close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

C'est la manie

16. října 2012 v 23:34 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ohromný rudý vír hučí a duní. Je uzavřený uprostřed mé hrudi, možná trochu pod úrovní srdce, na hranici hrudníku a břicha. Je horký a pálivý a přesto je v něm něco ledového. Jakoby ani nepatřil ke mně. Nemůže však patřit ani nikam jinam - je v mém těle, pod mou kůží a pálí jen mě. Chvílemi sžírá sám sebe a pak se lačně pustí do mě. Netuším však, co vlastně sžírá, znám jen tu bolest, kterou jeho žroutství a žhářství vyvolává - zvláštní pálení v těle vyvolávající rozechvění a nejistotu.

Vynořil se při bouři, jen tak, od nikud. Jako by vznikl ze vzduchu. Ale přesto úplně přesně vím, koho se týká a odkud se bere. Vím to a zároveň to nevím, nedovedu to popsat a na jisté úrovni mi to naprosto uniká. Řítím se nesmírnou rychlostí za leskem toho řešení, té odpovědi, má slova se jí chápou a snaží se zatnout své drápy do její hebké kůže, ale ona vždy u kousek unikne, o zlomeček milimetru, jen o tak nepatrný kousek, abych se jí úplně nedotkl.
Týká se lidí - tím mohu začít.


Dvou lidí, dalo by se říct. Ale tím si nejsem tak jistý.

Začněme na začátku. Problém je, že žádný začátek asi není. Některé věci prostě tak nějak vyplynou a když je pozorujete, nedokážete vůbec říct, kdy se vlastně objevily poprvé. Ale někdy se to určitě muselo objevit.

Jsou chvíle, kdy vlastně člověk neví, co chce. Někdy stojíme před něčím, co nemáme ve své moci, ale víme, že kdyby se splnilo naše přání, tak bychom byli postaveni před volbu, kterou bychom nemohli rozhodnout. Nebyla by to volba mezi tím, co je správné a tím, co chci. Nebyla by to volba mezi horším a lepším, ani mezi dvěma rovnocennými možnostmi. Je to volba mezi jednou věcí, kterou chcete, a jejím opak, který také chcete. Víte, že smíte mít jen jedno, ale nemůžete se rozhodnout, které to bude. A zároveň se svou volbou, svým rozhodnutím připravíte o jednu z těch věcí. Jsou věci, po kterých toužíte a zároveň toužíte, abyste je neměli. A ve chvíli, kdy je máte na dosah ruky, nevíte, zda máte cuknout, nebo ne.

Každopádně i tohle vzala voda. Žádná volba se nekonala, jen jsem směl nahlédnout na její ostrost a neúprosnost. A moc dobře jsem věděl, kterou možnost bych si časem vybral. Ale osud tom uchtěl jinak a já nakonec vkročil na úplně jinou cestu. Jednal jsem impulzivně a možná toho lituju, na druhou stranu to možná bylo správné rozhodnutí. Udělat to, co jsem udělal. Ale stejně bych to vzal zpět, kdybych z toho potom nutně nemusel vyjít jako naprostý idiot.

Je tak jednoduché odhalit své srdce slovy, ale mnohem horší je pak udělat čin, který to naprosto stvrdí. Po tom činu, který by pro vás byl naprosto ponižující, protože by z vás udělal čistě submisivního tvora, který vystavil své břicho nepříteli, byste už nemohli vzít cokoli zpět.
Mám možnost se obrátit na záda, ale to bych se musel smířit s tím, že reakce může být jakákoliv. Můžu skončit s prokousnutým břichem a stejně tak bych mohl získat aspoň tu špetku potěšení, které je velmi bohatě nastaveno emočním masochismem.

Není bezpečné dávat do ruky nůž někomu, kdo vás s ním může klidně říznout. Dokonce i zabodnout. A jsou chvíle, kdy to někteří lidé vážně dělají. Vy jim tak naivně dáváte zbraň do ruky a věříte, že ji použijí pro vaše dobro nebo že ji odloží na stůl... a potom celou noc nespíte, protože jste pobodaní.
A když pak takový člověk zmizí, stejně vám chybí. Je to absurdní. Ale možná je to tím, že přátelství a láska mohou vznikat bez ohledu na způsobenou bolest.
Nebo jsem jen hlupák. Sentimentální hlupák, který je zamilovaný do Luny a sám umírá tím, jak se jí každý večer vystavuje a nechává se sežehávat jejími paprsky. Umřel bych pro to, asi ano.

Je divné, když máte pocit, že víte. Děsivé, trochu. Zvlášť, když víte, jak bude vypadat v určitém ohledu budoucnost, ale chcete, aby vypadala jinak.

Bojím se. Mám příšerný strach z toho, co bude. Mám strach, že můj dojem je správný. Děsím se. Všeho. A nechci jednat zle vůči lidem kvůli jiným lidem. Je tak hrozně těžké milovat víc lidí najednou (nebo být zamilovaný, ale to už je vlastně jedno). Někdy bych nejraději nasbíral hrst zapomnění. Myslím, že bych dobře věděl, co chci zapomenout. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, napadá mě, že to zapomenout nechci.

Nechci zapomenout nic, ale kdybych to zapomněl, asi by to nebolelo.

Něco mi chybí. A odmítám to přiznat. Nejvíc to nechci přiznat tomu něčemu. A rád bych plakal. Plakal nad svými řezy, které odřezaly to, co jsem měl rád. Už bylo - snad - na čase. Ale jaká to je bolest, přijít o celou Letní Bouři v jeden den, sebrat si ze života jistou špetku vzrušení a tajemství, připravit se o causa prima Letní Bouře.


Vanitas vanitarum et omnia vanitas.
Memento mori.
Carpe diem.


ZEĎ
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama