Říjen 2012

Soon...

31. října 2012 v 12:18 | Grey.t Dreamer |  Zážitky a události
Yeahooo! Jede se do Brná!

2.11.-4.11. - jupí!

Nemůžu se dočkat... bude sranda. Určitě bude sranda. Svoboda čeká... vytržení... nový svět... svět plný duše a smyslu a krásy... bez absurdity.

Jediné smutné na tom je, že se budu muset vrátit. ALe už se KURVA těšim, až se tu na všechny VYSERU a odjedu si. Prostě si odjedu. A vy se tu třeba POSERTE. (Bože, jak mi chybí sprostá mluva...)

Jen to bude chtít někdy koupit lístky - ouha.

A pak můžu vypadnout. Vážně vypadnout. Prostě vyletět z Prahy přes Nuselák (♥), zamávat Vyšehradu a pomyslet si, že teď mi celá Praha s celýma svýma problémama a i můj život s těma svýma můžou políbit anus. Sbohem a šáteček. A možná si nekoupím zpáteční lístek a budu už jen cestovat. Z Brna pojedu do Vídně a pak třeba do Budapešti. Do Maďarska. A pak do Transylvánie... aaaah.

Venku tak krásně svítí sluníčko...

Chjo. Chci vyrazit už teď.

Jitřní

28. října 2012 v 23:40 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
A co?

Nic.

Adorables, formidables.

Měl bych přestat sledovat Imaginární lásky. Měl bych je přestat prožívat. Vzpomínat na ně. Znovu je tvořit. Prostě všechno.

A najednou padají lidé. Z těch jejich výšin. Tříští se o zem, o realitu. Jak se asi cítí? Cítí se jako já, když takhle spadnu?

Asi nemá cenu se pokoušet vytvářet tu nějaký smysluplný text. Budu prostě plivat všechny ty divnosti.

Divnosti.

Francouzské disco je dost podivné. Ale tak trochu se to hodí k té bizarní náladě. K tomu bizarnímu všemu.

Poslechnout rozum...

Když napadl sníh, vrátil jsem se o rok zpět... o necelý rok. Do té chvíle, kdy "walk in regret" od i am the architect byla ta nejúžasnější skladba. A poprvé po té době zněla opět tak reálně. Jako kdyby část jí roztála se sněhem a s ním se zase vrací.

Bílo, bylo bílo. Všude. Úžasně.

A já dělal ve spodním prádle andělíčky ve sněhu. Šílel jsem zimou.

Měl jsem je dělat déle. Zimní šílenství je vždycky to nejlepší šílenství.

I'm laying down eating snow
My fur is hot, my tonge is cold.

Kam se to všechno podělo? Jako by něco zmizelo, jako by to bylo pryč.

Všechno... něco... možná nic. Možná je všechno na stejném místě a já to jen nevidím.

imaginární lásky

Cigarety. Mám tak nutkavou potřebu si zapálit. Nikdy jsem nekouřil. Vždycky mi to hrozně vadilo. A najednou...

Kouř... dým... jak hezky stoupá, jak se krásně rozplývá.

Ten rytmus je pěkný.

Stačí tak málo.

Skořápky tak lehce praskají...
... a sníh tak lehce mizí

A přicházíte s věcmi, kterou jsou mi ukradené.
Kdybyste s nimi i tak lehce odcházeli...
...tak lehce, jak mizí sníh.

A rozum nesmíme rozsypat. Protože ho rozsypávají skoro všichni.

To já musím být ten chytrý. Protože jen já dokážu správně vzít v úvahu své pocity.


Jeden nikdy neví. A dva také ne. Nevědomost se sčítá.

Nikdo nikdy neví.

Nic.

Někdy věci začínají hezky. Nevinně. A pak se to prostě vyvine tak, že víte, jak to skončí.

Nemá cenu se bránit.

"Je to jako nechat si useknout hlavu ve zpomaleném záběru..."

Ve skutečnosti je to mnohem horší.

Ale když začne zpomaleně stříkat krev, musí to být fajn. Aspoň pro vnějšího pozorovatele. Jen ta bolest...

Že prý se zblázním z filosofie. Dřív se zblázní ona ze mě.

Je mi trochu smutno. Je mi trochu divně. Je mi trochu letmo a bolno a bělmo.

Mám pocit, jako bych se vařil v kaši. Někdo se mnou míchá. A občas tu kaši zředí. Občas zahustí.

Dal bych si krupicovou kaši. A spoustu kakaa k ní.

Všechno je tak vodové. A tečné, tekoucí, fluidní, plynoucí, nesmyslné, absurdní, proměnlivé, smysluplné... ale hlavně tečné...

Bude mi chybět sníh.

A chtějí mě zbavit mé bundy. Mé pět let nošené bundy. Mé milované bundy, která pamatuje vše.

Can he play?

Ne.

Nemůže.

Tenhle smutek je subtilní. A jitřní.


Dno oceánu

26. října 2012 v 23:03 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dno oceánu... jak krásně tam asi musí být? Celý ten pocit... pomalu klesat dolů, do ticha, do bezlidnosti, bezelstnosti. Do tmy. Tak daleko, že na mě nikdo nedosáhne, do světa tak cizího tomu našemu. Pomalu ztrácet světlo na hladině, klesat do míst, kde jediné světlo šíří podivné ryby a ještě hlouběji - na místa, kam žádné světlo nikdy nedosáhlo, tam, kam lidská noha nikdy nevstoupila - a ta má by nebyla první, protože bych s hloubkou ztrácel vše, co ve mně zbylo z člověka - kde nikdy nebyl vzduch. Na místa, která neuzřela ten nepochopitelný směr evoluce vedoucí podle lidí ke člověku jako svému vrcholu. Ta místa, tam dole, v nepochopitelnu, mají vlastní vývoj, který jsme zase nikdy neuzřeli my. A všechno tam splývá v jedno.

V tom nekonečném tichu, těžkém stejně jako voda... v té neprosvititelné tmě nad lidské chápání - či pod něj - tam... co tam? Klid. Abolutní klid který převyšuje všechno lidské, nejdokonalejší čistota, nejpřítomnější Bůh.

A z té hloubky to už není daleko ke hvězdné obloze, vesmír je možno chytit do dlaně. Vše je tak blízko, tam, mimo svět. Tam někde leží věčnost a nekonečnost.

Ta zvláštní jímavost hlubin promlouvá a její hlas je ticho - nekonečné ticho, jakým vládne jen hlas bezčasí a všeobsažnosti, absolutna.

Ticho a tma, nic jiného tam není, ale právě v tom je uloženo vše - vše podstatné.

Tam na dno oceánu nedohlédnou žádné oči, nedosáhne tam žádná lidská vůle. Lidská zla tam nemají moc, bolesti se vytrácí a zbývá jen ta jediná - ta nejbytostnější bolest spojená z existencí, trest a odměna za to, že jsme. Ale i ta se pomalu ztrácí, jak pomalu klesám ke dnu. Pak zbývá jen zvláštní naplnění srdce, napůl hřejivý pocit, mírně hladící. A ani voda není studená - to všechno se už ztratilo.

Kvete tam zapomnění, kvete ho tam tolik, že by dokázalo vyléčit celý lidský svět. Ale kolik duší může sestoupit tak hluboko? A kolik zapomnění dokáže vystoupat až k nám? Květy jsou barvy, která zapomněla být. Voní jako ticho podzimních nocí, jen ještě tišeji. A je užší než nejužší úzkost. Dotýká se hvězd, je jim tak neskutečně blízko, má v nich kořeny a skrz ně na nás sype tu trochu milosrdného zapomínání.

A v té tenké ploše mezi nekonečností a nekonečností, věčností a věčností, leží náš svět, který tam zbytečně považujeme za podstatný. Hluboko pod námi je nejhlubší propast našeho bytí, nejtemnější dno oceánu skrývající věčnost a bezčasí. Vysoko nad našimi hlavami se klene hvězdné nebe se svou nekonečností vesmírů. Jen my tu tak nafoukaně tvrdíme, že právě zde, mezi vším a vším, je ten nejskutečnější svět, že právě my jsme nejdůležitější. Nehledíme ani moc dolů, abychom se neztratili a nerozpustili v hlubinách absolutna, neodvažujeme se podívat příliš vysoko, aby nás nerozdrtila jeho tíha.

Naše chodidla šlapají do prázdna. Jen kdyby se odvážila klesat ke dnu.

Věčné ticho... tak přístupné, tak vábivé a přesto - nedostupné a neviditelné. Pro naši hluchotu neslyšné.

Dno oceánu... jak krásně tam je.

Sentimentální zvratky

22. října 2012 v 23:09 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Stýská se mi po té době... Za okny padal sníh. Chumelilo. Nemůžu najít slova, abych vyjádřil, jak hrozně moc sněžilo a zároveň jak moc to bylo krásné. Ale prostě hodně chumelilo a bylo to moc krásné. (Vyjadřoval jsem se takhle nějak dřív? Někdy je lepší používat normální slova a ne patvary, které nenajdete ani ve slovníku cizích slov a které nenajde ani google).
A já tehdy napsal povídku.

Víte, je to hrozný pocit, když si vždycky sníh představujete jako ty kouzelné vločky, které vám padají na tělo a je to úplně kouzelné a pak to skutečně přijde a vy někam spěcháte a nemáte vůbec čas si to užít a i kdybyste ten čas měli, uvědomili byste si, že to není to, co chcete, protože na zemi leží jakáši černá hmota, do které si rozhodně nelehnete, taky je příšerná zima, takže zastavení by vás mohlo stát malíček u nohy a... prostě to nikdy není jako v představách. Ale právě ta představa se mi líbí.

Každopádně ta doba, po které se mi stýská, se nikdy nevrátí. Musel bych ještě chodit na Pražačku. Muselo by prostě všechno být jinak. Musel bych sedět u pracovního stolu a počítat derivace. (Asi budu brzy derivovat, člověk by nevěřil, jaká to je zábava!)

Bylo mi dobře.
Ale nic netrvá věčně. Nemůžete být věčně na týdenní dovolené s rodiči, chodit se nahřívat do toho podivného sudu s horkou vodou a tvrdit, že je to lepší než orgasmus, který jste nikdy vlastně nezažili, psát články s názvem "Kiss Me", snít o lásce a nelásce, užívat si mráz jako něco příjemného, toužit být sněhem a neřešit vůbec nic a dokonce se ani nehádat, pořád dokola poslouchat Violet Hill a Shiny Happy People a Kiss Me a i am the architect a umírat rozkoší.

Nic netrvá věčně. Ale zpravidla to horší trvá déle než to dobré.

Nesnáším vysokou školu. Mám pocit, jako bych byl na táboře. Pořád se chci vrátit na Pražačku a nedokážu se smířit s tím, že můj domov je teď filosofická fakulta UK. Mám pocit, že je to kurz. Že tam budu chodit třeba měsíc a pak se vrátím "k nám". Ale "k nám" už nepatřím. Pro všechny už jsem bývalý studen Gymnázia Na Pražačce. Bývalý. To znamená, že teď už ten student nejsem. Už to není můj domov. A stejně bych se nejlíp cítil, kdyby mě Macela schoval pod katedru v 023 a já mohl poslouchat jeho hodiny a chvět se naplněním z toho, jak hrozně mě to baví.

Nesnáším svou školu. A nechci, aby to byla škola. Není v tom nic osobního, ale nesnáším všechny ty lidi, nesnáším všechny ty profesory, nesnáším všechno, co s tou školou souvisí. A nesnáším přijímací komisi na obor psychologie. Dva body. Tolik by jim ublížilo, dát mi ty dva body?

A stejně bych to nesnášel i tam.

Mám pocit, že nemám nic. Nikam nepatřím, nikde nejsem, nikdo mě nemá rád. Není šance utéct.

Možná zase přijde nějaká veselá sobota, kdy bude pršet, já budu sedět na lavičce u baráku a brečet a říkat si, že za dva týdny v pondělí spolykám všechen mámin lexaurin. Samozřejmě, že to neudělám. Vím to už v tu chvíli, kdy si to říkám. Ale ta představa že můžu...

A stejně chci pryč. Nejlíp do Brna. Někdy mám pocit, že Brno je právě to místo, kam chci utéct, když mluvím o tom, že chci utéct z tohohle světa. Že chci pryč. Na Brně je nejhorší, že to není napořád. Kdybych se tam přestěhoval, dřívě či později začně být ne-pryč. A když chci, aby bylo tím nevšedním, kouzelným pryč, musím vždy po nějaké době odjet. Po víkendu, obvykle.

Nesnáším čas.

Chci být štěně.

A mám chuť ustříhat všem svým papírovým jeřábům křídla.

Napadlo mě, včera, že nemůžu brečet prostě proto, že se nikde a s nikým necítím dost v bezpečí, dost doma. Že nikde není to místečko, kde bych se mohl svým pocitům otevřít na plno.

Ale možná, že si prostě jen sám před sebou hraju na hrozně zlomeného a úplně jsem na to zapomněl a proto nemůžu brečet - protože je to jen hra. (Je to blbost).

Pořád nemůžu najít v knize to vysvětlení řecké lásky "manie". Jediné, co si pamatuji je, že to sedělo na mé "imaginární" vztahy. Protože přesně takovéhle lásky a vztahy, jaké mívám - ty nejsilnější a nejbizarnější - jsou imaginární.

Teď jsem smazal odstavec.

A další jsem nenapsal.

Takže teď? Nic...

Někdy mám pocit, že nemá cenu tu být. Ne, vůbec to není kvůli škole. Jen mám prostě čistě náhodou od prvního října jeden debilní pocit, neustále mě pálí oči jako kdybych deset hodin v kuse koukal z blízka na monitor počítače bez mrkání. Ale ne, vůbec to není školou, že? Rozhodně za to nemůže škola, protože co kdyby mi náhodou hráblo a někdo ji z toho vinil.

Ne, nemůže za to škola. Jak jsem to formuloval?
"Jen už prostě chci skončit."

A psycholožce jsem nic neřekl. Jen si všimal, že jsem nějaký vážnější. Kdo by nebyl.

Chtěl jsem si koupit nějakou květinu, která by mě měla ráda. Ale byl jsem moc líný. A stejně bych ji nakonec zapomněl zalévat, stejně jako všechny ostatní květiny, co mám.

Chtěl jsem toho tolik udělat a neudělal jsem vůbec nic.

Pořád chci zmizet.

A na Nuseláku je tak krásně. Ten výhled... A Vyšehrad... a hlavně se tamtudy odjíždí do Brna. Odjíždí se tamtudy Pryč.

Mám krásný dopisní papír.... víte? Jen nemám čas psát dopisy. Nemám čas a nevím, co do nich psát a komu je posílat.

Proboha, je to nějak dlouhé. Kdo to má číst?

Nasrat.

Já už vážně nevim, jak to dostat ven. Asi takhle nějak: "AAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAa".

To by mohlo stačit. Debilita nejvyššího stupně. Už by si mě vážně měli nechat na stacionáři. Jenže to bych se nejdřív musel o něco pokusit.

Nejradši stejně mám tu debilní hlášku: "Ale mám pocit, že odmítnutí zvládáte mnohem líp."
Ano, dřív jsem jenom brečel, teď líbám cizí lidi, opíjím se na Vyšehradu, celé noci nespíš a tak podobně. Rozhodně to zvládám líp.

Ve středu tam jdu. Místo latiny. Stejně už se nechytám, tak je jedno, jestli se budu nechytat ještě víc.

Potřebuju obejmout.

Debilní život, vážně. A celý tenhle týden se nevyspím. Taky super vyhlídka. Všechno je tak super, že mi z toho je na blití.
Trocha vulgarity neuškodí. Vždyť jsem si tenhle blog založil právě na to, abych sem vyblil svoje pocity. Tak jen do toho.

Jenže problém je, že ten pocit nejde obléct do slov. A chtěl jsem napsat maily do své školy (tzn. na gympl). Jen tak. Ale s tímhle sentimentem, kdy se skoro rozbrečím i nad tím, že mám hezký dopisní papír nebo že můj hrneček na čaj je modrý (mimochodem, dostal jsem ho k vánocům od kamarádky... na gymplu... Je to vážně úžasný dárek... jeden z dárků, které používám nejvíc. Děkuju...), že moje konvice na čaj je skleněná...

Bla bla bla.
Konec článku.

Skořicový článek

22. října 2012 v 1:52 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Byla mlha.
Ptal jsem se sám sebe, kdy se z ní začnou vynořovat přízraky z minulosti. Každou chvíli to vypadalo, že už - a... nic. A pak zase nic. Stále dokola nic. Jen ten pocit samotný byl velkým přízrakem minulosti, současnosti i budoucnosti. Ten pocit naděje, očekávání, doufání a následného pokývání hlavou se slovy vykřičenými vnitřním hlasem: "Vždyť jsi přece nemohl doufat, že..."

Nemohl jsem doufat, že... Nemohl. A pak, když jsme se autem brodili skrz tu mlhu, když se světla marně pokoušela prorazit nám cestu skrz tu průsvitnou krémovou běl, jsem si vzpomněl na ten verš. Na můj oblíbený verš. "Mlha za tebou, mlha před tebou, ještě ty z mých snů se ztrať." A nejradši bych se sám ztratil ze svých snů a rozplynul v té mlze, ztratil se v ní a už se nikdy neobjevil. Žádné světlo by si ke mně neprorazilo cestu a až by mlha opadla, opadl bych s ní.

Mám v hlavě opět spoustu obrazů a spoustu slov, ale stačí špetka nepozornosti a všechno se to rozplyne, ta pevná struktura vyvedená mentálním usilováním k dokonalosti se úplně rozpráší, změní v páru a najednou už není.

Bloudil jsem po Nuselském mostu. Jak typické, že? Hledal jsem to jediné světlo, které svítí pro lidi jako já. (Ti, co četli Stepního Vlka, asi vědí...). Nenašel jsem ji. Tu lampu svítící nahoru. Memento mori sebevrahům. Ale myslím, že zrovna jim nikdo smrt připomínat nemusí, oni si ji uvědomují až moc dobře. Memento mori by mělo patřit spíš těm krysám a opicím, které ráno bez výrazu cestují metrem do práce a divně se ohlížejí na lidi, kteří na sebe nadšeně v noci u Vyšehradu pokřikují v samomluvě, protože jim právě došlo něco hrozně podstatného pro jejich život, přestože se nikdy nic nezmění.

Napadlo vás někdy, jak zbytečná je maturita? Prý zkouška dospělosti. Velký krok. Takový cirkus kolem jedné hloupoučké zkoušky. Nic se nezmění. Vůbec nic. Budete stále stejně neschopní čelit každodenním problémům života, jako jste byli předtím. Jakápak dospělost?

Na Nuseláku mi bylo dobře. Napadlo mě, že kdybych se narodil o pár let dřív, možná bych nebyl na Nuseláku, ale pod Nuselákem. A pak mi došlo, jak bizarní je ta představa, že chci skočit dolů - že opravdu skáču. Jak neskutečné a absurdní se mi jeví, že bych se měl zabít skokem z výšky. Najednou bych spíš sahal pro prášky. A tak mi dochází, že se něco změnilo. Dřív - dřív jsem chtěl vždycky skočit a jedině skočit. A teď mi to přijde divné. Tak neskutečná a cizí je ta představa, že letím dolů a cítím vítr... a ještě neskutečnější že teprve dělám ten krok k tomu, abych dolů letěl. Mnohem příbuznější mi přijde představa prášků, které do sebe cpu. A ani nevím jak se správně polykají prášky, aby se člověk otrávil. A proč o tom vlastně mluvím?

Něco jsem ztratil. A nevím kdy. Jsem jiný. Najednou se koukám a jsem úplně jiný. Jsem člověk, který by neskočil, ale spolykal by prášky. Tím nechci říct, že bych se chtěl zabít, jen že se mé představy o tom prostě změnily. Z té krásné abstrakci na suchou realitu, na pragmatičnost.

Všechno se tak zvláštně motá v kruhu a řetězí. A nemůžu najít Boha. Už třetí den na něj volám a on se neozývá. Prosím ho o ten spalující pohled, který mi jednou věnoval, a on mi ho nedává.

A pak si vzpomínám, jak jsem lehával se svými povídkovými postavami, jak jsem neusínal sám. A teď ještě pár měsíců, než...

Někdy je všechno tak divně divné. A tak jasně jasné.

Chtěl jsem spát devět hodin. Teď to vypadá na sedm hodin a čtyřicet pět minut. A to jen proto, že jsem si pročítal nějaký vtipný blog. Až moc jsem se u toho smál. A smál jsem se i tomu, co k smíchu nebylo.

A rozhodl jsem se, že zlomím řetězy. Nebudu pokračovat v té tradici, kterou tak dokonale popsala Xenin:
A->B, BxA, B->C, CxB. Mám šanci na A<->D. Je to tak jasné, jasné jako facka.

A došlo mi, že čaj mám radši, než horkou čokoládu, protože chutná víc jako moje pocity. Je to hrozně směšné, ale je to tak. Hořkost darjeelingu má se mnou společného víc, než bych chtěl.

Pořád se mi nedaří dočíst Kafku na pobřeží, ale hrozně se mi to líbí.
A nesnáším svou školu. nesnáším ji proto, že do ní musím chodit a musím se do ní připravovat a nemůžu celé dny hnít a žrát a tloustnout a utrácet a vysedávat v čajovnách a kašlat na všechno a pak se užírat tím, že žiju jako prase odhodlané rozložit se za živa po tělesné i duševní stránce.

Nehledě na to, že už ani Platón nezabírá na to, na co kdysi zabíral. A taky postrádám Světle Bledě Modrého Architekta a všechno z té prosincové doby - i am the architect a jejich Walk in Regret, Cascadeur a jeho Meaning, prostě všechno. A jedinou výhodu, kterou jsem opravdu promeškal.

Ukradl jsem cestou na metro časopis s nápisem Dior. Ležel na zábradlí eskalátorů (nebo ne na zábradlí, ale na takovém tom stříbrném tom-tom, co je mezi jednotlivými schodištěmi). Když jsem sjížděl, úplně mě fascinovalo, jak tam fouká vítr a hýbe listy. A tak jsem se rozhodl, že ten časopis vezmu, ať je to co je to.

Budu si po večerech prohlížet lidi, kteří existují jen na listech podobných časopisů, magazínů, či co to je. A pak budu smutný, že taky nejsem jenom obrázek, na který by se ostatní s obdivem či opovržením koukají. Obrázku to totiž může být jedno, všechno mu může být jedno.

Sedm a půl hodiny. Tai chi mi začíná ve dvanáct patnáct, takže když vyrazím v jedenáct třicet, budu stíhat. Snad. Takže bych měl vstát v deset třicet. OK, jde se pokračovat.

Jsem rád, že věci dopadly jak dopadly, protože kdyby dopadly tím způsobem, jakým jsem si to přál, asi bych teď trpěl úzkostí a morálním dilematem. Na druhou stranu... když jsem dnes prohlásil "Jsem pekelně smutný..." něco na tom bylo. Asi ještě trochu možná... jsem.

Stýská se mi po Letní Bouři. Překvapivě, když někomu řeknete definitivní sbohem, už vám nepíše. A když vás někdo nemiluje celý rok, tak vás nemiluje ani po vyznání lásky. A i kdyby, tak když mu nedáte prostor to vyjádřit, nedozvíte se to.

Ale stejně mi chybí.

Mám chuť hrát na housle. Zrovna teď, právě teď, v tuhle hodinu. Teď by zněly nejlíp. Ale nejde to, protože znějí moc hlasitě. Je to asi jediná věc na mém životě, která je opravdu hlasitá. Jinak jsem neviditelný. A smím se vídat a sblížit jen s lidmi, kteří jsou trochu jako já. Jako kdybych žil v nějaké jiné sféře.
Ale housle znějí až ven.

A teď mě přijde máma zahnat do postele a pohádáme se. Nejdřív si ale zapálí cigaretu a bude po ní smrdět ona i celý byt a hlavně celý záchod, na který pak půjdu a načichnu.
V naší domácnosti je všechno zvláštně uhozené, rozkládající se a úpadkové. Otec, který se užírá smutkem, i když to nedává najevo. Matka, která se rozkládá před očima - chatrné zdraví, chatrná duše. Syn, který má pravidelně výkyvy nálad a matce pomáhá do hrobu, pes, který div nevyplivne aspoň tisíckrát za den vlastní plíce. Nikdo to ale nevidí. Tady se totiž hraje na krásnou, spořádanou rodinu.

Zatím ještě nepřišla. Ani neškrtal zapalovač.

Stejně půjdu spát.
Taky vás ten život někdy tak sere? Zvlášť když si uvědomíte, že to, čemu přičítáte špatnou náladu posledních dní za ni vůbec nemůže. Že je tu něco ve vás, ve vašem životě, co to všechno dělá.

Když vám chybí propast, která by do vás vhlédla, občas se můžete cítit osamělí. Lidé potřebují propasti.

A stále mám pocit, že to není dost dlouhé.

a zase už nemám svých devět hodin. Jen osm hodin a padesát jedna minut.

Nechci mezi lidi. Zvlášť když mezi nimi stejně nikdy nejsem. Je to jako žít v akváriu... cítit se mezi nimi tak zvláštně cize... protože jsou daleko od vás, jsou za sklem. Vy jste za sklem. A jen v té vaší sklenici je dost příhodná atmosféra, abyste žili. Nikdy nebudete jinde než za sklem. Jako nějaká bizarnost, kuriosita, genetická mutace...
A přitom jste jen něco jako noční tvor.

Věřili byste ale, že mám ten život zvláštně rád? Asi podobným způsobem, jako sebe.

Hleděl jsem na Prahu z Vyšehradu a přišla mi zvláštní. Jako cizina. A pak mi vlezla na jazyk slova a vzduch z plic je vyhnal ven: "To město je zlý." A až pak jsem si uvědomil, co říkám. Potom jsem se procházel a utápěl ve vlastní opuštěné cizosti a vyrušil hned dvakrát stejný gay pár z radostného líbání. Určitě byli radostí bez sebe, že kolem nich chodí někdo, koho nechtějí vidět a kým nechtějí být viděni. Přitom mně by bylo jedno, kdyby se líbali. A naivně jsem doufal, že se snad i zeptají, jestli se něco děje. Jen abych se pak mohl cítit ještě bizarněji, nepatřičněji a poslat je do háje.

A pak jsem koukal na dům.

Těším se, až pokvetou jasmíny. Bude krásně.

Chtěl bych si zapamatovat dnešní sny.

A občas si takhle vzpomenu na věci, které mi někdo řekl, a já na ně skoro zapomněl. Fascinující. A teď mě udivuje, jak přesný obraz si dokážu vybavit před očima. A najednou už ne...

No, tak konec těch divných proudů z mysli. Doufám, že až si tohle jednou budu číst, budu mít stejný pocit, jako když si čtu některé své únorové, lednové a březnové články.

Dobrou noc, přátelé.

Iracionální vize

18. října 2012 v 23:19 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro víru a duchovno
Je tu něco, co lidé nevídají každý den. Ale já ano...
Obrazy. Jsou tu obrazy, spousta obrazů. Stačí pár vět a já se mohu odklidit na nejvzdálenější místa vemíru, létat mezi hvězdami a ztrácet rozum. Tančit bez pohybu.

Rok

17. října 2012 v 23:19 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Dnes je to rok. Od seznámení s Letní Bouří. Vlastně nevím, co chci psát. Co k tomu dodat. Prostě - je to rok. Rok plný zvláštního pocitu, který se měnil od zoufalství až k blaženosti.

Je to rok. A není k tomu co dodat. Snad jen, že za dva dny to bude rok od mnohem horší události. Rok od toho osudného dne, kdy jsem vyslech absolutní "Ne". Nevěřil jsem a teď už vím.

Všechno se to mísí, Přátelé Koní, Letní Bouře, jména, smutky a radosti, blaženosti a zoufalosti. Mísí se to a já...
já...
já křičím. Pláču. Tam někde uvnitř. Cítím to rozechvění v srdci... a všude zní You and me. Ale stejně už to není ono. Jen vzpomínka na pocity, jen jejich odlesk. Odlesk Letní Bouře. Odlesk... ale stejně nějak silný, nějak aktuální, nějak neodlučitelný ode mě.

Rok od toho dotazu, proč bych chtěl být podzimním deštěm. "Není taková letní bouře lákavější a krásnější?"

Je? Není?



Chybí mi to... a není to úplně pryč. Vlastně moc nevím, co si s tím počít, jak k tomu přistupovat. A stejně jako nikdy jindy ani teď nevím, co to vlastně je, jak to kategorizovat, zařadit... je to něco tak hrozně netradičního, něco tak trochu nelidského.
Dnes je to nostalgie, především. Dnes...

Je to směšné. Všechno je to tak hrozně směšné! A stejně to nic nemění na tom, co cítím. Jak to cítím a jak se cítím. Věci zůstávají tak nějak stejné... Letní Bouře mi tak moc přirostla k srdci, tak moc mě zasáhla... jako kdyby už to ani nebyla osoba, spíš pojmenování pro tu ohromnou cestu, pro tu ohromnou změnu, která začala s tou osobou. Všechno se dalo do pohybu... všechno... A já křičel, ať někdo zastaví tu řeku, bral jsem nohy na ramena, držel jsem si intelektuální odstup, ale nic to neměnilo na tom, že moje tělo bylo roztrháno rozbouřenou řekou.

Někdy bych chtěl zmizet. Zahrabat se hluboko pod zem a pod peřinu a prostě být zahrabaný. Třeba by tam v hlubinách, na hranici bytí a nebytí, čekala intenzivní rozpomínka na Letní Bouři a všechny ty pocity. Na ty rty, na tu tvář, na to zoufalství, smutek z odmítnutí...

Vlastně ani pořádně netuším, co to píšu. Nejspíš jsou to bláboly. A ani nevím, co bych měl psát. Je to prostě Letní Bouře. Teď a tady přesně vím, co tím myslím, přesně vím, co cítím a jak to prožívám a zdá se mi to naprosto přirozené. Není na tom nic nesmyslného, absurdního, bolestného. Je to nějak hladké a konejšivé, příjemné a láskyplné, přestože je to trochu jako sůl sypaná do rány. Do rány, kterou jsem sám tisíckrát otevřel jen pro tu intenzitu. Ale ta rána nebolí, ta rána vzbuzuje to zvláštní chvění, které je jak bolestí, tak nesnesitelně rozkošnou slastí. (Nebo nesnesitelně slastnou rozkoší, rozkošně slastnou nesnesitelností, slastně nesnesitelnou rozkoší... bůh ví). A sůl, kterou do ní sypu, ta jen podporuje tu intenzitu. Ale teď zbývá jen jizva a já už nemám čím řezat a nemám kam sypat sůl. Můžu jen dráždit citlivé místo a doufat v zlomeček toho slastně bolestného, hořkosladkého. Můžu jen doufat... nechci přijít o tu intenzitu.

Letní Bouře... Byla jsi tolik a vždycky budeš... už není žádné zbytí, jsi část mě.
Naučila jsi mě to.

Nezapomenu. Ani kdybych chtěl. A nevím, co ještě dodat, nevím, jak vystihnout ten neskutečný pocit, který je tak skutečný. Jak vystihnout Tebe.

Prostě - je to rok.

C'est la manie

16. října 2012 v 23:34 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Ohromný rudý vír hučí a duní. Je uzavřený uprostřed mé hrudi, možná trochu pod úrovní srdce, na hranici hrudníku a břicha. Je horký a pálivý a přesto je v něm něco ledového. Jakoby ani nepatřil ke mně. Nemůže však patřit ani nikam jinam - je v mém těle, pod mou kůží a pálí jen mě. Chvílemi sžírá sám sebe a pak se lačně pustí do mě. Netuším však, co vlastně sžírá, znám jen tu bolest, kterou jeho žroutství a žhářství vyvolává - zvláštní pálení v těle vyvolávající rozechvění a nejistotu.

Vynořil se při bouři, jen tak, od nikud. Jako by vznikl ze vzduchu. Ale přesto úplně přesně vím, koho se týká a odkud se bere. Vím to a zároveň to nevím, nedovedu to popsat a na jisté úrovni mi to naprosto uniká. Řítím se nesmírnou rychlostí za leskem toho řešení, té odpovědi, má slova se jí chápou a snaží se zatnout své drápy do její hebké kůže, ale ona vždy u kousek unikne, o zlomeček milimetru, jen o tak nepatrný kousek, abych se jí úplně nedotkl.
Týká se lidí - tím mohu začít.


Rêverie o městu Zapomněnek

14. října 2012 v 0:06 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Nejradši bych se hned teď sebral a jel. Zabouchl dveře. Odjel na Florenc. Koupil lístek. Nastoupil do žlutého autobusu, zamával Vyšehradu z Nuselského mostu, na chvíli se ponořil do té zvláštní melancholie opouštění domova. Krajina by míjela za okny a já bych sledoval nějaký film nebo bych poslouchal hudbu, možná bych si dal i horkou čokoládu. Rozhodně bych měl lístek u okna... a jel bych do neznáma. Neměl bych kde přespat, protože teď v noci se už s nikým nedomluvím. Nevěděl bych, jak dloho zůstanu, bylo by to jako útěk. To všechno by se mi honilo hlavou během jízdy do oázy klidu, do Brna, mého oblíbeného a milovaného.
A pak bych vystoupil a rozhlédl se a byl stejně jako vždy udiven tou zvláštní atmosférou, tím, jak se už na první pohled liší Brno od Prahy - snad proto, že ho ještě neznám, snad proto, že opravdu jiné je, že jeho nádech je tak svěží a tak volný.
A prošel bych se na Špilas a byl bych tam. Seděl bych a užíval si ten pocit.

Chybí mi to. Tolik mi to chybí. Vážně toužím vyrazit a být tam. Tam, daleko od všeho, daleko od svých skutků, daleko od školy a daleko od citů. V bezpečí, na místě, kde bolest nebolí tak silně, na místě, kam Letní Bouře nikdy nedosáhla a kde ani Architekt nemohl pořádně črtat ty své nákresy. Schovaný ve sklepě ve společnosti Ivet a Gray... přátelská atmosféra, souznění, klid. A procházky na hřbitov, kde leží Skácel, na Ústřední hřbitov, kde se dá sbírat zapomnění, jako vůbec všude v tom pro mě cizím městě... Cizím, avšak čekajícím s náručí otevřenou. Asi jsem jediný pražák, který miluje Brno.

Brno jako jedna velká zahrana zapomněnek, jako jedna velká skrýš před poryvy bouří, jako neprůhledná zeď pro ty dva páry očí, co sledují mé kroky. I pro oči, co bodají jak jehly.

Jen se tak chvíli projít... bez domova, sám. Jen se tak projít a říct si to slovo... "Svoboda". A cítit nával vzduchu a vítr pod křídlama a možnost křičet bez ozvěny a mraky pode mnou a hvězdný vesmír se svou někonečností a věčností nade mnou. Let, co nezná konce, let pryč a daleko.

A i když přijdou šoky a údery, nože a jehly, špendlíky a bodající oči, tak se krev vsakuje zpět do těla a maso znovu srůstá... a ostré oči slepnou a já jsem zase celý.

Jak se mi stýská... a přitom by bylo tak jednoduché jet. Nasednout... a být tam. A nikdy se nevrátit... nevrátit.

Řezy

12. října 2012 v 23:30 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Dva řezy. A ruce bolí. Řezaly k vlastní bolesti. Dvě ruce bolí. Bolí těmi řezi, i když neřezaly sebe. A řezy visí kolem mě, jen řezy a nic za nimi.

Stojím na prahu. Dveře za mnou jsou zavřené a přede mnou - rozbouřené moře. Vlny, blesky, hromy, vítr. A bůh ví co je pod hladinou. Nemůžu zpět, není návratu. Bojím se zaklepat. Jsou zavřené, dveře jsou zavřené, definitivně, navždy. Co minulo už se nevrátí. Jen já stojím na prahu a odmítám jít dál. Za těmi dveřmi - tam mám domov. A přede mnou jen pusté moře, bez lásky a bez vděku, bez klidu, bez laskavosti. Jen moře, prostě moře. Udělat krok? Zůstat? Na prahu dochází vzduch... ale skočit? To je bláznovství!

Bublinky stoupají k hladině, jakoby doufaly, že když splynou se vzduchem, budu se moci nadechnout. Voda mě pálí v očích, ale nesnesl bych pocit, že bych teď viděl tmu. A bublinky se snaží zachovat mě při životě tím, že vynášejí mnou vydechnutý vzduch na hladinu, která je někde v nedozírnu, jen domýšlená mnou... a světlo někde nade mnou mi napovídá, že je i něco jiného, než tahle černá voda.
Stoupají a chtějí dýchat za mě. Nevědí, že jejich práce je marná... já tady budu věčně... a to světlo nade mnou, to světlo, světlo blaha... to světlo bude vždy jen nade mnou a nikdy blíž. A navždy... já navždy zde.

A potom déšť... jemný a ostrý, krutý a nelítostný. Déšť. Kapky a slzy splývají a proudí společně a na svých vlnách přináší rozhodnutí. S naprostou jistotou říkají: "Umřeš". A pak dál splývají a splývají a splývají a do nekonečna.

Řeky a lesy... nebesa.
Mraky.

A tiché usínání a probouzení v slzách a šeptem nevyřčené přání, že umírat se nemá. Nemá, že ještě není čas.
Marnost až vstanu, marnost až vyjdu a marnost všude, vše je marnost. A tichý smích, že ne, že není smysl v tom, kam jdu.

Zelená víla ochotně nabízí pomoc. Že prý ona jim dá moc, že teprve s ní... že teprve ona... že ona zabíjí.

Smrt... všude a blíž a blíž a blíž. A už klepe, klepe na dveře. A já koukám a potom - otvírám ústa. Až doteď jsem mlčel a najednou šeptem křičím a doufám, že mě nikdo neuslyší i že všichni uslyší můj křik. Že přichází, ať přijdou neotevřít.

Slyšeli, ach... bohužel?

Slyšeli.

A pevnost toho rozhodnutí byla tak směšná, tak uboze směšná... a ona zůstala za dveřmi a klepe, vytrvale. A potom ústává a s úsměvem mi pokývá na pozdrav. A vím, co ona ví.

Tmavá jako stín, modrá jako vlasy, zelená jak zpěv.

Dva čisté řezy... a žádné nadšení. Když bouře už není bouří, čím je? Když není letní, když uhasne její žár, když nemá své blesky a svůj živý déšť, když nenese své vichry a nenese svou smrt... čím je? Co taková bouře, zbavená života? Co je bouře bez bouře? A co jsem... co jsem já bez bouře?
Už ví. A pak řez... čistý řez, jedno sbohem... A jedna ruka bolí, protože už nikoho nedrží.

A pak bolí druhá. Další řez... a taky už nedrží...

Ale noci v slzách, ty nepřestávají, noci v slzách... a němé sny s jejich křikem... a jejich zapomněním.
Něco je jinak a něco je stejně. A všechno je tak, jak to je a až to bude jinak, bude to stále tak, jak to bude.

V dálce... nade mnou... světlo... bubliny...

Chci. Tolik chci. A nic, jen černo, jen prázdno... jen světlo a bubliny...
A tolik bych toužil... kdybych nezačal milovat touhu.

Nebesa.... plucíjí mraky... ruce jako mraky... a řezy, jejich řezy, jejich řezavost a rezavost a rezivost a zlost. Jejich kovovost a všetečnost, jejich bolest a stříbrnost.

Tolik jsem nechtěl, tolik bych chtěl zpátky. Ale ne, ne. Nejde to. Nic už zpátky nemůže, nic už nikam nemůže.

Úprky... bez křídel. A zahrady bez zeleně. Stékající vody po obličeji, stékající vody po těle, stékající vody po duši... a příměs slz místo soli.

Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? Ne, nejsem ztracený, jen... stojím na místě, které není. Zaujímám své nemísto a kontext kolem mě se hroutí. Prahová situace, paradox a zděšená tvář.

Modrá se mění ve vodu, zelenou smývá a černou se barví, rudá pak mizí, hnědá klesá, jen zlatá, ta tvoří tu zář nahoře, tam nahoře, kam stoupají bublinky s mým ztrácejícím se dechem a vyřčením umlčenou otázkou po cestě.

Kam že to vlastně jdu? Kde že to vlastně stojím? A... kdo že to vlastně jde? Kdo že to tady stojí?

Trocha historie

8. října 2012 v 13:14 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Letní Bouři
Boty máme od toho, abychom si je mohli zout a chodit v trávě bosi. K ničemu jinému nejsou.

A potom jsou tu další věci, které potřebuju světu říct. Jsou tu i věci, které říct nemohu. Nedokážu. A ani nechci.

"Podařilo" se mi sebrat odvahu a dostat z internetu historii elektronické korespondence mezi mnou a Letní Bouří.
Prý se se mnou nenudila, prý se jí se mnou hezky píše. Ale něco víc by, prý, asi nešlo. Na to jsme - podle ní - moc velké protiklady.

A já naivně... že mi to nemusí říkat i potřetí.
A potom: "Mimochodem, byl jsem na přípravě k maturitě a musím tě varovat před roupama..."

Mohl bych napsat tisíc dalších věcí budících dojem, že jsem přecitlivělá troska bortící se do propasti vlastních přehnaně hlubokých emocí.

Ale změníme téma.

26.10. - Kde jsou ty časy, kdy jsem žil životem?

A dnes znám odpověď, kterou mi tehdy měla dát: V budoucnosti, až na mě budeš myslet.

Je to nemoc? Někdy mi to tak přijde. Je hloupé se v tom utápět ještě teď, po roku. A všichni mi říkali, že na Ni zapomenu. Nezapomněl jsem. Lhali mi. Všichni mi lhali.
I Ona mi lhala.

Dreaming of cool rivers and tall grass

Kdyby byla aspoň sama... sama, koho ******.
(A teď jsem naprosto spontánně použil to slovo... to slovo, kterému jsem se tak moc toužil vyhýbat.)

Doprdele.
Do-pr-de-le.
Dal jsem svůj blog.

Asi bych se měl jít zahrabat.

Některé věci mi chybí. Vážně chybí. Ale to všechno přejde... všechno jednou přejde, všechno smyje čas.

Chci říkat...

5. října 2012 v 22:26 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Někdy už prostě nemůžete nekřičet, nepsat. Věci vás prostě doženou. Skutečnosti, bolesti, zranění, minulosti, budoucnosti. Nejde nekřičet.
To jen tak na úvod, aby se neřeklo, že přicházím a porušuji svůj odchod. Nebyl definitivní, věděl jsem to já a věděli to asi všichni. Potřebuju někam křičet. Sem.

Jsou věci, které se vás velmi dlouho nedotýkají a nechávají vás tak usínat v blahém přesvědčení, že jsou pominulé. Ale pak přijdou, jemně zaklepají na dveře a vy je ignorujete. Potom zaklepou o něco hlasitěji. Neodejdou, dokud svým bušením nevyrazí dveře, potom vtrhnou do zdánlivého klidu duše a začnou vyhazovat talíře dosud úhledně srovnané v skříňkách na nádobí, rozbíjí rodinný porcelán a šlapou po něm, jídlo váli po koberci a s libostí ho zadupávají tak, aby už nešlo odstranit. Drásají křesla a trhají peřiny, křičí a vřeští a pak odejdou. Na chvíli, samozřejmě. Jsou jen natolik milosrdné, aby vám neposkytli tu naději, že nepřijdou znovu. A vy si sednete v té spoušti, kterou po sobě zanechali a oddáváte se iluzi klidu, kterou narušuje jen rozechvělé, pichlavé povědomí o brzkém návratu těch podivných bestií.