Stýská se mi po té době... Za okny padal sníh. Chumelilo. Nemůžu najít slova, abych vyjádřil, jak hrozně moc sněžilo a zároveň jak moc to bylo krásné. Ale prostě hodně chumelilo a bylo to moc krásné. (Vyjadřoval jsem se takhle nějak dřív? Někdy je lepší používat normální slova a ne patvary, které nenajdete ani ve slovníku cizích slov a které nenajde ani google).
A já tehdy napsal povídku.
Víte, je to hrozný pocit, když si vždycky sníh představujete jako ty kouzelné vločky, které vám padají na tělo a je to úplně kouzelné a pak to skutečně přijde a vy někam spěcháte a nemáte vůbec čas si to užít a i kdybyste ten čas měli, uvědomili byste si, že to není to, co chcete, protože na zemi leží jakáši černá hmota, do které si rozhodně nelehnete, taky je příšerná zima, takže zastavení by vás mohlo stát malíček u nohy a... prostě to nikdy není jako v představách. Ale právě ta představa se mi líbí.
Každopádně ta doba, po které se mi stýská, se nikdy nevrátí. Musel bych ještě chodit na Pražačku. Muselo by prostě všechno být jinak. Musel bych sedět u pracovního stolu a počítat derivace. (Asi budu brzy derivovat, člověk by nevěřil, jaká to je zábava!)
Bylo mi dobře.
Ale nic netrvá věčně. Nemůžete být věčně na týdenní dovolené s rodiči, chodit se nahřívat do toho podivného sudu s horkou vodou a tvrdit, že je to lepší než orgasmus, který jste nikdy vlastně nezažili, psát články s názvem "Kiss Me", snít o lásce a nelásce, užívat si mráz jako něco příjemného, toužit být sněhem a neřešit vůbec nic a dokonce se ani nehádat, pořád dokola poslouchat Violet Hill a Shiny Happy People a Kiss Me a i am the architect a umírat rozkoší.
Nic netrvá věčně. Ale zpravidla to horší trvá déle než to dobré.
Nesnáším vysokou školu. Mám pocit, jako bych byl na táboře. Pořád se chci vrátit na Pražačku a nedokážu se smířit s tím, že můj domov je teď filosofická fakulta UK. Mám pocit, že je to kurz. Že tam budu chodit třeba měsíc a pak se vrátím "k nám". Ale "k nám" už nepatřím. Pro všechny už jsem bývalý studen Gymnázia Na Pražačce. Bývalý. To znamená, že teď už ten student nejsem. Už to není můj domov. A stejně bych se nejlíp cítil, kdyby mě Macela schoval pod katedru v 023 a já mohl poslouchat jeho hodiny a chvět se naplněním z toho, jak hrozně mě to baví.
Nesnáším svou školu. A nechci, aby to byla má škola. Není v tom nic osobního, ale nesnáším všechny ty lidi, nesnáším všechny ty profesory, nesnáším všechno, co s tou školou souvisí. A nesnáším přijímací komisi na obor psychologie. Dva body. Tolik by jim ublížilo, dát mi ty dva body?
A stejně bych to nesnášel i tam.
Mám pocit, že nemám nic. Nikam nepatřím, nikde nejsem, nikdo mě nemá rád. Není šance utéct.
Možná zase přijde nějaká veselá sobota, kdy bude pršet, já budu sedět na lavičce u baráku a brečet a říkat si, že za dva týdny v pondělí spolykám všechen mámin lexaurin. Samozřejmě, že to neudělám. Vím to už v tu chvíli, kdy si to říkám. Ale ta představa že můžu...
A stejně chci pryč. Nejlíp do Brna. Někdy mám pocit, že Brno je právě to místo, kam chci utéct, když mluvím o tom, že chci utéct z tohohle světa. Že chci pryč. Na Brně je nejhorší, že to není napořád. Kdybych se tam přestěhoval, dřívě či později začně být ne-pryč. A když chci, aby bylo tím nevšedním, kouzelným pryč, musím vždy po nějaké době odjet. Po víkendu, obvykle.
Nesnáším čas.
Chci být štěně.
A mám chuť ustříhat všem svým papírovým jeřábům křídla.
Napadlo mě, včera, že nemůžu brečet prostě proto, že se nikde a s nikým necítím dost v bezpečí, dost doma. Že nikde není to místečko, kde bych se mohl svým pocitům otevřít na plno.
Ale možná, že si prostě jen sám před sebou hraju na hrozně zlomeného a úplně jsem na to zapomněl a proto nemůžu brečet - protože je to jen hra. (Je to blbost).
Pořád nemůžu najít v knize to vysvětlení řecké lásky "manie". Jediné, co si pamatuji je, že to sedělo na mé "imaginární" vztahy. Protože přesně takovéhle lásky a vztahy, jaké mívám - ty nejsilnější a nejbizarnější - jsou imaginární.
Teď jsem smazal odstavec.
A další jsem nenapsal.
Takže teď? Nic...
Někdy mám pocit, že nemá cenu tu být. Ne, vůbec to není kvůli škole. Jen mám prostě čistě náhodou od prvního října jeden debilní pocit, neustále mě pálí oči jako kdybych deset hodin v kuse koukal z blízka na monitor počítače bez mrkání. Ale ne, vůbec to není školou, že? Rozhodně za to nemůže škola, protože co kdyby mi náhodou hráblo a někdo ji z toho vinil.
Ne, nemůže za to škola. Jak jsem to formuloval?
"Jen už prostě chci skončit."
A psycholožce jsem nic neřekl. Jen si všimal, že jsem nějaký vážnější. Kdo by nebyl.
Chtěl jsem si koupit nějakou květinu, která by mě měla ráda. Ale byl jsem moc líný. A stejně bych ji nakonec zapomněl zalévat, stejně jako všechny ostatní květiny, co mám.
Chtěl jsem toho tolik udělat a neudělal jsem vůbec nic.
Pořád chci zmizet.
A na Nuseláku je tak krásně. Ten výhled... A Vyšehrad... a hlavně se tamtudy odjíždí do Brna. Odjíždí se tamtudy Pryč.
Mám krásný dopisní papír.... víte? Jen nemám čas psát dopisy. Nemám čas a nevím, co do nich psát a komu je posílat.
Proboha, je to nějak dlouhé. Kdo to má číst?
Nasrat.
Já už vážně nevim, jak to dostat ven. Asi takhle nějak: "AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAa".
To by mohlo stačit. Debilita nejvyššího stupně. Už by si mě vážně měli nechat na stacionáři. Jenže to bych se nejdřív musel o něco pokusit.
Nejradši stejně mám tu debilní hlášku: "Ale mám pocit, že odmítnutí zvládáte mnohem líp."
Ano, dřív jsem jenom brečel, teď líbám cizí lidi, opíjím se na Vyšehradu, celé noci nespíš a tak podobně. Rozhodně to zvládám líp.
Ve středu tam jdu. Místo latiny. Stejně už se nechytám, tak je jedno, jestli se budu nechytat ještě víc.
Potřebuju obejmout.
Debilní život, vážně. A celý tenhle týden se nevyspím. Taky super vyhlídka. Všechno je tak super, že mi z toho je na blití.
Trocha vulgarity neuškodí. Vždyť jsem si tenhle blog založil právě na to, abych sem vyblil svoje pocity. Tak jen do toho.
Jenže problém je, že ten pocit nejde obléct do slov. A chtěl jsem napsat maily do své školy (tzn. na gympl). Jen tak. Ale s tímhle sentimentem, kdy se skoro rozbrečím i nad tím, že mám hezký dopisní papír nebo že můj hrneček na čaj je modrý (mimochodem, dostal jsem ho k vánocům od kamarádky... na gymplu... Je to vážně úžasný dárek... jeden z dárků, které používám nejvíc. Děkuju...), že moje konvice na čaj je skleněná...
Bla bla bla.
Konec článku.