close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Weird

9. září 2012 v 3:39 | Grey.t Dreamer |  Koutek pro Greye a jeho pocity
Cítím se divně. Opravdu divně. Jako ve snu. Jako by se změnila realita. Věci nejsou na svém místě. Ne úplně. Něco je jinak.

Potkal jsem básníka, který mi recitoval básně. Politické, bohužel. Ale stejně - potkal jsem básníka, jen tak, na ulici, nějakého. Nechápu to. To se normálně nestává. Snad kdyby to byla jediná věc.

Asi mi měkne mozek. Mám takový pocit, že ta nezlomná síla, ta úžasná inteligence a nadprůměrnost rok od roku klesá. Kdysi to byl dobrý mozek, problém byl, že si myslel, že je dost dobrý a nemusí být lepší. A teď jsou všechny mozky pevnější, lepší, silnější, chytřejší. A můj měkne.

Cítím se složitě. Tak nějak zvláštně. Nepatřičně.

Je tak těžké psát. Tak těžké to popsat. Tu divnost. I slova a jejich shluk je zvláštní, nepochopitelný. Je to mým změklým mozkem? Vytéká mi nosem a spolu s ním i schopnost čemukoliv porozumět. A jsem tak nechutně lidský a nízký, tak nechutně... stejný.

Vážně to není sen? Já nevím. Třeba se probudím. Ale... cítím se až moc reálně, než aby to byl sen. A slova nedávají smysl. Ne, dávají, samozřejmě, ale nerozumím, jak je možné, že ty zvláštně vytvarované čáry mají nějaký zvukový ekvivalent a že to vlnění vzduchu má nějaký význam pro lidský mozek. Někdy nerozumím slovům, jako by se rozsypala. Přijdou mi absurdní a musím se trochu soustředit, aby zase získala význam. Přitom je většinou čtu tak automaticky... ty podivné, nesmyslné struktury. (A nejsou slova příklad gratuity?)

Drž se zpříma, říkám si. Hlavu vztyčenou. Hrdost!

A pak cítím vůně. Vůně lidí, vůně, které hodně znamenají. Slyším k nim hudbu, tu hudbu... Many shades of black. A tak nějak cítím. Ten jed, co vjel mi pod kůži... Všichni mě otrávili, každý mi bodá do žil jed, svůj jed, kterým si mě chce připoutat. Každý mi unavuje mysl a rozpouští mozek, každý přidává na té otravě, otravě lidmi. Každý chce. Až snad na pár nejbližších, kterým chci dávat. Ale ostatní chtějí. Mám ten jed... bez séra, jen jed...

Hadi, jsou to hadi, pavouci, škorpióni, štíři, mravenci, mochomůrky zelené, clostridia botulina, jsou to traviči se syntetickými jedy, jsou to dealeři drog. Je možné pod takovou vrstvou jedů ještě vůbec žít vlastní život? Když mi každý vštípí myšlenky, kterých se již nezbavím a které přijdou, kdykoliv si zachtějí...
Nezdravě toužím být s lidmi a mít se s nimi rád.

Všechno se mění.

Vitalolýza psýché. (Zoiolýza)

Zrozen zemřít. Jako každý.

Vlny...

A všechno jsou to jen irelevantnosti. Jak snadno by je šlo překročit, ale mám těžké nohy. V bažině se chodí těžko. Oblečen a spoután hedvábným rubášem samoty. Venericky poznamenán životem. Nemocí, na kterou se vždy umírá. (Ach, to zní tak hrozně úpadkově a je to tak velká lež! Jak moc si života cením... natolik, že snad prohlásím, že není nemocí).

Křehce na živu.

Struktura. Chybí struktura. A myšlenkové pojivo. Chybí všechno, co by z toho udělalo aspoň trochu hodnotný článek.

Slova v bublinách, výkřiky (a šepoty), zamčené a odemčené dveře, tisíckrát tázané "proč?", ironický výsměch Boha, cynický úšklebek života, pláč, úpadek, měsíc a jeho zář, pasák hvězd, těch kurev, co se dávají každému a přesto zůstávají nedotčené - sen každé prostitutky, snad.

Uschlé květiny... a ani nevím proč. Prostě uschlé květiny, protože mě právě napadly a zní hezky. A pak mají mít slova smysl, když prostě napíšu, co mě napadne. Záplavy.

A přesto jsem nějak šťastný, tak trochu zvráceně, ale... není to zoufalství. Jen mi měkne mozek, už nemá smysl pro celistvost.

Možnost. Dynamis. Potentia. Tím jsem posedlý.

Proč je člověk vždy na hraně, vždy někde mezi? Mezi tolika věcmi. Mezi narozením a smrtí, protože od prvního nádechu a ještě dřív se mu už počítá čas ke konci, mezi nebem a zemí, mezi andělem a ďáblem, mezi dobrem a zlem (nebo snad mimo něj? To těžko), mezi mezníky, mezi konečnem a nekonečnem, mezi začátkem, kterého nepamatuje, a koncem, kterého nedojde a nevidí, mezi láskou a nenávistí, mezi nízkostí a výškou, mezi vznešeným a úpadkovým. Vždy mezi, mezi tolika věcmi a zmítán tolika touhami se aspoň jedné přiblížit. Ale za jakou oběť! Že všechny ostatní extrémy se vzdálí, čím blíž je jednomu, že všechny potence budou zmírat ve prospěch jedné jediné actus, skutečnosti. Jediná energeia na úkor všech ostatních dynamis. I to je jen další lidske "mezi". Mezi možností a skutečností, mezi totipotencí a ... čím?

Každé slovo je tak absurdní jako floccinaucinihilipilifikace nebo hipopotomonstroseskvipedaliofobie.

Možná začnu věřit na nesnesitelnou lehkost bytí. Nebo na jeho těžkost.
Co se stalo se zdá tak... vzdálené, absurdní, prázdné, nereálné. A přitom vím, že se to skutečně stalo. Setrvává to však za podivným šedozeleným (proč právě šedozeleným, kruci?) závojem, v mlze. Vidím to, vím o tom a stejně to tak nějak cítím jako cizí, daleké a neskutečné.

Je půl čtvrté ráno...

Noc dnes krásně voněla. Její parfém z přelomu léta a podzimu je vždy tak kouzelný a svůdný. A její ticho! Nabízí mi své lože, ta nejkrásnější z nejkrásnějších, chce, abych ji poznal, abych s ní ulehl. Jak bych chtěl a stejně... neulehnu.

Tak důmyslně mé podvědomí pálí mosty, tak geniálně mě odřezává od realizací mých snů. Nebo to dělám já při jasném vědomí, s čistou myslí?

Blábolím. Vážně blábolím.
Weird, queer, strange, odd, way-out... a tisíc dalších výrazů pro to samé. Mně se nejvíc líbí weird.

Snad jednou zkrotím to podivné nekonečno... tu absolutní abstrakci, všepohlcující a všenaplňující.

A už konec těch keců, proboha! Konec! Slova beze smyslu, výkřičené zvuky, dost jich už bylo. A neptat se, proč je píšu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama