22. října 2012 v 1:52 | Grey.t Dreamer
|
Byla mlha.
Ptal jsem se sám sebe, kdy se z ní začnou vynořovat přízraky z minulosti. Každou chvíli to vypadalo, že už - a... nic. A pak zase nic. Stále dokola nic. Jen ten pocit samotný byl velkým přízrakem minulosti, současnosti i budoucnosti. Ten pocit naděje, očekávání, doufání a následného pokývání hlavou se slovy vykřičenými vnitřním hlasem: "Vždyť jsi přece nemohl doufat, že..."
Nemohl jsem doufat, že... Nemohl. A pak, když jsme se autem brodili skrz tu mlhu, když se světla marně pokoušela prorazit nám cestu skrz tu průsvitnou krémovou běl, jsem si vzpomněl na ten verš. Na můj oblíbený verš. "Mlha za tebou, mlha před tebou, ještě ty z mých snů se ztrať." A nejradši bych se sám ztratil ze svých snů a rozplynul v té mlze, ztratil se v ní a už se nikdy neobjevil. Žádné světlo by si ke mně neprorazilo cestu a až by mlha opadla, opadl bych s ní.
Mám v hlavě opět spoustu obrazů a spoustu slov, ale stačí špetka nepozornosti a všechno se to rozplyne, ta pevná struktura vyvedená mentálním usilováním k dokonalosti se úplně rozpráší, změní v páru a najednou už není.
Bloudil jsem po Nuselském mostu. Jak typické, že? Hledal jsem to jediné světlo, které svítí pro lidi jako já. (Ti, co četli Stepního Vlka, asi vědí...). Nenašel jsem ji. Tu lampu svítící nahoru. Memento mori sebevrahům. Ale myslím, že zrovna jim nikdo smrt připomínat nemusí, oni si ji uvědomují až moc dobře. Memento mori by mělo patřit spíš těm krysám a opicím, které ráno bez výrazu cestují metrem do práce a divně se ohlížejí na lidi, kteří na sebe nadšeně v noci u Vyšehradu pokřikují v samomluvě, protože jim právě došlo něco hrozně podstatného pro jejich život, přestože se nikdy nic nezmění.
Napadlo vás někdy, jak zbytečná je maturita? Prý zkouška dospělosti. Velký krok. Takový cirkus kolem jedné hloupoučké zkoušky. Nic se nezmění. Vůbec nic. Budete stále stejně neschopní čelit každodenním problémům života, jako jste byli předtím. Jakápak dospělost?
Na Nuseláku mi bylo dobře. Napadlo mě, že kdybych se narodil o pár let dřív, možná bych nebyl na Nuseláku, ale pod Nuselákem. A pak mi došlo, jak bizarní je ta představa, že chci skočit dolů - že opravdu skáču. Jak neskutečné a absurdní se mi jeví, že bych se měl zabít skokem z výšky. Najednou bych spíš sahal pro prášky. A tak mi dochází, že se něco změnilo. Dřív - dřív jsem chtěl vždycky skočit a jedině skočit. A teď mi to přijde divné. Tak neskutečná a cizí je ta představa, že letím dolů a cítím vítr... a ještě neskutečnější že teprve dělám ten krok k tomu, abych dolů letěl. Mnohem příbuznější mi přijde představa prášků, které do sebe cpu. A ani nevím jak se správně polykají prášky, aby se člověk otrávil. A proč o tom vlastně mluvím?
Něco jsem ztratil. A nevím kdy. Jsem jiný. Najednou se koukám a jsem úplně jiný. Jsem člověk, který by neskočil, ale spolykal by prášky. Tím nechci říct, že bych se chtěl zabít, jen že se mé představy o tom prostě změnily. Z té krásné abstrakci na suchou realitu, na pragmatičnost.
Všechno se tak zvláštně motá v kruhu a řetězí. A nemůžu najít Boha. Už třetí den na něj volám a on se neozývá. Prosím ho o ten spalující pohled, který mi jednou věnoval, a on mi ho nedává.
A pak si vzpomínám, jak jsem lehával se svými povídkovými postavami, jak jsem neusínal sám. A teď ještě pár měsíců, než...
Někdy je všechno tak divně divné. A tak jasně jasné.
Chtěl jsem spát devět hodin. Teď to vypadá na sedm hodin a čtyřicet pět minut. A to jen proto, že jsem si pročítal nějaký vtipný blog. Až moc jsem se u toho smál. A smál jsem se i tomu, co k smíchu nebylo.
A rozhodl jsem se, že zlomím řetězy. Nebudu pokračovat v té tradici, kterou tak dokonale popsala Xenin:
A->B, BxA, B->C, CxB. Mám šanci na A<->D. Je to tak jasné, jasné jako facka.
A došlo mi, že čaj mám radši, než horkou čokoládu, protože chutná víc jako moje pocity. Je to hrozně směšné, ale je to tak. Hořkost darjeelingu má se mnou společného víc, než bych chtěl.
Pořád se mi nedaří dočíst Kafku na pobřeží, ale hrozně se mi to líbí.
A nesnáším svou školu. nesnáším ji proto, že do ní musím chodit a musím se do ní připravovat a nemůžu celé dny hnít a žrát a tloustnout a utrácet a vysedávat v čajovnách a kašlat na všechno a pak se užírat tím, že žiju jako prase odhodlané rozložit se za živa po tělesné i duševní stránce.
Nehledě na to, že už ani Platón nezabírá na to, na co kdysi zabíral. A taky postrádám Světle Bledě Modrého Architekta a všechno z té prosincové doby - i am the architect a jejich Walk in Regret, Cascadeur a jeho Meaning, prostě všechno. A jedinou výhodu, kterou jsem opravdu promeškal.
Ukradl jsem cestou na metro časopis s nápisem Dior. Ležel na zábradlí eskalátorů (nebo ne na zábradlí, ale na takovém tom stříbrném tom-tom, co je mezi jednotlivými schodištěmi). Když jsem sjížděl, úplně mě fascinovalo, jak tam fouká vítr a hýbe listy. A tak jsem se rozhodl, že ten časopis vezmu, ať je to co je to.
Budu si po večerech prohlížet lidi, kteří existují jen na listech podobných časopisů, magazínů, či co to je. A pak budu smutný, že taky nejsem jenom obrázek, na který by se ostatní s obdivem či opovržením koukají. Obrázku to totiž může být jedno, všechno mu může být jedno.
Sedm a půl hodiny. Tai chi mi začíná ve dvanáct patnáct, takže když vyrazím v jedenáct třicet, budu stíhat. Snad. Takže bych měl vstát v deset třicet. OK, jde se pokračovat.
Jsem rád, že věci dopadly jak dopadly, protože kdyby dopadly tím způsobem, jakým jsem si to přál, asi bych teď trpěl úzkostí a morálním dilematem. Na druhou stranu... když jsem dnes prohlásil "Jsem pekelně smutný..." něco na tom bylo. Asi ještě trochu možná... jsem.
Stýská se mi po Letní Bouři. Překvapivě, když někomu řeknete definitivní sbohem, už vám nepíše. A když vás někdo nemiluje celý rok, tak vás nemiluje ani po vyznání lásky. A i kdyby, tak když mu nedáte prostor to vyjádřit, nedozvíte se to.
Ale stejně mi chybí.
Mám chuť hrát na housle. Zrovna teď, právě teď, v tuhle hodinu. Teď by zněly nejlíp. Ale nejde to, protože znějí moc hlasitě. Je to asi jediná věc na mém životě, která je opravdu hlasitá. Jinak jsem neviditelný. A smím se vídat a sblížit jen s lidmi, kteří jsou trochu jako já. Jako kdybych žil v nějaké jiné sféře.
Ale housle znějí až ven.
A teď mě přijde máma zahnat do postele a pohádáme se. Nejdřív si ale zapálí cigaretu a bude po ní smrdět ona i celý byt a hlavně celý záchod, na který pak půjdu a načichnu.
