close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Řezy

12. října 2012 v 23:30 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dva řezy. A ruce bolí. Řezaly k vlastní bolesti. Dvě ruce bolí. Bolí těmi řezi, i když neřezaly sebe. A řezy visí kolem mě, jen řezy a nic za nimi.

Stojím na prahu. Dveře za mnou jsou zavřené a přede mnou - rozbouřené moře. Vlny, blesky, hromy, vítr. A bůh ví co je pod hladinou. Nemůžu zpět, není návratu. Bojím se zaklepat. Jsou zavřené, dveře jsou zavřené, definitivně, navždy. Co minulo už se nevrátí. Jen já stojím na prahu a odmítám jít dál. Za těmi dveřmi - tam mám domov. A přede mnou jen pusté moře, bez lásky a bez vděku, bez klidu, bez laskavosti. Jen moře, prostě moře. Udělat krok? Zůstat? Na prahu dochází vzduch... ale skočit? To je bláznovství!

Bublinky stoupají k hladině, jakoby doufaly, že když splynou se vzduchem, budu se moci nadechnout. Voda mě pálí v očích, ale nesnesl bych pocit, že bych teď viděl tmu. A bublinky se snaží zachovat mě při životě tím, že vynášejí mnou vydechnutý vzduch na hladinu, která je někde v nedozírnu, jen domýšlená mnou... a světlo někde nade mnou mi napovídá, že je i něco jiného, než tahle černá voda.
Stoupají a chtějí dýchat za mě. Nevědí, že jejich práce je marná... já tady budu věčně... a to světlo nade mnou, to světlo, světlo blaha... to světlo bude vždy jen nade mnou a nikdy blíž. A navždy... já navždy zde.

A potom déšť... jemný a ostrý, krutý a nelítostný. Déšť. Kapky a slzy splývají a proudí společně a na svých vlnách přináší rozhodnutí. S naprostou jistotou říkají: "Umřeš". A pak dál splývají a splývají a splývají a do nekonečna.

Řeky a lesy... nebesa.
Mraky.

A tiché usínání a probouzení v slzách a šeptem nevyřčené přání, že umírat se nemá. Nemá, že ještě není čas.
Marnost až vstanu, marnost až vyjdu a marnost všude, vše je marnost. A tichý smích, že ne, že není smysl v tom, kam jdu.

Zelená víla ochotně nabízí pomoc. Že prý ona jim dá moc, že teprve s ní... že teprve ona... že ona zabíjí.

Smrt... všude a blíž a blíž a blíž. A už klepe, klepe na dveře. A já koukám a potom - otvírám ústa. Až doteď jsem mlčel a najednou šeptem křičím a doufám, že mě nikdo neuslyší i že všichni uslyší můj křik. Že přichází, ať přijdou neotevřít.

Slyšeli, ach... bohužel?

Slyšeli.

A pevnost toho rozhodnutí byla tak směšná, tak uboze směšná... a ona zůstala za dveřmi a klepe, vytrvale. A potom ústává a s úsměvem mi pokývá na pozdrav. A vím, co ona ví.

Tmavá jako stín, modrá jako vlasy, zelená jak zpěv.

Dva čisté řezy... a žádné nadšení. Když bouře už není bouří, čím je? Když není letní, když uhasne její žár, když nemá své blesky a svůj živý déšť, když nenese své vichry a nenese svou smrt... čím je? Co taková bouře, zbavená života? Co je bouře bez bouře? A co jsem... co jsem já bez bouře?
Už ví. A pak řez... čistý řez, jedno sbohem... A jedna ruka bolí, protože už nikoho nedrží.

A pak bolí druhá. Další řez... a taky už nedrží...

Ale noci v slzách, ty nepřestávají, noci v slzách... a němé sny s jejich křikem... a jejich zapomněním.
Něco je jinak a něco je stejně. A všechno je tak, jak to je a až to bude jinak, bude to stále tak, jak to bude.

V dálce... nade mnou... světlo... bubliny...

Chci. Tolik chci. A nic, jen černo, jen prázdno... jen světlo a bubliny...
A tolik bych toužil... kdybych nezačal milovat touhu.

Nebesa.... plucíjí mraky... ruce jako mraky... a řezy, jejich řezy, jejich řezavost a rezavost a rezivost a zlost. Jejich kovovost a všetečnost, jejich bolest a stříbrnost.

Tolik jsem nechtěl, tolik bych chtěl zpátky. Ale ne, ne. Nejde to. Nic už zpátky nemůže, nic už nikam nemůže.

Úprky... bez křídel. A zahrady bez zeleně. Stékající vody po obličeji, stékající vody po těle, stékající vody po duši... a příměs slz místo soli.

Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? Ne, nejsem ztracený, jen... stojím na místě, které není. Zaujímám své nemísto a kontext kolem mě se hroutí. Prahová situace, paradox a zděšená tvář.

Modrá se mění ve vodu, zelenou smývá a černou se barví, rudá pak mizí, hnědá klesá, jen zlatá, ta tvoří tu zář nahoře, tam nahoře, kam stoupají bublinky s mým ztrácejícím se dechem a vyřčením umlčenou otázkou po cestě.

Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? A... kdo že to vlastně jde? Kdo že to tady stojí?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama