Chci říkat...
5. října 2012 v 22:26 | Grey.t Dreamer | Koutek pro Greye a jeho pocityNěkdy už prostě nemůžete nekřičet, nepsat. Věci vás prostě doženou. Skutečnosti, bolesti, zranění, minulosti, budoucnosti. Nejde nekřičet.
To jen tak na úvod, aby se neřeklo, že přicházím a porušuji svůj odchod. Nebyl definitivní, věděl jsem to já a věděli to asi všichni. Potřebuju někam křičet. Sem.
Jsou věci, které se vás velmi dlouho nedotýkají a nechávají vás tak usínat v blahém přesvědčení, že jsou pominulé. Ale pak přijdou, jemně zaklepají na dveře a vy je ignorujete. Potom zaklepou o něco hlasitěji. Neodejdou, dokud svým bušením nevyrazí dveře, potom vtrhnou do zdánlivého klidu duše a začnou vyhazovat talíře dosud úhledně srovnané v skříňkách na nádobí, rozbíjí rodinný porcelán a šlapou po něm, jídlo váli po koberci a s libostí ho zadupávají tak, aby už nešlo odstranit. Drásají křesla a trhají peřiny, křičí a vřeští a pak odejdou. Na chvíli, samozřejmě. Jsou jen natolik milosrdné, aby vám neposkytli tu naději, že nepřijdou znovu. A vy si sednete v té spoušti, kterou po sobě zanechali a oddáváte se iluzi klidu, kterou narušuje jen rozechvělé, pichlavé povědomí o brzkém návratu těch podivných bestií.
Přichází postupně a trochu jako jezynky. Otevřete dvířka jen na jeden prstíček a najednou je máte doma. Přijde jedna, druhá, třetí, pak se jich hrnou davy a zástupky, stovky a tisíce, všechny, které jste ve svém životě stihli potkat či vytvořit. Všechny ty bolesti a ublížení, všechny ty věci, které nebudu pojmenovávat, protože bych je mohl pojmenovat pravými jmény - všechny ty Letní Bouře a různě barevné oči s různě širokými zornicemi, všechny ty nejrůznější barvy od Světle Bledě Modré až k nejtmavšímu odstínu šedé, i když snad jen Ona nepřichází.
A chci říkat "Miluji tě". Nejrůznějším lidem. Lidem, kteří snad věří, že to bylo jen poblouznění, nebo ještě spíš ani netuší, že jsem kdy něco takového pociťoval.
Barvy, počasí... všechno se to mísí. A abych mohl svrhnout strukturu, musím nejdřívě v nějakou věřit.
Chtěl bych se ztratit. Zmizet, rozplynout.
Zase se mne dotýká touha chodit po Vltavě a létat nad Prahou, to zvláštní nutkání roztáhnout křídla, která bůh-ví-proč nemám.
A už zase nevím, co chci křičet. Ztratilo se to. Všechny ty obrazy, které tolik volaly po vystižení, vypsání, vykreslení slovy. Odešly a neřekly ani sbohem, jen za sebou nechaly hrůznou prázdnotu, která mi připomíná, jak zbytečné bylo věřit, že si ulevím. Neměly čas čekat, až je obleču do slov, která tak nepříjemně unikají z mé mysly a z mých prstů.
Jen před očima jsou vzpomínky na ty obrazy. A je mi trochu líp... na chvíli jsem zahnal ten pocit tísně ze všeho nového a neznámého a z toho starého a bohužel známého. Někdy bych chtěl zapomenout. A udělat ten poslední krok - opravdu odkročit od psaní blogu, opravdu nemít potřebu sdělovat zde své niterné pocity nakažené infantilností a nevyspěle patetickým prožíváním.
Něco chybí.
Ta procítěnost, intenzita, kterou mi dávala Letní Bouře. To chybí.
A všechno přichází ve vlnách, v náplavách, nárazově. Vždy v jeden moment mi to pomalu vyšplhá po nohou jako šplhá voda při přílivu po pláži. Stoupá to k srdci a nad hlavu a potom to opět opadne. Ale něco po tom zůstane, ta zvláštní tesknota, to vědomí, že to bylo.
Zrádci! Vy zrádci! Takhle mi zdrhat z mysli! Chci něco říct! A už nevím co a nemám pro to slova... A ani hněv mi nezůstane? Všechno ode mne uteče?
Já bych tak chtěl... tak bych chtěl. A ne, nemůžu.
Vraťte mi minulost! Tu sladkou tečku na dortu, za kterou už není nic sladkého! Vraťte mi dezert, nechci tu hořkou kávu, kterou mi naléváte! Chci zpět svůj domov, svou drahou školu naplněnou atmosférou! Chci zpět ty lidi, které jsem zdravil na chodbách, chci zpět ten pevný režim a volný čas! Chci zpět to chápání probírané látky!
Já umřu, umřu jako student filosofie. Necítím dost síly na to, abych tomu čelil, chci utéct a ztratit se. Ale nechci zklamat ty lidi, kteří mě vypouštěli s velkým očekáváním. Chci dokázat, že na to mám, ale zároveň cítím, jak mi ta škola škube křídla. Ne tím, čím mi je podle jejich varování měla škubat, ale prostou nudou a náročností. Tak uboze světskými věcmi! Člověk by čekal ducha a boj o vlastní osobnost a názor, o vlastní umístění v tom spleti možných místišť. A přitom ho uvítá až moc omezené místo a musí bojovat sám se sebou aby vydržel na tom místě stát, když se chce rozlétnout! Vše tu jen stříhá křídla. Stříhá a stříhá, dokud z nich neostříhá poslední kus masa, poslední pírko, poslední kost. A pak vrhnou toho bezkřídlého ptáka do světa a posměšně křičí: "Leť!". Ty bestie, ty... ty... ti lidé!
Nic nechápu, vážně nic nechápu. Chci zpět svůj Hájek Snů, protože potřebuji to zvláštně meditativně neklidné místo, kam sázím stromky, když se cítím špatně - ale i dobře. To místo, kde si plním svůj sen o bytí zahradníkem. Je to vtipné, jak se všechno pomalu přesouvá na symbolickou rovinu. Souvisí s tím i dnešní vzpomínka na jedno ráno strávené na Dejvické při čekání na nějakou akci na VŠCHT.
Čekal jsem a četl jsem Faidón. Faidón je o Smrti. Při tom jsem myslel na Architekta. Architekt je Světle Bledě Modrá. A Smrt je změna. Tehdy se věci měnily.
Teď se mění také, ale tak zvláštně, nedynamicky, staticky a nuceně, tlačeně a nepřirozeně. Není to změna od srdce, je to změna od nutnosti, od danosti, od rozumové konvence variované touhou po myšlenkové volnosti.
Je pense de tes lèvres. Je pense de toi.
Už mi nezůstaly ani ty rty... ty oblačné rty.
Mate mě, co všechno zmizelo. Zůstávají jen vzpomínky a já věřil, že ty jsou jisté. Překvapivě, i některé z nich mohou zmizet... a k mému údivu to někdy bolí, přestože by člověk přísahal, že by nejraději zapomněl.
Kdybych však zapomněl vše... Ach, ta svoboda! Tabula rasa!
(A pořád mám problém kliknout na to pitomé "Hned zveřejnit", jako bych z trucu chtěl zůstat odešlý... Inu tedy... je čas se překonat?)
Komentáře
Ty nejsmutnější lásky jsou vždy ty neintenzivnější. Jsme snad masochysti, Greyíčku můj, když na ně furt myslíme?
[1]:Jsem rád, že jsi ráda. Vlastně jsem se moc vrátit nechtěl, ale už se to nedalo, potřeboval jsem se někde ventilovat. Když jsem kliknul na "publikovat", úplně jsem měl pocit, že spousta pocitů odletěla do světa jedniček a nul :)
[2]: Myslím, že to je lidské... (příliš lidské?). A když už jsme u toho Nietzscheho, vždy si vzpomenu na tenhle citát, když je řeč o minulých láskách: "Ne síla, ale trvání vysokého citu činí lidi vysokými."
Sometimes the within is Piano Black. ♥
Tolik miluju křičení!
A jsem tak ráda, že ses vrátil! Proč bych pak jinak na ten internet lezla? Jsem moc ráda za alespoň něco, co tady z Tebe pochopím. Neměj strach, takhle (http://www.youtube.com/watch?v=ve2pS-jxXz0&list=SPA93FBFFB92366058&feature=plcp) to NEdopadne.
A měj se krásně, jdu na apoptózu. (o=0 ♥ ♥ ♥