close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Rok

17. října 2012 v 23:19 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Dnes je to rok. Od seznámení s Letní Bouří. Vlastně nevím, co chci psát. Co k tomu dodat. Prostě - je to rok. Rok plný zvláštního pocitu, který se měnil od zoufalství až k blaženosti.

Je to rok. A není k tomu co dodat. Snad jen, že za dva dny to bude rok od mnohem horší události. Rok od toho osudného dne, kdy jsem vyslech absolutní "Ne". Nevěřil jsem a teď už vím.

Všechno se to mísí, Přátelé Koní, Letní Bouře, jména, smutky a radosti, blaženosti a zoufalosti. Mísí se to a já...
já...
já křičím. Pláču. Tam někde uvnitř. Cítím to rozechvění v srdci... a všude zní You and me. Ale stejně už to není ono. Jen vzpomínka na pocity, jen jejich odlesk. Odlesk Letní Bouře. Odlesk... ale stejně nějak silný, nějak aktuální, nějak neodlučitelný ode mě.

Rok od toho dotazu, proč bych chtěl být podzimním deštěm. "Není taková letní bouře lákavější a krásnější?"

Je? Není?



Chybí mi to... a není to úplně pryč. Vlastně moc nevím, co si s tím počít, jak k tomu přistupovat. A stejně jako nikdy jindy ani teď nevím, co to vlastně je, jak to kategorizovat, zařadit... je to něco tak hrozně netradičního, něco tak trochu nelidského.
Dnes je to nostalgie, především. Dnes...

Je to směšné. Všechno je to tak hrozně směšné! A stejně to nic nemění na tom, co cítím. Jak to cítím a jak se cítím. Věci zůstávají tak nějak stejné... Letní Bouře mi tak moc přirostla k srdci, tak moc mě zasáhla... jako kdyby už to ani nebyla osoba, spíš pojmenování pro tu ohromnou cestu, pro tu ohromnou změnu, která začala s tou osobou. Všechno se dalo do pohybu... všechno... A já křičel, ať někdo zastaví tu řeku, bral jsem nohy na ramena, držel jsem si intelektuální odstup, ale nic to neměnilo na tom, že moje tělo bylo roztrháno rozbouřenou řekou.

Někdy bych chtěl zmizet. Zahrabat se hluboko pod zem a pod peřinu a prostě být zahrabaný. Třeba by tam v hlubinách, na hranici bytí a nebytí, čekala intenzivní rozpomínka na Letní Bouři a všechny ty pocity. Na ty rty, na tu tvář, na to zoufalství, smutek z odmítnutí...

Vlastně ani pořádně netuším, co to píšu. Nejspíš jsou to bláboly. A ani nevím, co bych měl psát. Je to prostě Letní Bouře. Teď a tady přesně vím, co tím myslím, přesně vím, co cítím a jak to prožívám a zdá se mi to naprosto přirozené. Není na tom nic nesmyslného, absurdního, bolestného. Je to nějak hladké a konejšivé, příjemné a láskyplné, přestože je to trochu jako sůl sypaná do rány. Do rány, kterou jsem sám tisíckrát otevřel jen pro tu intenzitu. Ale ta rána nebolí, ta rána vzbuzuje to zvláštní chvění, které je jak bolestí, tak nesnesitelně rozkošnou slastí. (Nebo nesnesitelně slastnou rozkoší, rozkošně slastnou nesnesitelností, slastně nesnesitelnou rozkoší... bůh ví). A sůl, kterou do ní sypu, ta jen podporuje tu intenzitu. Ale teď zbývá jen jizva a já už nemám čím řezat a nemám kam sypat sůl. Můžu jen dráždit citlivé místo a doufat v zlomeček toho slastně bolestného, hořkosladkého. Můžu jen doufat... nechci přijít o tu intenzitu.

Letní Bouře... Byla jsi tolik a vždycky budeš... už není žádné zbytí, jsi část mě.
Naučila jsi mě to.

Nezapomenu. Ani kdybych chtěl. A nevím, co ještě dodat, nevím, jak vystihnout ten neskutečný pocit, který je tak skutečný. Jak vystihnout Tebe.

Prostě - je to rok.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 seraphia seraphia | Web | 18. října 2012 v 22:37 | Reagovat

Grey píše nádherně a slova ve tvých článcích mi připomínají slova má, psaná kdysi dávno. Ódy na člověka, který si to nikdy nezasloužil. Ani Letní bouře si nezaslouží, abys o ní psal takovou krásu. Ale Greyi můj, stejně moc dobře oba víme, že to nejde, ty změti citových přívalů nejdou zastavit.
Věděl jsi o tom, že ty 'motýlci', co cítíme v podbříšku, když myslíme na Letní bouři a jí podobné, jsou jenom reakce organismu na adrenalin? Něco na tom bude.
Miluji tvé články. Jak já je miluji...

2 grey.t grey.t | E-mail | Web | 18. října 2012 v 22:49 | Reagovat

[1]: Vlastně ano, věděl. A taky jsem si všiml, že skoro stejný pocit, jako při zamilovanosti, mě jímá i při úzkosti, strachu, a dalších nepříjemných pocitech. A stejně je na zamilovanosti něco, co ten dojem z toho pocitu činí dobrým, něco, co mě nutí mít prostě ten pocit, že je to příjemné. zatímco u úzkosti to příjemné není. Je to pozoruhodné.
Ale myslím, že oba víme, že omezit lásku na adrenalin je hloupost.

I já miluji ty tvé. Sice je nekomentuji, ale mám je moc rád... je v nich tolik síly, tolik dojmu...

Nedokážu to brát tak, že by si je nezasloužila. Ano, ona jako "jméno" určitě ne. Ale ona jako Letní Bouře - jako to, co už je dávno mnohem dál než ta osoba, která to všechno spustila, než "jméno", ta si to podle mě zaslouží... protože to byla právě Letní Bouře, která mě provázela tou změnou, která probíhala poslední rok a podle všeho bude probíhat i nadále... navíc milovat LB mě donutilo milovat aspoň trochu i sebe sama a svůj život - a zároveň skrz ni se můj život stává lepším a láskyhodnějším (aspoň mám takový pocit... prostě ten rok, který jsem díky ní prožil, je k nezaplacení a nikdy bych ho nechtěl vrátit).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama