Dva řezy. A ruce bolí. Řezaly k vlastní bolesti. Dvě ruce bolí. Bolí těmi řezi, i když neřezaly sebe. A řezy visí kolem mě, jen řezy a nic za nimi.
Stojím na prahu. Dveře za mnou jsou zavřené a přede mnou - rozbouřené moře. Vlny, blesky, hromy, vítr. A bůh ví co je pod hladinou. Nemůžu zpět, není návratu. Bojím se zaklepat. Jsou zavřené, dveře jsou zavřené, definitivně, navždy. Co minulo už se nevrátí. Jen já stojím na prahu a odmítám jít dál. Za těmi dveřmi - tam mám domov. A přede mnou jen pusté moře, bez lásky a bez vděku, bez klidu, bez laskavosti. Jen moře, prostě moře. Udělat krok? Zůstat? Na prahu dochází vzduch... ale skočit? To je bláznovství!
Bublinky stoupají k hladině, jakoby doufaly, že když splynou se vzduchem, budu se moci nadechnout. Voda mě pálí v očích, ale nesnesl bych pocit, že bych teď viděl tmu. A bublinky se snaží zachovat mě při životě tím, že vynášejí mnou vydechnutý vzduch na hladinu, která je někde v nedozírnu, jen domýšlená mnou... a světlo někde nade mnou mi napovídá, že je i něco jiného, než tahle černá voda.
Stoupají a chtějí dýchat za mě. Nevědí, že jejich práce je marná... já tady budu věčně... a to světlo nade mnou, to světlo, světlo blaha... to světlo bude vždy jen nade mnou a nikdy blíž. A navždy... já navždy zde.
A potom déšť... jemný a ostrý, krutý a nelítostný. Déšť. Kapky a slzy splývají a proudí společně a na svých vlnách přináší rozhodnutí. S naprostou jistotou říkají: "Umřeš". A pak dál splývají a splývají a splývají a do nekonečna.
Řeky a lesy... nebesa.
Mraky.
A tiché usínání a probouzení v slzách a šeptem nevyřčené přání, že umírat se nemá. Nemá, že ještě není čas.
Marnost až vstanu, marnost až vyjdu a marnost všude, vše je marnost. A tichý smích, že ne, že není smysl v tom, kam jdu.
Zelená víla ochotně nabízí pomoc. Že prý ona jim dá moc, že teprve s ní... že teprve ona... že ona zabíjí.
Smrt... všude a blíž a blíž a blíž. A už klepe, klepe na dveře. A já koukám a potom - otvírám ústa. Až doteď jsem mlčel a najednou šeptem křičím a doufám, že mě nikdo neuslyší i že všichni uslyší můj křik. Že přichází, ať přijdou neotevřít.
Slyšeli, ach... bohužel?
Slyšeli.
A pevnost toho rozhodnutí byla tak směšná, tak uboze směšná... a ona zůstala za dveřmi a klepe, vytrvale. A potom ústává a s úsměvem mi pokývá na pozdrav. A vím, co ona ví.
Tmavá jako stín, modrá jako vlasy, zelená jak zpěv.
Dva čisté řezy... a žádné nadšení. Když bouře už není bouří, čím je? Když není letní, když uhasne její žár, když nemá své blesky a svůj živý déšť, když nenese své vichry a nenese svou smrt... čím je? Co taková bouře, zbavená života? Co je bouře bez bouře? A co jsem... co jsem já bez bouře?
Už ví. A pak řez... čistý řez, jedno sbohem... A jedna ruka bolí, protože už nikoho nedrží.
A pak bolí druhá. Další řez... a taky už nedrží...
Ale noci v slzách, ty nepřestávají, noci v slzách... a němé sny s jejich křikem... a jejich zapomněním.
Něco je jinak a něco je stejně. A všechno je tak, jak to je a až to bude jinak, bude to stále tak, jak to bude.
V dálce... nade mnou... světlo... bubliny...
Chci. Tolik chci. A nic, jen černo, jen prázdno... jen světlo a bubliny...
A tolik bych toužil... kdybych nezačal milovat touhu.
Nebesa.... plucíjí mraky... ruce jako mraky... a řezy, jejich řezy, jejich řezavost a rezavost a rezivost a zlost. Jejich kovovost a všetečnost, jejich bolest a stříbrnost.
Tolik jsem nechtěl, tolik bych chtěl zpátky. Ale ne, ne. Nejde to. Nic už zpátky nemůže, nic už nikam nemůže.
Úprky... bez křídel. A zahrady bez zeleně. Stékající vody po obličeji, stékající vody po těle, stékající vody po duši... a příměs slz místo soli.
Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? Ne, nejsem ztracený, jen... stojím na místě, které není. Zaujímám své nemísto a kontext kolem mě se hroutí. Prahová situace, paradox a zděšená tvář.
Modrá se mění ve vodu, zelenou smývá a černou se barví, rudá pak mizí, hnědá klesá, jen zlatá, ta tvoří tu zář nahoře, tam nahoře, kam stoupají bublinky s mým ztrácejícím se dechem a vyřčením umlčenou otázkou po cestě.
Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? A... kdo že to vlastně jde? Kdo že to tady stojí?