Dno oceánu... jak krásně tam asi musí být? Celý ten pocit... pomalu klesat dolů, do ticha, do bezlidnosti, bezelstnosti. Do tmy. Tak daleko, že na mě nikdo nedosáhne, do světa tak cizího tomu našemu. Pomalu ztrácet světlo na hladině, klesat do míst, kde jediné světlo šíří podivné ryby a ještě hlouběji - na místa, kam žádné světlo nikdy nedosáhlo, tam, kam lidská noha nikdy nevstoupila - a ta má by nebyla první, protože bych s hloubkou ztrácel vše, co ve mně zbylo z člověka - kde nikdy nebyl vzduch. Na místa, která neuzřela ten nepochopitelný směr evoluce vedoucí podle lidí ke člověku jako svému vrcholu. Ta místa, tam dole, v nepochopitelnu, mají vlastní vývoj, který jsme zase nikdy neuzřeli my. A všechno tam splývá v jedno.
V tom nekonečném tichu, těžkém stejně jako voda... v té neprosvititelné tmě nad lidské chápání - či pod něj - tam... co tam? Klid. Abolutní klid který převyšuje všechno lidské, nejdokonalejší čistota, nejpřítomnější Bůh.
A z té hloubky to už není daleko ke hvězdné obloze, vesmír je možno chytit do dlaně. Vše je tak blízko, tam, mimo svět. Tam někde leží věčnost a nekonečnost.
Ta zvláštní jímavost hlubin promlouvá a její hlas je ticho - nekonečné ticho, jakým vládne jen hlas bezčasí a všeobsažnosti, absolutna.
Ticho a tma, nic jiného tam není, ale právě v tom je uloženo vše - vše podstatné.
Tam na dno oceánu nedohlédnou žádné oči, nedosáhne tam žádná lidská vůle. Lidská zla tam nemají moc, bolesti se vytrácí a zbývá jen ta jediná - ta nejbytostnější bolest spojená z existencí, trest a odměna za to, že jsme. Ale i ta se pomalu ztrácí, jak pomalu klesám ke dnu. Pak zbývá jen zvláštní naplnění srdce, napůl hřejivý pocit, mírně hladící. A ani voda není studená - to všechno se už ztratilo.
Kvete tam zapomnění, kvete ho tam tolik, že by dokázalo vyléčit celý lidský svět. Ale kolik duší může sestoupit tak hluboko? A kolik zapomnění dokáže vystoupat až k nám? Květy jsou barvy, která zapomněla být. Voní jako ticho podzimních nocí, jen ještě tišeji. A je užší než nejužší úzkost. Dotýká se hvězd, je jim tak neskutečně blízko, má v nich kořeny a skrz ně na nás sype tu trochu milosrdného zapomínání.
A v té tenké ploše mezi nekonečností a nekonečností, věčností a věčností, leží náš svět, který tam zbytečně považujeme za podstatný. Hluboko pod námi je nejhlubší propast našeho bytí, nejtemnější dno oceánu skrývající věčnost a bezčasí. Vysoko nad našimi hlavami se klene hvězdné nebe se svou nekonečností vesmírů. Jen my tu tak nafoukaně tvrdíme, že právě zde, mezi vším a vším, je ten nejskutečnější svět, že právě my jsme nejdůležitější. Nehledíme ani moc dolů, abychom se neztratili a nerozpustili v hlubinách absolutna, neodvažujeme se podívat příliš vysoko, aby nás nerozdrtila jeho tíha.
Naše chodidla šlapají do prázdna. Jen kdyby se odvážila klesat ke dnu.
Věčné ticho... tak přístupné, tak vábivé a přesto - nedostupné a neviditelné. Pro naši hluchotu neslyšné.
Dno oceánu... jak krásně tam je.
Tome -
http://www.youtube.com/watch?v=fz4MzJTeL0c&list=UUmKurapML4BF9Bjtj4RbvXw&index=1&feature=plcp ...!