Vždycky lžou. Mají tu lež připravenou. Že až se "skutečně" zamilujete, tak "to" zmizí. Prý uvidím sám, že to tak je. Prý to tak je vždy. A té lži se tak snadno věří. Že Letní Bouře prý pomine, až se skutečně zamiluji.
Ano, už není tak hrozně tíživá a fatální, není ve všem, co dělám, není tak pohlcující a (vše)prostupující. Ale stále je. A je dost silná na to, abych dokázal říct, že ji stále mám až moc rád než abych mohl říct, že ji mám "jen" rád. Slzy a láska. Dohromady. S těmi rty záplava zlatého světla. Blaženosti.
Jen spousta dalších případů nebude stejná. Letní Bouře je jedna za život. Nevím, jak ji vidět. Už je definitivně odříznutá od skutečného kontaktu se jménem. Už je jen ta zvláštní, napůl odosobněná idea, imaginární bytost, která vychází ze jména, ale žije svým vlastním životem.
Myslet na ni je tak nesmírně slastné. Stačí tak málo a ty rty... se vynoří. Jen zavři oči a... chtěj.
Ale ani Letní Bouře nedokáže zastavit některé bolesti. Je tak smutné vědět, že i ten nejintenzivnější pocit, který máte - protože co jiného než pocit vlastně je Letní bouře? - je krátký na jiné pocity.
Musím konstatovat, že Largo z novosvětské symfonie je dokonalé. Ostatně, myslel jsem si to vždy.
Tes lèvres sont comme des nuages. A nijak jinak. I když je to směšné, mít rty jako mraky. Jako oblaka. Ale co na tom? Vždyť to zní tak krásně. Vždyť je to taková pravda.
Stejně mám pocit, že se mi někdy zavřely dveře do "normálního" světa. Že tu nejsem zcela dobrovolně ale prostě proto, že mi nic jiného nezbývá. Ono mi samozřejmě zbývá. Stačila by taková malá drobnost. Ale drobnosti bývají tak těžké!
Včera se mně nějaká paní ptala, jestli v něco věřím. Řekl jsem, že v Boha. A ona se mě ptala, jak bych definoval boha, jak bych ho popsal. Chvíli jsem přemýšlel, jak jí v angličtině říct, jak ho vlastně vnímám. A díky tomu, že neovládám tu řeč zcela dokonale, jsem musel hledat alternativný výrazy. A našel jsem to nejkouzelnější a nejjednodušší a nejvýstižnější. "I just feel it. I can't describe it." And well, that's it. That's how I really see God. Feel. God. I just felt Him, so I started to believe. A paní mi řekla, že jsem hrozně zajímavý a dobrý člověk a že mám takový zůstat. Zůstat, jaký jsem.
Svět je hrozně zvláštní místo k žití. Člověk by rád prorazil ten zvláštní plášť, který tu všechno obaluje, aby unikl na skutečný vzduch a mohl volně dýchat.
Stejně neustále bloudíme v mlze. Už jsme dávno ztracení. A já jsem zjistil, že Zloudaná němota není nic smyšelného, nereálného či absurdního. Je to svět. Každodenní svět. Stačí se kouknout ven. Cožpak nevidíte lidi, kteří se roztékají? Kteří jsou šílení a místo rozumu mají jen absurditu? Lidi, co vytahují deštníky jen proto, že spadlo pět kapek. A pak stojí před Orlojem, čekají, až začnou běhat panďuláci a z menší vzdálenosti to vypadá jako dostavená antropomorfních hub. Taková ubohost. Aby jim snad náhodou nezmokly vlasy, nebo co...
Věci se trochu zlepšují. Jsou to ale mravenčí krůčky, po kterých postupuji. Tak minuscule, že už menší nemohou být. Infinitesimální krůčky. Ale dohromady... dohromady dají změnu, vývoj, postup. Stačí se dostat na pevnější půdu.
εστί ο φίλος ετερος εγώ
Hrozně moc se mi to líbí. Přítel je druhé já. (A ano, chybí mi tak přídechy... ετερος má mít ostrý přídech nad e, takže ne eteros, ale heteros).
Bien... C'est ça.
Jé, to je krásné. Kde jsi to vzal - tím myslím, jak to může být napsané na blogu? Vždyť jeho písma jsou tak omezená... Oo=0