close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Iracionální vize

18. října 2012 v 23:19 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Je tu něco, co lidé nevídají každý den. Ale já ano...
Obrazy. Jsou tu obrazy, spousta obrazů. Stačí pár vět a já se mohu odklidit na nejvzdálenější místa vemíru, létat mezi hvězdami a ztrácet rozum. Tančit bez pohybu.


Lidé mají pocit, že některé věci jsou nemožné. A přitom jsou docela dobře možné. Stačí jen znát věčnost, nekonečnost... ach. Občas zapomínám, jak nadlidský úkol to je. A stejně mám občas pocit, že tam zalétávám. Do toho nekonečného ticha, které není tichem, protože by tím bylo moc omezené. Je mnohem víc než jen ticho.

A jazyk se může zdát tak absurdní, ale jen díky němu můžu psát věci tak, jak jsou, přestože to nedává smysl. Ticho není tichem. To v realitě nenajdete, nezakusíte to ve zkušenosti - ne úplně, ne dokonale - a přesto má to slovní spojení jasný význam. Ticho není tichem. Je mnohem víc.

Je ale těžké vyjádřit se o tichu. Nejlépe se o něm vyjadřuje beze slov. Stačí nechat promlouvat ticho - ono o sobě mluví nejlépe.

Někdy mi vadí lidé posedlí tichem. Byl jsem jednou na mši (opravdu jen jednou a asi nikdy víc nebudu) a kněz byl přímo posedlý tichem. Ale přes jeho posedlost, jeho nadšené, rozvášněné vyprávění, nezbyl žádný prostor pro samotnou realitu toho ticha. Skrz jeho slov zazníval hluk rozjitření. Hladina ticha byla rozbouřena v hluk.

Ale nic to neznamená. Člověk se někdy trápí. I já se někdy trápím. Asi jsem, bohužel, pouze člověkem. Chtěl bych říct, že v těch dálkách, kam mám přístup, není trápení trápením. Ale nedokážu to říct, protože se trápím. Možná se mi jen zdá, že do těch dálek zalétávám.

Vize... iracionální vize. Nedokážu je vysvětlit, jen popsat. Prostě jsou. Jsou tu ty pocity, kdy najednou jdete po koberci ze spadaných hvězd a slyšíte, jak vám pod nohama křupe jejich zářivá skelnatost.

Tečivost vody - jak krásné.
Tekoucnost.
Tečnost.
Netečnost.

Jsem tak nějak dojatý. Tak nějak rozjitřený. A tak nějak klidný.

Najednou mám v životě další místo. Když má člověk v životě místo... ale ne, nedá se o tom mluvit, psát. Jen si vzpomínám na to, jak nám náš učitel biologie vyprávěl o tom, že nové k nám může přijít jen tehdy, když se zbavíme starého. Pokud jen hromadíme minulost, pomalu se připravujeme o možnost zažívat nové věci.
Když jsem tak trochu řízl do Letní Bouře, je možné, že jsem udělal prostor něčemu novému. Možná jsem se tím obrátil do předu. Neúnosnost některých situací je stále stejně nesnesitelná, ale zároveň je tu to místo... to volné místo, kam mohu utéct, to místo, které mohu naplnit, to místo, kde zaznívá ticho... dvířka k věčnosti. Dvířka, která mi umožňují spojit realitu a fantazii, okrajostěrná dvířa, dvířka přetékající realitu a irealitu, surrealitu... A tou okrajostěrností mizí pomalu ale jistě všechno, co staví bariéry. Svět se stává tečivým.

(Když čítám Skácela, cítím zvláštní pocit na hrudi. Takové divné napjetí. Ale mám pocit, že bych z toho měl mít radost - dokonce tu radost tak nějak instinktivně získávám.)

Iracionální... zní to tak hanlivě a přitom je to ta jediná dokonalost, kterou člověk má. Na co se řídit rozumem, který dokáže rozhodovat tak špatně? Ano, někteří lidé si nemohou dovolit vyletět až k těm výškám, kde jsem já, protože jedinou jejich cestou by bylo svobodomyslné rozvracení. Někteří lidé by nezvládli tu volnost... páchali by zlo. Ale spousta lidí ani nemůže zacházet rozumem, protože pomocí něj hledají právě takové argumenty, aby si umožnili konat přesně ty činy, které mohou konat i ve volnosti iracionality. Někteří lidé by prostě měli být ujařmeni pravidly, přísně vychováváni a přísně trestáni. Hnusí se mi ta jejich hraná nezávislost a svoboda, která v sobě jen skrývá hnus a hnis a rozklad a rozpad všeho, co je lidské. Ne nic, co by vedlo k nadčlověku, k vyšší formě bytí, ale naopak úpadek, který oni považují za rozkvět a růst. "Proč se řídit pravidly?" ptají se. A smějí se mi, když se řídím těmi, které si sám udělím. A já jsem zmožen jejich ubohostí. Mé argumenty nepadají na úrodnou půdu, protože oni všechnu úrodnost už zabetonovali svou omezenosti, rozkladností, ubohostí a tupostí. Ti lidé, co si myslí, že jsou svobodní. Uvěznili se ve vlastním rozkladu a ještě si myslí, že jsou víc než já. A zatímco já vidím obrazy a kráčím po hvězdách a dýchám to vesmírné vakuum plné nekonečnosti a věčnosti, oni žerou zem a smějí se mé výšce, protože sami nevědí, co znamená nahoře a dole. Nikdo je to nenaučil a oni sami to vědět nechtějí, protože věří své slepé svobodě, kterou spatřují v bezzákonosti a bezpravidelnosti, bezřádnosti. A já spatřuji bezřádnost ve vesmírném řádu, v jeho smyslu i v jeho absurditě. Ten chaos, který je ale tak naplňující a který v sobě zahrnuje i řád, ze kterého já jsem vzešel.

Chaos, to je jedna z věcí, které vídám.

Hvězdy, deště, kapky, struny...

A ano, je v tom i kousek smutku - a jak by nebyl! je to přeci vše, úplně vše... a tak to musí být i trochu smutné, aby to nepřišlo o svou všechnost.

Jsou tak krásné, všechny ty věci...člověk je doma a přitom tam vůbec není, protože je úplně všude.

Jen pár iracionálních vizí...

A když chci, tak trochu cítím Boha. A ani nevím, jestli má smysl dávat mu takové jméno... prostě cítím to zvláštní něco. Věčnost, nekonečnost, ticho a ještě víc...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ivette V.E. Ivette V.E. | 19. října 2012 v 16:57 | Reagovat

Tome, ani nevíš jak moc dýcháš těmi slovy... skrz mě... tvoje vyjadřování toho je úžasné.

Díky. :) ♥

2 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 22. října 2012 v 10:13 | Reagovat

Budu si to muset přečíst ještě několikrát, abych naplno procítil to, o čem tak úžasně píšeš ... dík za tenhle ... iracionální článek ^^ :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama