Listopad 2012

Samota jako nutnost?

29. listopadu 2012 v 23:39 | Grey.t Dreamer |  Myšlenky a pseudofilosofie
Jak se člověk nemá cítit sám? Může se člověk vůbec nezklamat v jiném člověku? Vždyť lidé jsou tak nedokonalí. A jak s oblibou tvrdím, Samota je jediná stálá a věrná společnice. Miluje bezpodmínečně a vždy se ráda navrátí. Je jako věrný pes obdařený dlouhověkostí, umírá až se svým pánem, provází ho od narození. Můžeme ho zahnat, ale on se vrátí, s vrtěním ocasu se nám bude motat pod nohy, vytím, kňučením a štěkáním na sebe strhávat pozornost. Jen jeho přítomnost je mnohem víc sžíravá než přítomnost běžného psa.

To slovo zní tisíckrát jinak s každým vyřčením. A přesto stejně. Všichni víme, co znamená. A nestačí se obklopit lidmi. Je tu nějaká slupka, která nás odděluje od ostatních - nějaké pojetí sama sebe jako odlišného od okolí. Když mluvím o sobě, mluvím o odděleném, jedinečném předmětu s vlastními hranicemi. Sám sebe vnímám jako osamocenou jednotlivost. Zároveň ale víme, že jsme schopni vztahů a tím i nějaké propojenosti dvou osamělých předmětů.

Pořád mě nebaví vymýšlet názvy vystihující článek

26. listopadu 2012 v 23:57 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Teď, nebo níkdy. Znáte to?
Asi teď.
Nebo nikdy.

Některá rozhodnutí nejsou snadná.

Mám čistší mysl víc než kdy jindy. Jako bych viděl. Ale taky vím, co bych mohl později udělat. Jenže má cenu čekat? Nebo je čekání jen dalším hromaděním falešných nadějí, jejím budováním a oprašováním?

Ale já vím, že řezem věci nemizí. Ten řez - venku - je k ničemu. Musím říznout v duši.

Je čas vzít otěže do rukou. Nepodlehnout té touze se do všeho položit. Nevím jak. Ale vím moc dobře, co je správné. Budu dělat to správné.
A pokud ne, nechám se opravit. Ano, bude to bolet, ale nechám se opravit. Pokud to nezvládnu.

Každopádně - nepropadnu tomu. Nenechám si zatemnit mozek. (A není už zatemněný?)

Ach proboha, co to píšu? Lži, lži, lži. Jen chci, aby to tak bylo. Prostě je čas přestat si nalhávat, že je všechno v pohodě.

Nic necítit je hrozné. Prostě jen prázdná díra uvnitř hrudi. Tam, kde se rodí pocity - nic. A nějak tušíte, co za pocit by se mohlo rodit, ale necítíte to. Prostě jen... díra. A najednou - co proboha dělat? Co to tady proboha dělám? Každý krok je krokem do prázdna v tom podivném neprostoru bez hranic a vyprázdněném tmou.

Chci to.
Ale... "je horší mít něco, co nechcete, než nemít to, co chcete."

A přízraky z minulosti je třeba zabít.

Budu litovat.

Už mě nebaví vymýšlet názvy vystihující článek

25. listopadu 2012 v 23:53 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Být patetický...

Spousta ulic. Spousta ulic je v Praze. Jsou prázdné, jako už všechno.

Dnes se mi po dlouhé době aspoň pár slz vhnalo do očí. A věřím, že by jich bylo víc, kdybych nebyl vyrušen.

Whose is the hand that I will hold.

Věci se pomalu ztrácí. Jako písek, který pomalu, ale jistě, zrno po zrnku, protéká mezi prsty. Když jsem viděl velký billboard s nápisem 11.8.2012, měl jsem chuť se rozpustit žalem. Bylo to tak dokonalé. Chybí mi ten čas. Chybí mi všechno z té tehdejší podivné lehkosti i nelehkosti.

Některé myšlenky nikdy nepřejdou.
Většinou ty špatné, bohužel.

Tak moc mi to chybí. Prvního října mě někdo odřízl definitivně od života. Ještě v květnu, červnu, jsem měl pocit, že jdu správnou cestou. A pak to přišlo. Čas rozhodnutí. A pochyby. Teď už vím, že oprávněné. Vlastně nevím, co si počít. Nebo vím. Potřebuju se dát do pořádku. Vážně do pořádku. Vymýt si pálení z očí a rozvázat korzet, co mi svírá srdce, sundat balvan, který mi leží na hrudi a dusí mne, povolit si tu dusivě přitaženou šálu.
A vím, kde by mi to mohli udělat. Jen nevím, jak se tam dostat.
Já nemůžu zůstat tady venku. Prostě... to nejde.

Napůl to zvládnám s nesnesitelnou lehkostí a elegancí. Prostě pluju s úsměvem a sám se skoro až divím, jak lehce všechno jde. A proti tomu stojí ta tíha. Ta dusivá tíha, která mě zabíjí každým okamžikem. Nejde to. I kdybych chtěl, nejde to. Není žádná cesta. Žádná jiná cesta. Zároveň jsou jich tisíce. Už nemám ani empatii. Nedokážu se vcítit, soucítit a pomoci. A nedokážu to ani pro sebe.

Poušť, pusto, prázdno. Duto. A každý zvuk zní tisíci ozvěnami. Nehnu se z místa. Protože není kam se hnout.
Kam zmizely ty vesmíry, ta nekonečna, ty věčnosti? Taková síla v tom byla... a teď - nic. Jen pusté nic a duto a ta tíživá ozvěna, která mě drtí na prach.

Kdyby všichni krváceli, možná by svět byl krásnější.
A kdyby byli všichni z ledu. Jako má ledová královna, jako ta chladná bestie, Luna.

Někdy mám pocit, že jsem už prostě dochodil.
A potřebuji tam. Abych byl pryč. Nemůžu zůstat tady. Venku.

I was the last one.
You were the last one.

Věci prostě končí. Asi bych se s tím měl konečně smířit.

Opuštěný od Letní Bouře.
"Kde leží hranice lásky? Kudy ji překročit? A je pak cesty zpět?"

Vlastně bych chtěl, aby byly zpět mravenčí časy. Nebo jakékoliv jiné tehdejší časy. Tehdy... bylo všechno tak jinak. Já jsem byl tak jinak. I když to bolelo a ničilo.

Je mi smutno.
Chybí mi minulost.
A chybí mi budoucnost. Už žádnou nemám. Nemám vizi, nemám nic. Jen prázdný prostor. K ničemu nemířím.

Nemám odkud a kam růst.

I froze in life.

Nic.

24. listopadu 2012 v 0:41 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Lítost.
I včera bylo tak nesmírně dávno. I před minutou. Všude jsou ty nepřeklenutelné propasti.
A chtěl bych říct - nic nemá smysl.
Dokonce bych mohl pokračovat, rozvinou tu větu: Nic nemá smysl,...
Jenže to, co bych doplnil za tři tečky, by bylo chorobné.

Někdy prostě už není kam pokračovat.

Mám nutkání vzít život do vlastních rukou. Opět pevně uchopit otěže a vrátit ho do těch zajetých kolejí, dostat se pryč z těch nectnostných a špinavých bezcestí, do kterých jsem se uvedl. Dokonce vím, že bych to svedl, že ještě není pozdě vrátit se k čistotě. Ale... jako by se mi ani nechtělo. Mohl bych vzít ty otěže do rukou a strhnout vůz správným směrem, ale.... prostě nechci.
A zároveň chci. Ale to je spíš zbožné přání, žádná maxima, která by se dala považovat za ctnostnou.

Mám pocit, že by stačilo tak málo, abych vrátil život do těch správných kolejí. Jen možná už prostě nechci být ten mimoň, co žije správný život. Možná se už chci nechat strhnout tím stádem a být jednou z jeho ovcí.

Konečně přišel čas zabít ten pocit vlastní výjimečnosti. Protože tohle prožívají všichni lidé. Jen o tom nepíší blogy a netváří se, jako by to bylo něco důležitého. Jsou prostě normální a řeší normální starosti - třeba jak složit zkoušky nebo jak si vydělat.

Filosofie mě prý zničí. Chyba. Ničím se sám, filosofie je jen živný prvek autodestrukce. A... abych pravdu řekl... z úplně jiných důvodů než před čím mě varovali.

Chci vrátit poslední půlrok. Celý. Jenže vím, že bych jednal úplně stejně. Ale prostě vím, co bych měl změnit.

A chci se opít. Hodně opít. A zapomenout na všechno. Ale to samozřejmě nefunguje. Jen se druhý den probudíte s kocovinou (jak morální tak fyzickou) a ta vám na chvíli znemožní myslet na problémy. Hurá hurá, ať žije alkoholismus. Jediné uklidňující na alkoholu je, že ničí tělo a tím člověka víc přibližuje ke smrti. Možná je ve skutečnosti právě tohle za vším alkoholismem - ne snaha pomoci si od problémů, ale touha ublížit si nějakou akceptovatelnou cestou. A ti šťastní lidé, co zapomenou po pár sklenkách na problémy, to jsou ti, kteří se spokojili s trestem, jaký si sami udělili.
Já se nesmířím s žádným trestem. Jakýkoliv trest by byl moc malý za to, co jsem napáchal. (Co to vlastně říkám? je to vůbec pravda? Ale k čertu s tím. Je to jedno. Hlavně že něco píšu. Hlavně že mi to pomáhá.)

Je to všechno na hovno.

Prostě jo.

Prostě ne.

Nic.

Všechno je špatně.

*cvak*

22. listopadu 2012 v 23:57 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy je prostě potřeba na chvíli vypnout.
Vlastně by to chtělo hodně dlouho chvíli. Tak měsíc. Možná dva. Měsíc úplného vypnutí, blackoutu. Ticha a klidu a ničeho. Prostě ničeho.

Těch věčných pádů bez dna je už moc.

A všechno tak hrozně probíhá. Občas mám pocit, že jsem zamrznul na jednom místě a všechno ostatní se valí kolem, zůstávám nepovšimnut v té ohromné záplavě všeho, všechno míjí, všechno mizí, všechno ubíhá. Jen já stojím. A nic nestihnu pořádně zachytit. Ani si toho nevšimnu. Je to pryč. Zůstává jen čím dál tím větší práznota z bezvztažnosti a pomíjivosti.
Pak si uvědomím, že i všechno ze mně ubíhá kolem. Zůstává jen nějaká tenounká část, nějaký atom, podstata, esence.

Někdy je nejlepší zavřít oči. Je to dobré proti té lítostivé závrati. Proti tomu smutku, co se dere do očí a vnáší do nich vlhkost, aniž by kdy došlo na slzy. Vždy jen napůl cesty k pláči... ale na sto honů od radosti. Tuhle náladu nesnáším. A už se vrací třetím měsícem. Neoblomně. Sice vždy na čas ustoupí, ale pak udeří znovu. A dohání k šílenství - k tomu špatnému šílenství. K tomu, které je plné bezcestí a slepých uliček a všech podobných hloupostí.

Jen zavřít oči... a krok do prázdna.

Dnes jsem viděl mrtvou labuť. Asi ji někdo zabil. Co je to za svět, kde by člověk dokázal zabít labuť? Nejhorší na tom je, že i kdybych věděl, že ji nikdo nezabil, věděl bych, že by to klidně bylo možné.
Labuť... A byla mrtvá. A s ní jako by zmizela všechna čistota. Všechna krása. Svět spadl na zem a roztříštil se na malé střípky, které pomalu mizely v blátivé louži.

Voda teče.

Ale bolí to. Bolí.
Někdy bych rád spal. Měsíc. Nabíral síly a nechával si zdát sny. A pak bych se probudil a najednou by všechno bylo jasné. Všechno vyřešené. Všechno pryč. Jen krása, čistota a ticho.

Někdy je to prostě těžké. Nic víc, nic míň. Stačil by takový malý vypínač na zhasnutí světa.

*cvak*

Ticho za tmou

17. listopadu 2012 v 23:31 | Grey.t Dreamer |  Šuplíček pro tvorbu Šedého
Neřeknu vůbec nic. Vůbec nic neprozradím. Nechám si to pro sebe - tak jako všechno.
Ale už svým mlčením říkám úplně vše.
Není zde možnost výběru. Buď vyzradit vše, nebo nic nevyzradit a tím vše vyzradit.
Prořeknout se mlčením.
Ne, neřeknu to. Nesmím to říct, mám svázaný jazyk. A ani nemohu. Jsem vázán přísahou.
Ptáte se: Komu? Zraď ho pro nás!
Jen sobě, odpovídám. Jen sobě jsem přísahal.

Mlčení je jen tam, kde je tma. Ale ještě o kousek hlouběji, za tmou, je možné, aby mlčení nevyzradilo nic.
A právě tam ticho vyzradí všechno.
Všechno, co chci. Já chci, chci mluvit.
Potřebuji to, abych rozproudil krev ve svých žilách. Ale zradit sebe?
Ne!
Raději ticho... a pomalost... a smrt.

Bubny zmírňují rytmus, ale každý jednotlivý úder se rozléhá stále víc a víc a když se člověk začíná utápět v tom jediném nekonečném tónu, přehluší ho další úder. Všechno se zpomaluje. Není kam spěchat - nic neuteče. A jestli? Nezáleží na tom. Nezáleží už na ničem. Jen očekáváme další úder.
Bum.
Chvějí se nám srdce a naše myšlenky pomalu houstnou, bubny jim přistřihly křídla a ony bloudí pěšky. Prodírají se nepoddajnou kaší, do kterých zloudaná němota bubnů vypálila běl, kaší našich mozků. Ztrácí se v ní a kaše houstne a tuhne. Přivíráme víčka, líně soukáme nohy po podlaze, jak se snažíme najít zdroj toho bubnování. Ale vlastně už ani nechceme. Jen zpomalit, téměř zastavit - a hýbat se jen aby se neřeklo.
Prodáme všechno v nás, i vlastní srdce, protože krev už stejně neproudí.
A nejdeme dál. Pohyb se zastavil. Bubny už znějí jen jediným dlouhým tónem, žádný další nepřijde.

Hle! Právě zde se rodí náš příběh!
Ona neměla v mozku běl, nezaslechla údery bubnů. Zastavila se, aby nerušila ostatní. Čekala, až všechno utichne. A do ticha, které vystoupilo zpoza tmy, tleskla.

Všechno se zbořilo, všechno spadlo. Ticho se nenávratně ztratilo.
Padli jsme na kolena. A ona se smála. Hlasitě a zuřivě, až to rvalo uši. Byl to železný tón plný země, byl v něm všechen žal nad ztraceným - protože ona chtěla znehybnět. Ztratit se a přestat být.
Její smích jí rozerval hrdlo, všude tekla krev, vylila se do všech moří. A ona se stále hýbala. Nikdy nebyla nehybná - i když se všechno ostatní zastavilo.

Právě zde skončil její příběh.
Přilétli havrani a křídly zakryli ticho, to bezbřehé ticho, kterému ona nedala sluchu. Stvořily novou tmu, která ho mohla skrýt. A skryla i některé z nás - ta havraní tma, zrádná a neúprosná, krutá a přesto tak milosrdná.
Kdo by nemiloval havrany?
I její krev v té černi byla. Hořkoslaná chutí a vábivá vůní.

Nikdo už nikdy nevstal. Raději všichni umřeli.
Protože nikdo nemlčel - a ti co mlčeli, vyzradili vše.

Havraní ticho - to ticho jejich noci pokřtěné krví dívky, co chtěla znehybnět - zabilo srdce všech; srdce dávno vykoupená zpět potom, co začala proudit v žilách krev.
A všichni jsme její děti, děti té dívky, co tleskala, děti té, co nám svým smíchem urvala uši.
A děti její krve.

Jen myšlenky už nikdy nedostaly křídla.

A slyšíte? Rytmus bubnů opět zpomaluje.
Kdo tleskne tentokrát? Kdo pokřtí naši bídu a naši smrt? Kdo zakryje ticho tmou? Kdo nám znovu urve uši? Nebo se konečně smiluje a nechá nás nebýt? Rozpustit se v nekonečnosti jednoho tónu a v nastávajícím tichu, tichu zpoza tmy? Ať naše srdce zůstanou navždy prodaná! Vykřikl jsem s úderem bubnu. Ale nikdo už neslyšel. Všichni byli nehybní. A tak jsem poznal, z čeho se rodí život. Myšlenkám jsem urval nohy a nechal je krvácet. Potom - tlesk - vidím, jak se mé ruce stýkají a tvoří zvuk, první zvuk - a smích - proti mé vůli - krev.

A jsem tou havraní tmou. Navždy mezi tichem, které mlčí, a tichem, které promlouvá. Má krev je hořkoslaná a voní tak svůdně, vlévá se do všech moří a křtí vaši smrt, křtí vaši bídu. A její kapky dopadají na tenkou blánu bubnu, blánu z mé kůže. Pomaleji... pomaleji... a navždy tak pomalu.

Sweet nothings

16. listopadu 2012 v 0:16 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Tohle sousloví už mi dlouho zní v hlavě a ne a ne se ho zbavit.
Tušil jsem, že jde o nějakou starodávnou píseň - a nebyl jsem daleko od pravdy.

A je to tak super název článku... že bych ho možná neměl vyplýtvat na článek o tom, že je to super jméno pro článek.
Ale na co jiného?

Občas mám pocit, jako bych nikdy nebyl zamilovaný.
Občas mám nejrůznější pocity.

Ale co na tom záleží.

Stejně mám od Brendy Lee radši Losing you. Nebo spíš cover-verzi od Marty - Loudá se půlměsíc.
Což mě zase vrací do té dva roky vzdálené doby. Dva a půl roku.
A pak že jsem nikdy nebyl zamilovaný.
Jen tomu chyběly vždycky ty sweet nothings.

Měl bych to nechat jít. Ale nenchám. Nic nenechám jít.
A už vůbec ne tohle.
Ale měl bych. Jenže kdykoliv slyším něco starého a krásného, myslím na tu dobu. Na to kouzlo.

Je tak snadné se zamilovat.
Je to tak chaotické. (Kdokoliv se může kdykoliv zamilovat do kohokoliv. Krásně řečeno.)
Ale já mám chaos rád... infinitesimální stimuly, kataklysmatické následky, motýlí křídla, hurikány, self-referentní paradoxy, hypercykly, fraktály a podobné věci... to je přece fajn.
("Chaos není opakem řádu, ale druhem řádu, kterému nerozumíme.")

Prostě sweet nothings. Tak nějak mě to zasáhlo.


Zabít

15. listopadu 2012 v 9:32 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Mlha. Všude mlha. Vše v ní mizí.
Kéž by zhoustla natolik, aby zmizelo úplně všechno, abych zmizel i já, abych v ní ztratil oči a uši, abych v ní ztratil pojem o všem, rozum i dojmy.

A konečně mi mrznou prsty. Jako tehdy. Pomalu získávají rudou barvu a proudí v nich ta nesmírná bolest z mrazu. A ten se zakusuje do celého těla a vyhání z něj všechno, co bych ještě mohl cítit. Ať cítím jen mráz, jen mráz a nic jiného. Ať zmrznu.

Byl jsem "k zbláznění živý". A co jsem teď?

Už nemá cenu cokoliv. Věci mizí v mlze.
Začínám mlhu milovat. To její zakrývání.
Jak by to asi vypadalo, kdyby tu její běl někdo zbarvil krví?

Rudá bude vždycky krev. Krev. A nikdy láska.

Nesnáším taková rána. Kdy člověk otevře oči a už ví, že všechno stojí za houby. Že se ve všem ztrácí. Že je všechno tak, jak je.
Nic naplat.

A pak ta symbolika cigaret:
"I think it's about liking someone who doesn't return the favor. Cigarettes, they only hurt you/ while they may give you pleasure-- in the long run every cigarette is a waste; maybe she relates every moment she spends with this someone to a cigarette"
Měl bych přestat kouřit. I když jsem ve skutečnosti nikdy nezačal. Ale vlastně začal. All the cigarettes that I have never smoked. Prostě...
... je to ta bolest. Která nám dává příslib krásy a potěšení, ale zatím (a bude to tak pokaždé) nás jen ničí, ubližuje nám, rozežírá nás zevnitř. Nic jiného nezbývá. A stejně je to čekání na vyplnění naděje, které nepřijde, tak hrozně krásné a slastné. Asi jako pro kuřáka musí být čekání, až dokouří jednu cigaretu a konečně si zapálí další.

A stále nesnáším taková rána. Kdy se člověk probudí a všude se vznáší ten cigaretový kouř. A vy víte, že tuhle cigaretu nikdy nedokouříte. Jen si budete do nekonečna ničit plíce a zvyšovat riziko rakoviny nejen v plicích, ale v celém těle. A všechno po tom smrdí, ztrácí svou krásu. Ale dál neúnavně vdechujete ten kouř v nějaké nesmyslné naději, víře.
I já vdechuji nějaký kouř, nějaký jed. Tu mlhu, co je všude kolem. A svou vlastní lítost. A vůbec všechno. Je to trochu jako šlapat vodu, když víte, že byste mohli doplavat na břeh. Ale vy na něco čekáte - na něco, co nikdy nepřijde. Je to jen ve vaší hlavě, ta naděje.

Ani realita vás nedokáže vytrhnout, ten kouř se kolem vás vznáší pořád. "A kiss from sullen lips of ashes..."
Už přes něj ani nevidíte. Ale to není ta mlha, ve které se chcete ztratit.
Rodí se v něm zmatení a nechápání.

Nekonečně vraždit naději, zarývat jí nůž tisíckrát - a stále dál - do srdce. A vědět, že nezemře. Ale jen pro tu bolest z vraždy - snad. Necháváme ji stále umírat. Ale ona nikdy nezemře.
Jen svým umíráním bude působit bolest.

Zabít.

...-všechno!

15. listopadu 2012 v 0:04 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Chybí mi.
A vlastně ani nevím, o kom teď mluvím.

Chybí mi všechno. Minulost.
Ano, žiju v minulosti. A jediné co nenechám odejít do minulosti, je Letní Bouře. Nejde to. Kdyby odešla... co bude teď? Co zbyde?

Chybí mi Macela. Na konec asi musím přiznat, že ve mně vybujelo něco na způsob platonické lásky. Nebo možná nějaká posedlost. Touha po vědění. Co já vím. Jen to, že nikdo jako on na světě není a že jen on dokázal mít tak neskutečně naplňující hodiny (a jedno je, že biologie), které člověku daly tolik do života. Nikdy už nepotkám někoho takového. A je v minulosti. Už nikdy nebudu jeho žák, už nikdy nebudu žád GNP, už nikdy nebudu chodit ani na Tulkovy hodiny, ani na hodiny Válkové. Už mě nečeká nic takového. A já se na to vždy tak těšil.
Na Macelu vždycky nejvíc, i když jsem každý čtvrtek umíral po páté hodině s ním. Ale stejně stály za to. Čtvrtky. Nebylo nic lepšího. A ani nic horšího.

Maturita. Už s ní nic neudělám. Přijímačky - pryč.

Všechno mizí a všechno to tolik miluju. Minulý únor, tančení valčíku v parku, oddávání se myšlenkám na Letní Bouři tím specifickým způsobem.

Je to pryč. Vše, co tolik miluju, je pryč.

A já nemůžu nechat odejít to, co je Letní Bouře. Nejde to. Pak bych už umřel. Ona je minulost i současnost, jediné pojítko, lepidlo. Kdyby zmizela, bude už všechno jen minulost. (A jak by asi bylo jménu, kdyby zjistilo, že tu pořád o něm - i když vlastně ne tak úplně o něm - píšu tyhle články, když stále vyznávám Letní Bouři lásku, přestože jsem tvrdil, že to skončilo? Už pro něj... a je tak blízké Letní Bouři... bych to měl udělat). Ale ona je ve mně. Je to má součást, jsem to já. Už nic víc. Jen já. Má vzpomínka, má představa, má podivná realita, bizarní nelidskost symbolizovaná navěky jen těmi neskutečně nádhernými rty, které jsem směl spatřit jen jednou v životě.

Nechci nic.

Nechci nic! Všechno si nechte! Nenuťte mi ty vaše všednosti, které tak uctíváte! Nestahujte mě do toho vašeho špinavého, šedého světa! Já nechci být jeden z vás.... já nechci být. A mám klíč k bytí a k nebytí, k věčnosti a k bezčasí. Nechte mě být! Nechte mě jít... jen lehnout si na zem a ztratit se. Navždy. Už nebýt, přijít o rozum, o mysl, o všechno.
Otevřít ty dveře. Už dlouho, dlouho to chci.
Nechte si vaše všednosti, nechte si tu vaší ubohost bytí, které říkáte štěstí a radost - ten váš hloupý sebeklam! O šťastném životu.

A nenuťte mě tomu věřit! Že když budu obyčejný, že budu šťastný. Šťastnější.

Co vlastně?

Tak moc bych chtěl... aby všechno bylo jinak. Ale je to jedno. Nezáleží na tom.

Věci tak moc mizí v nenávratnu, v minulosti, v nezměnitelnu. Byly a pominuly, nebyly důležité a o nic už nakonec nejde.

Jen ty tu jsi, má drahá Letní Bouře. Protože ti dávám život. Ale bez jména, abych byl upřímný, nejsi ničím. I ty rty patří jménu. Všechno z tebe je jeho. Co zbylo pro mne? Jen nějaká struktura, jménem naplněná nádoba, něco, co moje snad možná ani není.

A za tolik věcí bych dal vlastní duši.
Ale ne. Nesmím. Musím se držet. A ani nevím, co se mnou je. Jen ten pocit se drží. Jako šedá pokrývka, jako mlha, jako všechno. Jako nic.

Kůň bílý pádí vlaku vstříc.
A modré světlo z pod tvých řas.
Zlé ruce láskou zjemnělé.

"Když oheň zhasne, zbývá dým
a racek s křídlem zlomeným,
co loď tvou dlouho provázel
a křičel, když jsi odcházel."

"To přece kdekdo z města ví,
že tenhle vlak tu nestaví."

Chtělo by to umět dávat sbohem. Pouštět po vodě a nechat odplouvat.
Ale k čemu to všechno, když nechci.

...že srdcem tvým jen projíždím...
Bylo by tak krásné, nemít tu schopnost nezapomínat.

A o čem to píšu? Sám nevím.
Sám nevím, nevím už nic.
A copak to potřebuji vědět? Nestačí ,že to vyplouvá ven?

Je mi pak líp. A to je hlavní.
Umlčet racio, dát mu tisíce prášků na spaní... a pak nechat to, co pod ním spí, ať vyjde na povrch.

Co všechno.... - všechno!
Všechno! Já chci všechno! A nemám nic! Nic!

A pak mám ještě míň.

Zůstaň! Ne, neodcházej! Prosím! Zůstaň tu! Ještě chvilku!
Aspoň zlomeček sekundy, aspoň ještě minutku... každý okamžik s tebou je tak plný. Všeho. Bolesti.
Každý okamžik s tebou je jako nepřetržitá sebevražda a nekonečná slast z ní.
Tak zůstaň, prosím, na chvíli.

A žádal bych víc. Žádal bych o tolik víc.
Ale slova, která nikdo nevyslyší... nejsou zbytečná? (A je rajče červené, když se na něj nikdo nekouká, nebo jen tehdy, když ho někdo jako červené vnímá?)

Všechno mizí.
Nesnáším čas. Nesnáším minulost. Všechno bych prodal, všeho bych se vzdal. Jen chci, aby něco zůstalo. Aspoň špetka něčeho. Něco víc než nějaké "", než to ti en einai. Chci, aby zůstalo víc. Zůstaň. Se mnou.
Prosím.

A pak... je pryč.
A přijde zas?
Je ztracena?

Co bude zítra?
Co je vlastně dnes?
Co bylo včera?

Kam zmizelo... kam zmizelo to vytoužené všechno? Kam se podělo to nadějné nic?

Kam zmizela zlomená křídla a slasti z bolesti? Kam zmizela ta nekonečná sebevražda, ten věčný dopad na tvrdou zem, to neustávající lámání kostí? Kam zmizel ten požitek?

Co všechno ještě zmizí, než budu smět umřít? Co všechno ještě projde, jen aby mohlo být pryč? Už zase pryč?

Co je na střepy už se neslepí

Týdny proletí...

A já se topím. Byl jsem mimo a teď jsem v. Je cesta ven?

Všechno je pryč. Všechno je to pryč.
Tak prosím - prosím! - neodcházej. Už ne. Už ne znovu. Buď tu se mnou - na věky.
(A řekl bych Ti jménem... ale to nejde. Zabilo by mě to - kdybych přiznal, že nejsem schopný nechat jít jméno.)
Má... a spolu... a pak...
... jen bezčasí, či věčnost, chceš-li.

Jen prosím... ty víš.
Prostě - zůstaň.
(I když vlastně už neexistuješ nikde než v mé hlavě...)

Sen

14. listopadu 2012 v 8:07 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Zdál se mi sen o Letní Bouři. Už tak dlouho jsem se na něco takového těšil. Až ji znovu uvidím, až mi bude znovu aspoň trochu blízko. Děkuji ti, mé drahé nevědomí. Konečně.
Jsem rád, že jsme se setkali. Že jsme se spolu koupali u mě na chatě v bazénu, který už tam dávno není, že jsme o něčem živě diskutovali.
A pak do toho vešla nějaká podivná dívka. Vešla mezi nás. Ano, ani v tom snu jsme nebyli spolu, takže neměla mezi co vcházet. Ale dálka se může zvětšovat. A já zjistil, že jsem s tou dívkou něco měl. A Letní Bouře s ní vytvořila právě teď fungující partnerský vztah. Já se LB ozval s tím, že jsem s tou dívkou něco měl. A ona nám pak oboum odeslala kratičký omluvný mail plný gramatických chyb. Věděl jsem, že Letní Bouře mě musí nesnášet, chtěl jsem se jí omluvit, chtěl jsem udělat něco, abych jí ukázal, že s tou dívkou to nebylo tak, jak si myslí.
A pak jsem byl najednou v Olomouci. Nevím, jestli jsem přijel vlakem či autobusem. A napadl tam sníh. Pak přišla Katka a mluvili jsme o sněhu a o tom, že bych si to tam možná chtěl prohlédnout. Katka nejdřív říkala, že neví, jestli to je dobrý nápad a že bych měl jet možná hned domů, abych nerozzlobil rodiče, ale já si říkal, že si to prohlédnu. Zároveň jsem myslel, že zavolám Adéle a že si Olomouc prohlédneme spolu (což byla blbost, protože bych musel čekat hodinu, než přijede - v tom snu totiž cesta do Olomouce trvala jen hodinu). A tak jsem si Olomouc měl prohlédnout s Katkou.

Ale... Letní Bouře.
Tak dlouho jsem čekal. Doufal. Aspoň jen ve snu. Aspoň ve snu.
Najednou mám pocit něčeho tak neskutečně reálného, něčeho, čemu mé představy a vzpomínky vůbec nedostačují, něco... živého.
Byla tam. A já ji miloval. Jako vždy. Jako už vždy a asi pro vždy.
Je to tak... dokonalé.

Dokázal bych jen ležet a myslet na ni. A nic jiného. Jen ležet.
Stačila by hodina. A pak už by nebylo cesty zpět. Jen jedna hodina.
A chtěl bych to. Vím, že by to šlo.

Stačí si lehnout. A myslet na ni.
Pouštěl bych si ty písničky, které mi ji připomínají. A umřel bych. Vzdal bych se všeho, úplně všeho, jen abych jí mohl být blíž. Té osobě, která napůl je a napůl není, která existuje napůl jen ve mně a napůl i někde venku.
Hřeje mě u srdce. Každá myšlenka na ni. Úplně hořím, mám křídla z toho plamene.

"Snílek bývá jako fénix. Z popela se zrodí nový."

Díky, že mi dáváš ten oheň života, díky, že dáváš mé krvi teplo, díky, že mi dokážeš dát úsměv, díky, že jsi byl, aspoň tu chvíli.
Tvé rty... tvé rty otevřely nevídané a neslýchané. Tvé rty - aniž by líbaly - mi daly všechno.
Nechci už nic, jen tebe - víc a víc z tebe, chci všechno, co mohu mít...
... a všechno si mohu vzít, protože jsi jen v mé hlavě, už dávno jsi přestala být tou osobou. Stačí chvíle času a čím víc času a čím víc myšlenek, tím víc z tebe budu mít. Tím víc z tebe mi bude najednou proplouvat prsty. Nikdy to nezachytím, ale i o ten pocit jde.

Díky, žes dal fénixovi křídla. Díky, žes mi dal slunce.

Bez ní by byl jen mráz. A nic. Jen pusté mrazivé nic, jen hluboká černota. A možná bych nebyl ani já.

A díky za ty slzy, tehdy.

Nemůžu si pomoct, musí to ven. Znovu a znovu a nejradši bych to říkal pořád a neustále, protože to přichází s takovou naléhavostí a nutností...
...miluju tě.

(Jak může být člověk šťastný jen proto, že miluje někoho, kdo neexistuje?
Ale co na tom záleží.)

Tout et rien

12. listopadu 2012 v 22:19 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Tak krásný pocit.
Taková bolest.

Ale už jsem v polovině. Konečně. A pořád chci vědět víc.
Je to jako kniha. Román v denících nebo tak něco.

Chci vědět všechno.
A nechci vědět nic.

A už vím, že(s) měla pravdu. Ta droga si nás najde. Jsou věci, které neodstraní žádný řez. Snad jen řez karotidou. Nebo míchou. Takové malé cestičky, neuhlídatelné. A dost široké na to, aby se v přívalu vod po nich tekoucích člověk utopil. Asociace, vzpomínky, sny. I kdybyste nakrásně ovládli celé své vědomí, něčemu prostě zabránit nedokážete.

I kdybych zůstal na světě úplně sám, bylo by to se mnou. Nestačí odstranit aktéry hry. Musel bych odstranit sebe. Nebo aspoň svou paměť. Ale ono by si to stejně našlo cestu.
Vím to.
A těší mě to. Že mě ta bolest neopustí.
Nevím, co jsem zač, ale chutná mi. Moc mi chutná. Ta zoufalá hořkost, která v sobě ale skrývá nejsladší sladkost.

Ne! Ne! Netěší mě to! Je to příšerné!
Já ji nechci, nechci tu bolest. Chci něco jiného.

Vážně?

Dneska musím dočíst Kafku na pobřeží. Musím. I kdybych měl číst do půlnoci a nevyspat se.

A taky musím udělat úkol z FJ.

A nebo ne.

Nemusím nic. Co mi můžou udělat? Vyhodit mě? Ale no tak! Prosím, pánové! Poslužte si!

A zítra musím zpracovat Kanta.

Kanta.

Kanta.

Kvanta.

Kvark.

Joyce.

...

Tak, abych měl tu asociační část článku za sebou. No... to by bylo. Ne že by snad končily mé asociace.
A chtěl jsem napsat o Andělovi. Anděl je dokonalý.
A taky o Letní Bouři. O tom, jak moc ji miluji. (A ty myšlenky, že je to stupidní, si strčte pod klobouk, není.)

A o... já ani nevím o čem.
O všem a o ničem.

Chci toho tolik?
Ne, jen nevím, co chci.

Chci všechno! Všechno!

A nejvíc plnost únoru.
A shon svaťáku.
Derivace. Chci derivace.

Všechno zderivuju. A nenechám jedinou neznámou! Všechno zderivuju na konstantu a konstantu zderivuju na nulu!
Nula! Všechno bude nula!
(Matematická psychopatie? Zderivuju vás!)

A pak budu studovat neurologii, psychiatrii, neurobiologii a endokrynologii a zredukuju veškeré emoce na hormony a nervové vzruchy. A bude to. Bude všechno. A pak to zderivuju a bude to nula.

Tak...

...krásný pocit
Taková bolest.

Nepopsatelné.

On a good day...

11. listopadu 2012 v 0:46 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Hey-hey-hey the end is near
on a good day you can see the end from here

Asi je na čase se smířit. Sám se sebou. Se vším.
Dneska jsem si na to po dlouhé době opět vzpomněl. Myslím do hloubky... na to, co jsem tím myslel. Takže to na chvíli přestala být ta zbytečná, dokola opakovaná fráze.
Poznej sám sebe.

Ale... pak to bylo pryč.

Vzpomínky jsou v tomhle nejhorší... že jsou... a pak už nejsou. Že jsou jenom chvíli. Není jak k nim projít blíž.

Brr... mám tak divnou náladu. A vůbec nevím, co mám poslouchat. Chci něco... (už zase!) šíleného.
Idioteque od Radiohead je dokonalá. A Julien od placeba

slow motion suicide...

Někdy si uvědomíte, že věci už jsou jen prázdné slupky. Jediné, co jim dává hodnotu, je minulost. Ale minulost se nevrátí. Ani když ty věci budete mít sebeblíž, když je poznáte sebelíp, když je rozložíte na malé kousíčky, na molekuly, na atomy, na kvarky a tak dál... a stejně, nikde v nich nenajdete nic z toho, co je tak naplňovalo v minulosti. Nikde to v nich není.
A pak jsou takové věci zbytečné. Když minulost dýchá díky vám a ne díky těm věcem. K čemu jsou? K zahození?
A nebo pořád mají nějakou hodnotu?

A co budoucí minulost? Ta, která vznikne z přítomnost? Ta, která bude dnešek ve vzpomínkách?

Je mlha. Všechno se ztrácí.

Mléko... rozlité mléko... tak zvláštně husté.... horké... nevsakuje se... teče a víří... a pohlcuje.

Popel.

Vzpomněl jsem si teď, jak mě Letní Bouře jednou tahala z depky. Že snílek prý je jako fénix.
Vzpomínky na Letní Bouři chutnají vždycky tak hrozně zvláštně... ani nevím, jestli mám být smutný.
Jedno je jisté. Místo mého geniálního "čistého řezu" jsem ji měl pozvat na rande. Ale co už. Musím už rozlišovat Přítele Koní a Letní Bouři.

Black Widow.
Kdysi má nejoblíbenější a nejposlouchanější. A pak ztratila kouzlo - to kouzlo bylo v minulosti. A dnes... zase... mráz... a pavoučí nožky.

Už ani ne měsíc. Vlastně... (aaa, je 11.11!)... týden... dva... tři? Necelé tři týdny.
Bůh ví, jak to bude. Jak ji uvidím.

K čertu s tím! S touhle pitomou blitkovostí článků! K čertu s těmi výkřiky a vůbec se vším!
Jaký to má smysl? Má to hovno smysl!

Seeking comfort somwhere

A když už ho nemám ani ve vlastní mysli... kde hledat?

And she cries, and she cries, feeling lonely, she is lonely...

Cítím se tak. Někdy jo. Že není už vůbec nikdo. Jen tahle tichá modrobílá stránka, na kterou vypisuji všechno a která to bez řečí přijímá. A kdybych jí řekl, že jsem se týden nemyl, nesoudila by mě. Kdokoliv jiný ano. Je to taková uklidňující chladnost umělé inteligence.
Je tu vždy. A nesoudí.

Vzpomínky...
Erase. And rewind....

Brrrh.
Blahblahblah.

Glob glob.
Glob glob.

Brrrllll.

Put a banana in your ear.

Chaga-chaga-chaga-chaga
chaga-chaga-chaga-chaga
choo-choo!
choo-choo!
(Cause it's a choo-choo-shoe!)

Někdy je těžké nevidět zase ty vesmíry...
Ale v tom divném, rodícím se šílenství... v tom také jsou.

Už to začíná být těžké.
Aspoň někdy.
Hlavně jednat správně.
Dřív jsem to dělal tak automaticky. A teď... toužím po špatném. Jak vůbec můžu?
Dřív to nešlo. To jsem toužil po správném. Zkazil jsem se.
Jsem jako plesnivá mandarinka. Nebo jahoda. Nebo jogurt. Nebo třeba jako plesnivý chleba s máslem.
Nebo jako něco shnilého.

And there's nowhere you can hide

Nikde se neschováš. Před sebou. Ne.
Tvá špína bude už navždy s tebou.
Dokud...

Byl jsem tak rád, když jsem zjistil, že nejsem jediný. Jediný, kdo ví.

The earth is evil. We don't need to grieve for it. Nobody will miss it.
But where will Leo grow up?
All I know is life on earth is evil.
There may be life somewhere else.
But there isn't.
How do you know?
Because I know things. I know we're alone.

Ale to je zas o něčem jiném.
Každopádně by to nebylo na škodu. Že "Life is only on earth. And not for long".

Rozpustit. Rozplynout.
A nechat být.

Vlci...

7. listopadu 2012 v 22:35 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Už několik hodin poslouchám Placebo. A potím se pod peřinou a dekou... A depkařím.

Depkařím...

Dnes jsem začal Hlaváčkem. Nejkrásnější dny začínají Hlaváčkem... ale byl tohle nejkrásnější den? Nebyl.

Nebyl.

Ale začínal jsem Hlaváčkem. Asi z toho plyne, že ne vždy je Hlaváček příčinou nejkrásnějších dnů.

Pomalu se mi v kalendáři množí data... kdy se co stalo, jak dávno je to od toho dne, co se to stalo, jestli třeba půl roku, měsíc, nebo rok... naštěstí si některé věci nepamatuji.

Některé věci by se ale neměly vracet. Teď úplně jasně vidím, kde jsem udělal chybu. Nebylo by to tak těžké. Tehdy.
Ale to nemá cenu řešit. Teď je teď.

Jen mám strach. Hrozný strach.
Že měla Xenin pravdu... že je to droga. Že si nás nachází sama, i když o ni nestojíme. A že si vždy najde cestu.

Wolves may lurk in every guise.

Tak to je... možná, že bych si měl znovu zamyslet nad tím, jak moc je Červená karkulka mým životním příběhem. Co by mohla znamenat ve vztahu ke mně.

Že vlci jsou různí... že si nás najdou vždy a vždy v té podobě, v jaké je nečekámé... vždy v té podobě, v jaké jim podlehneme.
To nejsou železná kamna, to nejsou husopasky... to jsou prostě vlci. A jejich šarm, jejich svůdnost a démoničnost. Oni jsou tou drogou... oni a ta krev, která nám vytéká z žíly.

Crimson rivers from your veins...

Aaaah. To blaho. To blaho vlčí oběti. Už to vím... že nejsem vlk na lovu... že jsem ta karkulka, ta ubohá ztracená. Ta, co bude krvácet.

Víte, že v jedné ze starších verzí té pohádky snědla karkulka kus masa své babičky a vypila trochu její krve? Že nebyl žádný myslivec, že vlk se prostě utopil?
Co to asi znamená? Kromě toho, že je to neskutečně podmanivé a přitažlivě zvrácené.

Jen když si představím svou babičku, tak se mi zrovna sliny nesbíhají.

Ale čert to vem.

Mám hrůzu z té drogy... bojím se, že jsem v tom lese sám. Že už není cesty ven. Že už nemám šanci se zachránit. Otázka je, jestli je záchrana tou správnou cestou. Jestli se prostě nemusím setkat s vlkem... protože sežrání symbolizuje smrt a ta symbolizuje změnu. Růst. Bez smrti není růst.
Ale úžasnější je ten lov...

Když mi teče krev. Když nechávám mé řeky ploud, abych ho nakrmil. Vlka. Když dobrovolně podstupuji to sebeutrpení.
Let thy rivers flow to feed me.

Není moc krásných chvil... I Hlaváček je můj vlk. Všechno je vlk.

Vlk.

Někteří lidé jsou mrtví.
Ani nevím, proč mě to napadlo. Asi proto, že poslouchám Cordell od Cranberries? A protože na stejném albu, pokud se nemýlím, je i Joe? A prostě proto, že... to tak je. někteří lidé jsou mrtví.

Někteří lidé jsou mrtví i když jsou živí.
A některé lidi musíme prostě zabít.

A některé lidi musíme sežrat.
A někteří lidé jsou k sežrání.

"He quickly killed the old woman and gobbled her up, flesh, blood, and bone - except for a bit of flesh that he put in a little dish on the pantry shelf, and except for a bit of blood that he dreained into a little bottle."

"Are you hungry?"
"Yes, I am, Grandmother."
"Then cook the meat that you'll find on the shelf."

Jak poznáme vlka?
Bůh ví.
As you're pretty, so be wise...

Až když do nás zasekne ty tesáky, až když nás požádá o tu trochu krve... pak začíná běh lesem.

Jsem teď až moc uhranutý myšlenkami na vlky, než abych dokázal o čemkoliv psát... (Víte, mám vlky rád... líbí se mi jejich chlupy a tak... a jsou takoví... vlčí!) Vlci...

Když vlci táhnou noční tmou...



Věčnosti... vesmíry...
...a černé díry.

Křišťálovost slz...

Vlci.

Requiem

7. listopadu 2012 v 0:12 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Něco končí, něco začíná. Tak už to bývá.
Lidé mi často říkají, že mám nechat minulost jít. Nenechám. Nezbavím se své staré, sešlé, vybledlé bundy, protože se mnou strávila tolik času, protože pamatuje všechno... všechny mé lásky... všechno.
Nezbavím se ani textu, který jsem nepřečetl.

Je to vtipné. Dá se snad několik let lidského života shrnout na 176 á-čtyřek? (A doufám, že jsem kopíroval správně).
Je to... smutné. Vím, že jsem pravděpodobně úplně zbytečně zachraňoval něco, co ještě dlouho nezmizí. Ale já to musel udělat. Pro sebe. Aspoň pro sebe.

Ale tak nějak mě to nutí přemýšlet. O věcech. Jinak.
Co by se stalo, kdybych ho zabil? Samozřejmě... je to metafora... Ale vážně, co by se stalo?

(A co by se stalo, kdyby to nebyla metafora?)

Někdy si říkám... radši čistý řez. Chirurgický. Ale řezat musím já.

Všechno se noří zpět do absurdity.

I really loved Harold. Nádherná písnička.

Poslední dobou - aspoň mám ten pocit - pohřbívám mnoho věcí.
Co všechno vlastně pohřbívám?
A proč nedobrovolně končí věci, které mě tak ovlivnily?

Nebýt Tebe, má drahá Seraphio, nepsal bych takové články, jaké píšu. Tím myslím... nepsal bych je tak, jak je píšu. To tys mi dala slova.

Ale tohle není jediné requiem... jsou jich desítky, stovky...
Věci se mění. Já se měním.
Prý jsem udělal pokrok. Ohromný pokrok.
Jen já sám ho nevidím. Vtipné. Ale ona ho vidí.

Už jen a čase rozmotat klubíčka... (Ať už jsem to slovo použil minule jakkoliv).
Je na čase začít brečet. Vážně... je to třeba. Ale i přes tu nesmírnou bolest... nebrečím.
Pláč odnesla Letní Bouře. A jen když na ni usilovně vzpomínám, přinese mi to pár slz.
Pár.
A nejsou to slzy, které chci.
Potřebuji plakat nad teď. Ne nad tehdy.

Je tak daleko... Další requiem za Letní Bouři, prosím. I když ona není mrtvá nikdy.

A pak... ta stříbročerná luna, železně ostrá a ledově ledová. Dokonale čistá však.
Za ní také jedno.

I podzimním deštěm už jsem přestal být... tak také jedno requiem.

Co se vlastně může stát za rok? Je to tak krátká doba. Jen pár dní... pár článků na blogu... pár stránek v počítači... pár shlédnutých videí... pár poznaných lidí. Ale tak krátká doba.
A může přijít cokoliv. I za kratší dobu. I dnes. I teď. Cokoliv.

Chtěl bych říkat: Je m'en fous. Ale ne. Není to pravda.

Tolik se mi stýská po únoru. ("Protože únor je nejkrásnější měsíc v roce.")
Protože to tak je. Protože Letní Bouře. Protože doteky vody.
Protože instanity.

Protože je všechno pryč.

Všechno.
Je.
Pryč.
Pryč.
Pryč.

Jen to co by mělo být pryč... nebo ne?

Pryč.

A zase ten palčivý pocit v očích, zase to očekávání... předvídám tři apky. Tři slzy. Pokud vůbec nějaké. Pomalu vlhnou oči. Právě teď. Protože je to všechno pryč? Proto? Cítím, jak ta slova bolí, tak znovu: PROTO? PROTOŽE JE TO VŠECHNO PRYČ? JE TO PRYČ! PRYČ!!!

A nic... skoro bych plakal z toho, že nemohu plakat.

I pláč je pryč. Ten zmizel jako první.

A zítra... bože, už zítra.
A pak dalších deset dní... Kdy jsem definitivně vzdal boj.
Protože to nešlo jinak.

Ale touha, ta nemizí. Nemizí doteď.

Jedna. Pomalu klouže po boku nosu. A vypadá to, že žádná jiná nechce.

Chtěl bych toho napsat milionkrát víc. A nabrečet stejně tak.

Slova se nezastavují, slzy ano. Něco zamrzlo.

Notak. Prosím.
Ta něha... ta mě mrazí. Ta slova. Ta bytost.
Někdy to bolelo. Teď už tolik ne.

A já vlastně ani nevím o kom píšu. Je jich už tolik... těch zatracených architektů. A já je tak moc miluji... za to, co jsem. Protože bez nich... co bych byl? Kam bych došel, kdyby mě věčně nezabíjeli? Beze změny není růst.
Bez smrti...

Právě teď na srdci. Tlak. Jakoby z boku. Není chladný, jen nepříjemný.
Zrovna v takových chvílích si nedokážu představit život za pár hodin. Ten pocit a všechno s ním... tak moc přenáší do bezčasí. Jakoby teď byla věčnost.

Bezčasí... až moc mi to připomíná ty vesmíry a křišťálové koberce, které nosím v duši... Subjektivitu, sentimentalitu, nostalgii a chcete-li... labilitu, ubulenost, ufňukanost... ale cit... něco čistého.

Tak dávno... kdysi před věky ještě... jsem potkal jednoho člověka. S tím to všechno začlo.
Beautiful people. A pak... změny...

Vlastně ani nevím, co jsem byl předtím... něco ze mě tam bylo... ale ten zbytek?
Jako bych našel nějakou čistotu. Přestože vím, jak moc jsem špinavý...
Možná jsem o něco čistější.
Ale to je směšné.

Prý mi jednou praskne srdce. Protože neunesu tolik lásky, tolik citů. A já vím, že kdybych mohl milovat všechny na světě, asi bych je miloval. Kdyby šlo o rozhodnutí. Ano, ať je miluji. Protože si lásku zaslouží. A i kdyby mě to mělo stát srdce. Život.
Ale i těch pár lidí (málo, v porovnání s celým světem... ale až dost, s přihlédnutím k jejich intenzitě)... i těch pár lidí dokáže pořádně vypnout stěny mého srdce.

A je po půlnoci.
Čas tak neúprosně běží... jen láska pokračuje stále. A taky všechno ostatní. Život.

There'll always be someone with the same button on as you.

Je ještě tolik bolesti, co musím poznat. Ale třeba jednou bude zrovna dnešek stejně krásný jako únor...
ve vzpomínkách.
Stejně intenzivní a procítěný. Třeba až si za půl roku přečtu dnešní článek... třeba si postesknu po těch "starých dobrých časech". Po tom úžasném listopadu.

Dnes.
Dnes.
Dnes.

A přesto pryč.

Rok pryč.

Rok.

Druhá slza.

A jsem místo smutku spíš rád. Že se to všechno stalo. Copak tomu rozumím?

Je čas na spánek. Ale já tak moc chci... sdělit nesdělitelné... to nejsubtilnější a nejnedotknutelnější z mých pocitů. To úplně pod, úplně za, úplně meta.

Tu jednoduchost a krásu vesmírů... tu hloubku a krásu oceánů.
(A nakonec to ani není tolik requiem...)

Klubíčka

4. listopadu 2012 v 23:57 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Konečně se to povedlo. Ta spalující bolest. Tak dokonale snesitelná. Opuštění a ztráta... tak něco.

Mám chuť se stočit do klubíčka a brečet. Brečet stovky let, věčnost. Brečet tolik, abych vybrečel všechno ze sebe a potom abych mohl plakat za ostatní. Vyplakal bych oči a zbyly by prázdné důlky... ale byly by to studnice. Navždy naplněné slanými slzami.
(If the people are buing tears, I'll be rich some day Ma).

Ano, někdy je člověku prostě tak nějak smutno. Čistě smutno. Připomíná to trochu sklenicy vody.

Chtěl bych se ztratit v mlze. Je tak děsivé být neztracený. je tak děsivé být jiný. Je tak děsivé nebýt neviditelný. Jako bych se tím ostatních dotýkal - já to mám a vy ne.

Nekonečná samota. Stvořená tím, jaký jsem - možná tím, jakým jsem se narodil. Že prostě člověk jako já nemůže nebýt sám. Že je vždycky někde pod hladinou.

Krásný život. Nádherný. I to je tak dojemné a snad i smutné. Tak nesnesitelná krása.

A jedno rozhodnutí. Už vím, jak to bude. Teď jen se s tím srovnat. A pak to udělat. Možná.

A zase používám kurzívu.

Časy se mění, ale něco zůstává. Nějaká zvláštní esence, cosi jako přítomnost. Ta je stále. Pořád. Vždy je tady a teď. A ještě něco, něco víc, něco mimo čas. Něco... prostě to zůstává. Asi vlastní život. Ten specifický pocit, který se stále vrací, někdy je intenzivnější, někdy je téměř nepatrný... Vlastní život.

Co když chutná po dešti?

Všechno bych vyměnil za únor. Tehdy... jsem byl dokonale ztracet... a dokonale nalezen. Ztracen v nalezení sebe sama. Unikala mi ta jediná vůně, toužil jsem po ní tolik, že mi to spalovalo srdce - ale to nakonec zůstalo nespálené. Asi opravu umím milovat. Asi vážně miluji hodně. Asi mám vážně velké srdce. Ale vždy miluji ty špatné lidi.

Nikdy jsem si ještě nekoupil kabát. Možná bych ještě našel ten, který jsem chtěl. A k tomu černé vlasy. A ztratit se v té černé! Černé vlasy, černý kabát, černé džíny, černé oči, černá rtěnka... bledá tvář. A na krku snad obsidián, nebo třeba onyx.

Všechno se mění... za ten rok. Vždycky se kouknu zpátky a věci jsou jinak.

A zbývají tři dny. Pak budu otevírat další lahev zhořklých vzpomínek. Letní Bouře se pomalu očišťuje. Snad. A pak... někdy od sedmého do sedmnáctého... to bude rok. Co jsem nebrečel. A už tak hrozně moc, hrozně moc chci. Chci to víc než cokoliv jiného. Jen prostě... cítit tu horkou záplavu na tváři... horké slzy, co pomalu chladnou, jak stékají po tváři... a pak míří do úst a nebo padají někam do neznámých hlubin.

Pořád mám v sobě lež. Lež, kterou nemůžu prozradit, protože by ji nikdo nepochopil. Ale napsal jsem něco. A chtěl jsem to přepsat na dopisní papír. Jen jsem... pak nedokázal udělat už nic. Žádný další krok. Ale podle psycholožky jsem byl víc "u sebe". Vážně mám občas pocit, že na prstech nosím něco z chladu smrti, na jazyku něco z jejích slov... a někde hluboko její milosrdnost.

Chtěl bych... ale nemůžu to mít.

Chtěl bych toho tolik. A už vlastně vůbec nerozeznávám lásku... a to ostatní. Snad přátelství, či sympatie. Všechno se noří do šílenství.
Šílenství je dobrá věc.

A ještě chci něco pochválit a nemám slov.

Potřebuju Skácela. A trochu dešťových kapek. Dál pak spoustu zapomnění. Jenže kde se sbírá? Jako by nikde nebylo. Ani zvony na Petrově ho nedávají, přestože ten bělovlasý anděl, který nás provedl katedrálou, říkal něco jiného.

Chtělo by to trochu té slepoty. Trochu toho oslnění jediným člověkem. Snad by pak všechno bylo v pořádku. Chtěl bych vážně prožít... tuhle odrůdu šílenství. Vím, že pak vyprchá a změní se v nic... vím, že z toho nadšení se změní zvyk. Ale já to potřebuju. Ať si to klidně zní jako nějaká léčba pomocí hormonů.

Je to tak směšné, tak uboze směšné... je mi líto těch stavů. Snad se to nestalo. Modlím se, aby ne. Ne, ne, samozřejmě, zítra to bude zase pryč. Chce to jen trochu spánku.

Jen bych tak hrozně rád brečel. A nedovedu to nikde. Nešlo to ani v Brně.

Proč by mělo být zapomnění modré? Proč by mělo být všechno modré?

Jdu se točit do klubíčka... bez slz, samozřejmě.

C'est ça...

2. listopadu 2012 v 7:55 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Vždycky lžou. Mají tu lež připravenou. Že až se "skutečně" zamilujete, tak "to" zmizí. Prý uvidím sám, že to tak je. Prý to tak je vždy. A té lži se tak snadno věří. Že Letní Bouře prý pomine, až se skutečně zamiluji.

Ano, už není tak hrozně tíživá a fatální, není ve všem, co dělám, není tak pohlcující a (vše)prostupující. Ale stále je. A je dost silná na to, abych dokázal říct, že ji stále mám až moc rád než abych mohl říct, že ji mám "jen" rád. Slzy a láska. Dohromady. S těmi rty záplava zlatého světla. Blaženosti.

Jen spousta dalších případů nebude stejná. Letní Bouře je jedna za život. Nevím, jak ji vidět. Už je definitivně odříznutá od skutečného kontaktu se jménem. Už je jen ta zvláštní, napůl odosobněná idea, imaginární bytost, která vychází ze jména, ale žije svým vlastním životem.

Myslet na ni je tak nesmírně slastné. Stačí tak málo a ty rty... se vynoří. Jen zavři oči a... chtěj.

Ale ani Letní Bouře nedokáže zastavit některé bolesti. Je tak smutné vědět, že i ten nejintenzivnější pocit, který máte - protože co jiného než pocit vlastně je Letní bouře? - je krátký na jiné pocity.

Musím konstatovat, že Largo z novosvětské symfonie je dokonalé. Ostatně, myslel jsem si to vždy.

Tes lèvres sont comme des nuages. A nijak jinak. I když je to směšné, mít rty jako mraky. Jako oblaka. Ale co na tom? Vždyť to zní tak krásně. Vždyť je to taková pravda.

Stejně mám pocit, že se mi někdy zavřely dveře do "normálního" světa. Že tu nejsem zcela dobrovolně ale prostě proto, že mi nic jiného nezbývá. Ono mi samozřejmě zbývá. Stačila by taková malá drobnost. Ale drobnosti bývají tak těžké!

Včera se mně nějaká paní ptala, jestli v něco věřím. Řekl jsem, že v Boha. A ona se mě ptala, jak bych definoval boha, jak bych ho popsal. Chvíli jsem přemýšlel, jak jí v angličtině říct, jak ho vlastně vnímám. A díky tomu, že neovládám tu řeč zcela dokonale, jsem musel hledat alternativný výrazy. A našel jsem to nejkouzelnější a nejjednodušší a nejvýstižnější. "I just feel it. I can't describe it." And well, that's it. That's how I really see God. Feel. God. I just felt Him, so I started to believe. A paní mi řekla, že jsem hrozně zajímavý a dobrý člověk a že mám takový zůstat. Zůstat, jaký jsem.

Svět je hrozně zvláštní místo k žití. Člověk by rád prorazil ten zvláštní plášť, který tu všechno obaluje, aby unikl na skutečný vzduch a mohl volně dýchat.

Stejně neustále bloudíme v mlze. Už jsme dávno ztracení. A já jsem zjistil, že Zloudaná němota není nic smyšelného, nereálného či absurdního. Je to svět. Každodenní svět. Stačí se kouknout ven. Cožpak nevidíte lidi, kteří se roztékají? Kteří jsou šílení a místo rozumu mají jen absurditu? Lidi, co vytahují deštníky jen proto, že spadlo pět kapek. A pak stojí před Orlojem, čekají, až začnou běhat panďuláci a z menší vzdálenosti to vypadá jako dostavená antropomorfních hub. Taková ubohost. Aby jim snad náhodou nezmokly vlasy, nebo co...

Věci se trochu zlepšují. Jsou to ale mravenčí krůčky, po kterých postupuji. Tak minuscule, že už menší nemohou být. Infinitesimální krůčky. Ale dohromady... dohromady dají změnu, vývoj, postup. Stačí se dostat na pevnější půdu.

εστί ο φίλος ετερος εγώ

Hrozně moc se mi to líbí. Přítel je druhé já. (A ano, chybí mi tak přídechy... ετερος má mít ostrý přídech nad e, takže ne eteros, ale heteros).

Bien... C'est ça.