4. listopadu 2012 v 23:57 | Grey.t Dreamer
|
Konečně se to povedlo. Ta spalující bolest. Tak dokonale snesitelná. Opuštění a ztráta... tak něco.
Mám chuť se stočit do klubíčka a brečet. Brečet stovky let, věčnost. Brečet tolik, abych vybrečel všechno ze sebe a potom abych mohl plakat za ostatní. Vyplakal bych oči a zbyly by prázdné důlky... ale byly by to studnice. Navždy naplněné slanými slzami.
(If the people are buing tears, I'll be rich some day Ma).
Ano, někdy je člověku prostě tak nějak smutno. Čistě smutno. Připomíná to trochu sklenicy vody.
Chtěl bych se ztratit v mlze. Je tak děsivé být neztracený. je tak děsivé být jiný. Je tak děsivé nebýt neviditelný. Jako bych se tím ostatních dotýkal - já to mám a vy ne.
Nekonečná samota. Stvořená tím, jaký jsem - možná tím, jakým jsem se narodil. Že prostě člověk jako já nemůže nebýt sám. Že je vždycky někde pod hladinou.
Krásný život. Nádherný. I to je tak dojemné a snad i smutné. Tak nesnesitelná krása.
A jedno rozhodnutí. Už vím, jak to bude. Teď jen se s tím srovnat. A pak to udělat. Možná.
A zase používám kurzívu.
Časy se mění, ale něco zůstává. Nějaká zvláštní esence, cosi jako přítomnost. Ta je stále. Pořád. Vždy je tady a teď. A ještě něco, něco víc, něco mimo čas. Něco... prostě to zůstává. Asi vlastní život. Ten specifický pocit, který se stále vrací, někdy je intenzivnější, někdy je téměř nepatrný... Vlastní život.
Co když chutná po dešti?
Všechno bych vyměnil za únor. Tehdy... jsem byl dokonale ztracet... a dokonale nalezen. Ztracen v nalezení sebe sama. Unikala mi ta jediná vůně, toužil jsem po ní tolik, že mi to spalovalo srdce - ale to nakonec zůstalo nespálené. Asi opravu umím milovat. Asi vážně miluji hodně. Asi mám vážně velké srdce. Ale vždy miluji ty špatné lidi.
Nikdy jsem si ještě nekoupil kabát. Možná bych ještě našel ten, který jsem chtěl. A k tomu černé vlasy. A ztratit se v té černé! Černé vlasy, černý kabát, černé džíny, černé oči, černá rtěnka... bledá tvář. A na krku snad obsidián, nebo třeba onyx.
Všechno se mění... za ten rok. Vždycky se kouknu zpátky a věci jsou jinak.
A zbývají tři dny. Pak budu otevírat další lahev zhořklých vzpomínek. Letní Bouře se pomalu očišťuje. Snad. A pak... někdy od sedmého do sedmnáctého... to bude rok. Co jsem nebrečel. A už tak hrozně moc, hrozně moc chci. Chci to víc než cokoliv jiného. Jen prostě... cítit tu horkou záplavu na tváři... horké slzy, co pomalu chladnou, jak stékají po tváři... a pak míří do úst a nebo padají někam do neznámých hlubin.
Pořád mám v sobě lež. Lež, kterou nemůžu prozradit, protože by ji nikdo nepochopil. Ale napsal jsem něco. A chtěl jsem to přepsat na dopisní papír. Jen jsem... pak nedokázal udělat už nic. Žádný další krok. Ale podle psycholožky jsem byl víc "u sebe". Vážně mám občas pocit, že na prstech nosím něco z chladu smrti, na jazyku něco z jejích slov... a někde hluboko její milosrdnost.
Chtěl bych... ale nemůžu to mít.
Chtěl bych toho tolik. A už vlastně vůbec nerozeznávám lásku... a to ostatní. Snad přátelství, či sympatie. Všechno se noří do šílenství.
Šílenství je dobrá věc.
A ještě chci něco pochválit a nemám slov.
Potřebuju Skácela. A trochu dešťových kapek. Dál pak spoustu zapomnění. Jenže kde se sbírá? Jako by nikde nebylo. Ani zvony na Petrově ho nedávají, přestože ten bělovlasý anděl, který nás provedl katedrálou, říkal něco jiného.
Chtělo by to trochu té slepoty. Trochu toho oslnění jediným člověkem. Snad by pak všechno bylo v pořádku. Chtěl bych vážně prožít... tuhle odrůdu šílenství. Vím, že pak vyprchá a změní se v nic... vím, že z toho nadšení se změní zvyk. Ale já to potřebuju. Ať si to klidně zní jako nějaká léčba pomocí hormonů.
Je to tak směšné, tak uboze směšné... je mi líto těch stavů. Snad se to nestalo. Modlím se, aby ne. Ne, ne, samozřejmě, zítra to bude zase pryč. Chce to jen trochu spánku.
Jen bych tak hrozně rád brečel. A nedovedu to nikde. Nešlo to ani v Brně.
Proč by mělo být zapomnění modré? Proč by mělo být všechno modré?
Jdu se točit do klubíčka... bez slz, samozřejmě.
"Na nebi sbírá se vítr,

zítřejší nachový vítr,
a znova láska,
znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti."