Někdy je prostě potřeba na chvíli vypnout.
Vlastně by to chtělo hodně dlouho chvíli. Tak měsíc. Možná dva. Měsíc úplného vypnutí, blackoutu. Ticha a klidu a ničeho. Prostě ničeho.
Těch věčných pádů bez dna je už moc.
A všechno tak hrozně probíhá. Občas mám pocit, že jsem zamrznul na jednom místě a všechno ostatní se valí kolem, zůstávám nepovšimnut v té ohromné záplavě všeho, všechno míjí, všechno mizí, všechno ubíhá. Jen já stojím. A nic nestihnu pořádně zachytit. Ani si toho nevšimnu. Je to pryč. Zůstává jen čím dál tím větší práznota z bezvztažnosti a pomíjivosti.
Pak si uvědomím, že i všechno ze mně ubíhá kolem. Zůstává jen nějaká tenounká část, nějaký atom, podstata, esence.
Někdy je nejlepší zavřít oči. Je to dobré proti té lítostivé závrati. Proti tomu smutku, co se dere do očí a vnáší do nich vlhkost, aniž by kdy došlo na slzy. Vždy jen napůl cesty k pláči... ale na sto honů od radosti. Tuhle náladu nesnáším. A už se vrací třetím měsícem. Neoblomně. Sice vždy na čas ustoupí, ale pak udeří znovu. A dohání k šílenství - k tomu špatnému šílenství. K tomu, které je plné bezcestí a slepých uliček a všech podobných hloupostí.
Jen zavřít oči... a krok do prázdna.
Dnes jsem viděl mrtvou labuť. Asi ji někdo zabil. Co je to za svět, kde by člověk dokázal zabít labuť? Nejhorší na tom je, že i kdybych věděl, že ji nikdo nezabil, věděl bych, že by to klidně bylo možné.
Labuť... A byla mrtvá. A s ní jako by zmizela všechna čistota. Všechna krása. Svět spadl na zem a roztříštil se na malé střípky, které pomalu mizely v blátivé louži.
Voda teče.
Ale bolí to. Bolí.
Někdy bych rád spal. Měsíc. Nabíral síly a nechával si zdát sny. A pak bych se probudil a najednou by všechno bylo jasné. Všechno vyřešené. Všechno pryč. Jen krása, čistota a ticho.
Někdy je to prostě těžké. Nic víc, nic míň. Stačil by takový malý vypínač na zhasnutí světa.
*cvak*
Krásně napsáno a asi nemá cenu nic dodávat. Je to vyčerpávající a dokonalé. Jen. Teď se cítím velmi podobně, takže v tom nejsi sám. A snad ani já ne
Dobré spaní.