. Jakoby teď byla věčnost.
Bezčasí... až moc mi to připomíná ty vesmíry a křišťálové koberce, které nosím v duši... Subjektivitu, sentimentalitu, nostalgii a chcete-li... labilitu, ubulenost, ufňukanost... ale cit... něco čistého.
Tak dávno... kdysi před věky ještě... jsem potkal jednoho člověka. S tím to všechno začlo.
Beautiful people. A pak... změny...
Vlastně ani nevím, co jsem byl předtím... něco ze mě tam bylo... ale ten zbytek?
Jako bych našel nějakou čistotu. Přestože vím, jak moc jsem špinavý...
Možná jsem o něco čistější.
Ale to je směšné.
Prý mi jednou praskne srdce. Protože neunesu tolik lásky, tolik citů. A já vím, že kdybych mohl milovat všechny na světě, asi bych je miloval. Kdyby šlo o rozhodnutí. Ano, ať je miluji. Protože si lásku zaslouží. A i kdyby mě to mělo stát srdce. Život.
Ale i těch pár lidí (málo, v porovnání s celým světem... ale až dost, s přihlédnutím k jejich intenzitě)... i těch pár lidí dokáže pořádně vypnout stěny mého srdce.
A je po půlnoci.
Čas tak neúprosně běží... jen láska pokračuje stále. A taky všechno ostatní. Život.
There'll always be someone with the same button on as you.
Je ještě tolik bolesti, co musím poznat. Ale třeba jednou bude zrovna dnešek stejně krásný jako únor...
ve vzpomínkách.
Stejně intenzivní a procítěný. Třeba až si za půl roku přečtu dnešní článek... třeba si postesknu po těch "starých dobrých časech". Po tom úžasném listopadu.
Dnes.
Dnes.
Dnes.
A přesto pryč.
Rok pryč.
Rok.
Druhá slza.
A jsem místo smutku spíš rád. Že se to všechno stalo. Copak tomu rozumím?
Je čas na spánek. Ale já tak moc chci... sdělit nesdělitelné... to nejsubtilnější a nejnedotknutelnější z mých pocitů. To úplně pod, úplně za, úplně meta.
Tu jednoduchost a krásu vesmírů... tu hloubku a krásu oceánů.
(A nakonec to ani není tolik requiem...)
Tome, to je snad to nejsmutnější, co jsem tady četla. )o,= Tento týden jsem určitě brečela i za Tebe, a proto k Tobě žádné slzy nepřicházejí, protože jsem Ti je ukradla a není to spravedlivé, ale pořád nemohly přestat... A je mi tak líto, že žádné nemáš, i kdybys je chtěl a zasloužil sis všechno, co chceš...