V naší domácnosti je všechno zvláštně uhozené, rozkládající se a úpadkové. Otec, který se užírá smutkem, i když to nedává najevo. Matka, která se rozkládá před očima - chatrné zdraví, chatrná duše. Syn, který má pravidelně výkyvy nálad a matce pomáhá do hrobu, pes, který div nevyplivne aspoň tisíckrát za den vlastní plíce. Nikdo to ale nevidí. Tady se totiž hraje na krásnou, spořádanou rodinu.
Zatím ještě nepřišla. Ani neškrtal zapalovač.
Stejně půjdu spát.
Taky vás ten život někdy tak sere? Zvlášť když si uvědomíte, že to, čemu přičítáte špatnou náladu posledních dní za ni vůbec nemůže. Že je tu něco ve vás, ve vašem životě, co to všechno dělá.
Když vám chybí propast, která by do vás vhlédla, občas se můžete cítit osamělí. Lidé potřebují propasti.
A stále mám pocit, že to není dost dlouhé.
a zase už nemám svých devět hodin. Jen osm hodin a padesát jedna minut.
Nechci mezi lidi. Zvlášť když mezi nimi stejně nikdy nejsem. Je to jako žít v akváriu... cítit se mezi nimi tak zvláštně cize... protože jsou daleko od vás, jsou za sklem. Vy jste za sklem. A jen v té vaší sklenici je dost příhodná atmosféra, abyste žili. Nikdy nebudete jinde než za sklem. Jako nějaká bizarnost, kuriosita, genetická mutace...
A přitom jste jen něco jako noční tvor.
Věřili byste ale, že mám ten život zvláštně rád? Asi podobným způsobem, jako sebe.
Hleděl jsem na Prahu z Vyšehradu a přišla mi zvláštní. Jako cizina. A pak mi vlezla na jazyk slova a vzduch z plic je vyhnal ven: "To město je zlý." A až pak jsem si uvědomil, co říkám. Potom jsem se procházel a utápěl ve vlastní opuštěné cizosti a vyrušil hned dvakrát stejný gay pár z radostného líbání. Určitě byli radostí bez sebe, že kolem nich chodí někdo, koho nechtějí vidět a kým nechtějí být viděni. Přitom mně by bylo jedno, kdyby se líbali. A naivně jsem doufal, že se snad i zeptají, jestli se něco děje. Jen abych se pak mohl cítit ještě bizarněji, nepatřičněji a poslat je do háje.
A pak jsem koukal na dům.
Těším se, až pokvetou jasmíny. Bude krásně.
Chtěl bych si zapamatovat dnešní sny.
A občas si takhle vzpomenu na věci, které mi někdo řekl, a já na ně skoro zapomněl. Fascinující. A teď mě udivuje, jak přesný obraz si dokážu vybavit před očima. A najednou už ne...
No, tak konec těch divných proudů z mysli. Doufám, že až si tohle jednou budu číst, budu mít stejný pocit, jako když si čtu některé své únorové, lednové a březnové články.
Dobrou noc, přátelé.
Ale fuj, žádné skákání z Nuseláku. Vůbec z žádného mostu! Jedna sebevražda tenhle rok skončila, na druhý pohřeb už nepůjdu. (Sakryš, to je nechutně tragikompické. Btw, zase se mi o ní zdálo... Tentokrát to bylo tak zatraceně optimistické. Jako bychom byly spolu. Jako by žila.)
Jinak Kafka na pobřeží mi leží na poličce už asi dva týdne, a díky tobě jsem si na ní vzpomněla, musím to přečíst! Ale nechce se mi to číst francouzsky, ach jo.
Jinak, je super, že jsi použil mojí primitivní vztahovou rovnici! Moc mě to potěšilo. :)
A vůbec, Greyátore, žádný deprese, kdo to má furt číst (dělám si srandu, ráda čtu tvé deprese), a hlavně za dva měsíce spolu zajdem na nějaké to dobroučké running sushi a na jasmínový čajíček a všechno bude super! A ne že ne.