Teď, nebo níkdy. Znáte to?
Asi teď.
Nebo nikdy.
Některá rozhodnutí nejsou snadná.
Mám čistší mysl víc než kdy jindy. Jako bych viděl. Ale taky vím, co bych mohl později udělat. Jenže má cenu čekat? Nebo je čekání jen dalším hromaděním falešných nadějí, jejím budováním a oprašováním?
Ale já vím, že řezem věci nemizí. Ten řez - venku - je k ničemu. Musím říznout v duši.
Je čas vzít otěže do rukou. Nepodlehnout té touze se do všeho položit. Nevím jak. Ale vím moc dobře, co je správné. Budu dělat to správné.
A pokud ne, nechám se opravit. Ano, bude to bolet, ale nechám se opravit. Pokud to nezvládnu.
Každopádně - nepropadnu tomu. Nenechám si zatemnit mozek. (A není už zatemněný?)
Ach proboha, co to píšu? Lži, lži, lži. Jen chci, aby to tak bylo. Prostě je čas přestat si nalhávat, že je všechno v pohodě.
Nic necítit je hrozné. Prostě jen prázdná díra uvnitř hrudi. Tam, kde se rodí pocity - nic. A nějak tušíte, co za pocit by se mohlo rodit, ale necítíte to. Prostě jen... díra. A najednou - co proboha dělat? Co to tady proboha dělám? Každý krok je krokem do prázdna v tom podivném neprostoru bez hranic a vyprázdněném tmou.
Chci to.
Ale... "je horší mít něco, co nechcete, než nemít to, co chcete."
A přízraky z minulosti je třeba zabít.
Budu litovat.
Pocity se rodí v mozku.
Je správně, že jsi to udělal! Více to neřeš...
Rozesmál jsi mne, ani nevíš jak, názvem tohoto a předešlého článku. Děkuji.:)